Tuto sobotu ji Aldana představí v pražském klubu Jazz Dock a bude to událost. Třiatřicetiletá tenorsaxofonistka z jihoamerického Chile se sice už dříve stala první ženou, jež ve svém oboru vyhrála Monkovu soutěž, a roku 2019 byla nominovaná na cenu Grammy. Teď je ale na dosavadním vrcholu.
Album nazvané 12 Stars právě vydala na nejslavnější jazzové značce Blue Note. Skví se na obálce časopisu Down Beat, jehož čtenáři ji posouvají čím dál výš v žebříčcích nejlepších saxofonistů. Stala se tváří jazzových playlistů streamovacích služeb Spotify i Tidal. A tento týden hrála v nejprestižnějším londýnském jazzklubu Ronnie Scott’s. Se stejným kvartetem, v němž figuruje špičkový norský kytarista Lage Lund, nyní Melissa Aldana přijíždí do Prahy.
"Když udeřila pandemie, přišla jsem o všechnu práci. Skončil mi dlouholetý vztah. A pak jsem byla úplně sama," vypráví pro web Grammy.com, jak několik měsíců nevycházela. Sužovaná depresemi, bez kontaktu s druhými, začala mít divné sny. Až se u ní globální krize potkala s krizí osobní.
Peníze tolik neřešila, vždy si nějaké dávala stranou. Čím víc ale doma cvičila na saxofon, tím víc přemýšlela, co hraje a proč. "Bylo mi jasné, že koncerty se jen tak nevrátí, a tak jsem ten čas věnovala zlepšování sebe samé," shrnuje.
Jakmile protiepidemická opatření mírně povolila, každý týden svolávala spoluhráče: bubeníka Kushe Abadeyho, kterého zná ze studií na americké škole Berklee, a kontrabasistu Pabla Menarese, kamaráda ještě z Chile. "Taky byli sami. Tak jsme se jednou týdně potkali a společně jsme hráli, vařili, popíjeli," vypráví saxofonistka.
Kontakt s publikem měli, jen když šli hrát do newyorského Central Parku, nejčastěji pod bronzovou sochu dramatika Williama Shakespeara. "Po dlouhé době jsem si zase připadala svobodná. A docenila jsem, nakolik klíčové je prožívat tuhle hudbu tady a teď s lidmi, být na ně napojená," dodává Aldana v aktuálním čísle časopisu Down Beat, jak se začala rodit její nová deska.
Samý Mark
Melissa Aldana se narodila do smíšeného manželství v Santiago de Chile. Matka, Kanaďanka, na ni v dětství mluvila francouzsky. Po dědečkovi i tatínkovi v šesti letech přebrala nástroj: oba byli saxofonisté. "Když jsem vyrůstala, rodiče se zrovna rozváděli. S tátou jsem kromě hudby neměla společného nic. Naučil mě na saxofon, ale otcovská figura mi v životě chyběla," řekla v podcastu. Složitý vztah k otci donedávna řešila s psychoterapeutem.
Ve škole populární nebyla, spolužáci se jí kvůli zájmu o jazz posmívali. Chystala se studovat práva. "Ekonomická situace v Chile nedělala dojem, že by se člověk mohl živit hudbou," podotýká zpětně. Přesto na internetu dodnes visí video, jak na přelomu tisíciletí, čtrnáctiletá, hraje na saxofon v místním televizním pořadu. Pár let nato už koncertovala v nejznámějším jazzovém klubu chilské metropole, později poškozeném při zemětřesení.
"Otec říkal, že to nejhorší, co se mi může přihodit, je být průměrná," vysvětluje Aldana, jak si zvykla dřít. Pořád dokola si pouštěla nahrávky nejdříve saxofonistů Charlieho Parkera a Sonnyho Rollinse, později třeba Dona Byase či Joea Hendersona. A napodobovala jejich sóla.
Zvyk jí zůstal dodnes, přestože to dávno nepotřebuje. "Když si chystám něčí sólo, víc než o noty už mi jde o zvuk a emocionální náboj, s jakým ti lidé hrají. Jakmile pochopím, čím toho dosáhli, a umím to napodobit, úplně ty muzikanty pouštím z hlavy a už se k nim nepotřebuji vracet," říká v dalším podcastu.
Roky však byla svými vzory posedlá. "Třeba jsem měla období, kdy to byl od rána do večera Mark, Mark, samý Mark," zmiňuje dnes šestapadesátiletého předního amerického saxofonistu Marka Turnera, jehož nahrávky zkraje tisíciletí lovila na tehdy populární síti pro sdílení hudby Napster.
Do New Yorku a nikdy zpět
Pak přišel rok 2005, kdy ji přijali na vyhlášenou bostonskou hudební školu Berklee. Odlétala s minimem úspor a prakticky nulovou znalostí angličtiny, přesto už se do Chile nevrátila. Dodnes jej navštěvuje jednou ročně, ani hudebně teď nijak výrazněji nepracuje třeba s latinskoamerickými rytmy.
Berklee zvládla díky stipendiu, které jí uhradilo vše od bydlení po počítač. Když absolvovala, odjela do New Yorku. A jako každý začínající muzikant chodila na jam session do jazzových klubů typu Smalls. "Připadala jsem si zranitelná a dost ztracená. Byla tam strašná konkurence, samé ego, kdo je průbojnější, výkonnější, rychlejší," popisuje soutěživé prostředí, na které ji ale připravily hodiny strávené s otcem.
Postupně se otrkala. Začala komponovat, vést vlastní kapely. A roku 2013 jako čtyřiadvacetiletá vyhrála Mezinárodní jazzovou soutěž Thelonia Monka, což se do té doby nepovedlo žádné saxofonistce. Osobně to pro ni bylo tím důležitější, že téhož klání se roku 1991 zúčastnil její otec. Ten však v New Yorku nezůstal, nechtěl dělat kariéru. "Já si řekla, že to dám. A vítězství mi opravdu otevřelo hodně dveří, k častějšímu hraní v klubech i smlouvám s vydavatelstvími," dodává Aldana.
Dnes má na kontě šest desek natočených s různými sestavami. Několik let účinkovala jen v triu s basou a bicími, jako to v 50. letech minulého století dělal její vzor Sonny Rollins. "Je to náročné pro saxofonistu i publikum, ale hudebně mi to dalo strašně moc," říká dnes, kdy si připadá zkušenější. Víc si věří.
V muzice je ponořená totálně. Do nového bytu v newyorském Brooklynu si vloni pořídila zvukotěsnou kabinu, aby nerušila sousedy. Vstává v pět ráno, cvičí pět šest hodin v kuse. Když ten večer nekoncertuje, prý klidně osm. Na Instagram nahrává známá jazzová sóla i popové skladby. A někdy vysvětlí proč. "Na Markovi Turnerovi se skvěle naučíte altissima," zmínila třeba vloni technicky nesnadnou hru ve vysokém rejstříku.
Což je také první věc, která zaujme na její nové desce 12 Stars. Hned v úvodní kompozici tenorsaxofonistka opakovaně šplhá k nejvyšším notám. Skladba se jmenuje Falling, hudební naléhavostí však spíš stoupá. "Album jsem pojala příběhově. Vyprávím na něm, jak se za pandemie všechno obrátilo vzhůru nohama. Falling jsem napsala, když se mi začal rozpadat život," shrnuje.
Nejmodřejší oči
Deska je protkaná odkazy, zejména na tarot neboli hrací karty pro vykládání budoucnosti, kterým Melissa Aldana za pandemie důvěřovala. Kromě toho četla duchovně laděné knihy chilského umělce Alejandra Jodorowského nebo religionisty Josepha Campbella, jenž se zabýval mýty. To vše s cílem znovu sebe samu najít a "překalibrovat". Zjednodušeně řečeno: posloucháme výpověď někoho, kdo si po třicítce začíná klást otázky, cítí potřebu zkorigovat životní směr, udělat změny.
Jedna píseň se jmenuje podle románu Nejmodřejší oči od spisovatelky Toni Morrisonové, jehož černošská hrdinka z periferie si přeje mít ty nejmodřejší oči na světě. "Když jsem byla na střední, taky jsem prosila mámu, aby mi koupila modré kontaktní čočky, protože je nosily všechny moje blonďaté spolužačky," vysvětluje saxofonistka metaforu nedosažitelné krásy.
S očima volně souvisí další kompozice, krásně swingující Los Ojos de Chile. Ta odkazuje k demonstracím, které její rodnou zemi zachvátily před třemi roky po zdražení jízdného v metru. "Propukly násilnosti, a protože policisti stříleli slepými náboji hlava nehlava, spousta lidí přišla o zrak. Uspořádali jsme v New Yorku benefiční koncert na pomoc obětem," říká autorka.
Že má ke každé instrumentální skladbě příběh, není novinka: tři roky starým albem Visions pro změnu odkazovala k mexické umělkyni Fridě Kahlo. Posluchačům může kontext jistě pomoct naladit se na muziku. Ta je ale přece jenom důležitější.
Nová nahrávka obsahuje sedm nových kompozic: špičkový moderní jazz zakotvený v postbopové tradici, přitom moderně, osobitě pojatý. Táhne ho krásný, čistý, vřelý zvuk Aldanina tenorsaxofonu. Má fantastickou techniku, originálně frázuje, tóny pocitově zabarvuje. Hraje melodická, skvěle vyklenutá sóla, v nichž rozvíjí motivy na dlouhé ploše. Obsáhlejší pasáže střídá kratšími frázemi, superrychlé figury delšími tóny. A maximálně se do toho pokládá. "Občas po koncertech mívám pocit nějaké až existenciální prázdnoty. Člověku se chce plakat, přestože je všechno v pořádku," poznamenala letos.
Samozřejmě je skvěle sehraná se spoluhráči včetně norského kytaristy Lageho Lunda. Ten desku produkoval a možná přispěl k tomu, že je rytmicky pestřejší, jednotlivé kompozice víc vzájemně odlišené než dřív. Lund navíc tu a tam užil elektronické efekty, do balady Emilia dokonce zabudoval nahrávku hlasu vlastní dcery. K zasněné atmosféře v tomto případě také přispělo, že klavírista Sullivan Fortner přesedl k elektrickým klávesám Fender Rhodes.
Do pražského Jazz Docku dnes kapela přijíždí jen jako kvarteto, bez pianisty, což znamená víc prostoru pro kytaru. Hvězdou večera ale bude Melissa Aldana, která sebe samu po vydání desky označuje za znovuzrozenou. Ostatně titulní skladbu 12 Stars rozepsala, když pandemie propukla, a dokončila ji teprve po rozchodu. V novém bytě, v jiném rozpoložení. "Musela jsem ji dopsat, abych celou tuhle etapu provždy uzavřela," dodává. Teď ji večer co večer hrává naživo. Jako pomyslnou tečku.
Koncert
Melissa Aldana Quartet
Jazz Dock, Praha, 23. dubna, akce je součástí koncertního cyklu Jazz čtyř kontinentů.
