Festival, založený roku 1996 na Pražském hradě za éry Václava Havla, už se jednou přizpůsobovat musel: to když se prezidentem stal Václav Klaus a veškerou "havlovskou" kulturu, galerii Leica a hudební přehlídky Respect i Struny podzimu, vykázal do podhradí.
Teď, po téměř čtvrtstoletí existence, pandemie koronaviru vyhnala Struny pod širé nebe. Symbolicky si vybraly palác Lucerna, jejž postavil Havlův dědeček Vácslav Havel a odkud je vidět na Hrad.
Cohenovo trio hrálo pro dvakrát 250 lidí, kteří nemuseli mít roušky: nahoru vyjeli páternosterem, na kaskádovitých střechách propojených točitými schodišti a pokrytých dřevěnými prkny chodili kolem kotců s králíky, klecí s andulkami nebo květináčů s rajčaty. Budiž husarským kouskem, že sem Struny podzimu donesly koncertní křídlo značky Steinway.
První set začal v šest večer, s údery zvonu nedalekého kostela Panny Marie Sněžné, a v jeho první polovině muzikantům za zády zapadalo slunce, což bylo jednak působivé a jednak náročnější pro všechny, kdo nepřišli v černých brýlích. S přivřenýma či zavřenýma očima nebo hlavami svěšenými k zemi však o to intenzivněji vnímali hudbu - k čemuž právě ta Cohenova, v níž mezi sebou tři nástroje vedou nepřetržité improvizované dialogy, vybízí.
Druhý set pro dalších 250 diváků se konal už po setmění, kdy terasy lemovaly stovky žároviček, muzikantům za zády zářily osvětlený Hrad či Petřínská rozhledna a ke konci dokonce jeden pár vylezl zatančit si na střechu takzvaného domečku, jak samostatné stavbě vybudované na střeše říká kavárník Ondřej Kobza, jenž má vršek Lucerny už několik let pronajatý a postupně ho oživuje kulturou.
Tady už chci hrát vždycky
Koncert byl výjimečný nejen pro ty, kdo na živé muzice nebyli třeba půl roku, ale zjevně i pro Cohena. "Je pro nás opravdu mimořádné moct v téhle bláznivé době znovu hrát naživo," oznámil basista zkraje večera. "Je to tu tak skvělé, že tady už chci hrát vždycky," dodal o pár písní později.
Avishaiu Cohenovi jako každému muzikantovi pandemie překopala celý rok. Nedávno oslavil padesátiny, při té příležitosti chystal 50 koncertů v 50 zemích. Místo toho větší část roku strávil se svými třemi dětmi. Na síti virtuálně doprovázel muzikanty z jiných zemí, zveřejňoval úryvky nových písní, hrál na všechno od kontrabasů a baskytar přes piano až třeba po basové ukulele. V karanténě natočil čtyřdílný podcast, podepsal smlouvu s pařížskou nahrávací firmou Naïve Records, později s triem streamoval koncerty z domova, kde zařazoval i skladby na přání.
V těchto dnech je Cohen jedním z mála mezinárodních umělců, kteří se odvážili na turné: před Prahou vystoupil v Itálii nebo polském Štětíně, po české metropoli ho čekaly ještě Vídeň a Brno.
Kdo zná některé z dnes již 17 Cohenových autorských desek, věděl, co čekat: kontrabasista, který ale začínal jako klavírista a dodnes u piana skládá, hraje sofistikovaný, avšak na poslech lehký, autorský instrumentální jazz. Jeho písně jsou silně rytmické, plné groovů nebo polyrytmů, což vyvěrá jednak z Cohenových kořenů na Blízkém východě a jednak z 90. let minulého století, kdy začínal v New Yorku s kubánskými a portorikánskými muzikanty, než jej světu objevil klavírista Chick Corea.
Témata jeho skladeb často hrají unisono kontrabas a klavír. Do vysloveně jazzových motivů, jako bylo v Praze swingující Wings evokující téměř bigbandovou kompozici, míchá postupy izraelské lidové nebo evropské klasické hudby - na střeše Lucerny to byla skoro valčíková skladba Arvoles, postavená na bachovském kontrapunktu a jednoduchém fóru, kdy první část tématu vždy dořeknou čtyři basové noty.
Málo zpěvu
Divácky největší úspěch měly našlapané kompozice v lichých metrech nebo s neustálými ostinaty, to znamená opakováním témat. Třeba po celou Gesture Nr. 1 pianista jednou rukou rytmicky hrál tón E, zatímco pod ním Cohen smyčcem na kontrabas ve 6/4 rytmu rozvíjel melodii.
Jako vždy bylo fascinující poslouchat, kam muzikanti snadno zapamatovatelná témata doženou v improvizacích a jak celou dobu vzájemně hudebně komunikují. Pozornost poutal především frontman, s kontrabasem kontaktní a expresivní, napůl tančící, neustále hýbající hlavou i tělem, všemi smysly projevující fyzický prožitek z muziky.
Při prvním koncertu si po každé skladbě otřel lysou hlavu ručníkem, napil se, jinak toho ale moc nenamluvil a především v základní části nezpíval - koncert na střeše tak byl do jisté míry návratem před desku Aurora z roku 2012, kde se Cohen začal naplno projevovat pěvecky.
Na střeše nakonec při obou vystoupeních zazpíval až přídavek, netypicky americký jazzový standard I Didn’t Know What Time It Was z konce 30. let minulého století, který mívali v repertoáru všichni od Franka Sinatry po Ellu Fitzgeraldovou. Kvůli angličtině se v něm trochu ztrácelo Cohenovo pěvecké charisma, mnohem výraznější, když zpívá v hebrejštině nebo ladinu, což je původně jazyk sefardských Židů.
Jinak byly koncerty identické, čerpající z loňského alba Arvoles, pouze návštěvníci toho večerního dostali jako bonus druhý přídavek - Cohenův evergreen Remembering, jednoduchou melodickou skladbu s lehce bachovským motivem.
Kdo neznal ty ostatní, nevadilo: basista srší nápady, co rok vydá album plné novinek, avšak rukopis má ustálený a jeho skladby jsou si podobné, ba často recyklují starší melodie v jiném tempu nebo aranžmá. Když Cohen minulý týden na síť zavěsil nový, anglicky zpívaný, elektronikou zbarvený singl A Moment In Time, mnozí v něm poznali groove ze 17 let staré kompozice The Evolving Etude.
Nová duše
Na střeše Lucerny odehrál Avishai Cohen svůj 26. a 27. český koncert, přesto zase trochu jiný. Češi v průběhu dvou desítek let zažili, jak vyměnil kluby za vyprodané koncertní sály. Byli u toho, když sestavu rozšířil o dechy nebo zpěvačku, když experimentoval se symfonickým orchestrem nebo se přiblížil pop-music.
Přes všechny odbočky se Cohen nakonec vždy vrací k formátu tria, které mělo dlouho ustálenou sestavu, avšak v právě končící dekádě prochází neustálými proměnami. Tentokrát hrál na klavír ázerbájdžánský samouk Elchin Shirinov, kterého už Češi mohli slyšet na obou loňských koncertech ve Foru Karlín či na desce Arvoles. Proti zapadajícímu slunci se za bicími nicméně poprvé rýsovala silueta Roni Kaspi, teprve dvacetileté "nové duše mojí muziky", jak ji Cohen představil.
Izraelská bubenice a absolventka prestižní americké hudební školy Berklee, kterou do jazzového světa uvedl saxofonista Miguel Zenón, udělala vzhledem k nízkému věku o to větší dojem: suverénně si poradila také s nejtěžšími Cohenovými kousky a skvěle pracovala s dynamikou. V průběhu večera neustále zesilovala, až ke konci nadchla expresivními sóly ve skladbách jako Face Me opět v 6/4 rytmu nebo Simoneru, jež začíná klesající basovou linkou.
Tou dobou už si snad do rytmu na střeše dupali i ti králíci.
Zahájení 24. Strun podzimu
Avishai Cohen - kontrabas
Elchin Shirinov - klavír
Roni Kaspi - bicí
(Koncert byl součástí festivalu Struny podzimu)
Střecha Lucerny, Praha, 11. září.
