První koncert ve Foru Karlín od pandemie: Jan Garbarek hrál krásně, skoro kýčovitě

Daniel Konrád Daniel Konrád
25. 8. 2021 19:34
Nástroje uložené v koženém pouzdru si vysoký muž se stříbřitými vlasy sčesanými dozadu donesl až na pódium. Beze slova se uklonil, vytáhl sopránsaxofon se zahnutou trubicí a se zapnutou ozvěnou začal hrát dlouhé, táhlé tóny. Z reproduktorů se ozývalo dunění vichru.

Úterní koncert čtyřiasedmdesátiletého Jana Garbareka v pražském Foru Karlín hned zkraje připomněl 70. léta minulého století, kdy norský jazzový saxofonista na albu Dis využil speciální harfu rozeznívanou větrem. Jenže pak klavírista nadhodil skandinávský lidový motiv, Garbarek ho zopakoval, přidala se rytmika a večer nabral jiný směr.

Po rok a tři čtvrtě dlouhé pauze způsobené pandemií koronaviru to byl první koncert Garbarekovy kapely. Ta poslední dny zkoušela v karlínském rozhlasovém studiu, aby se dostala zpět do formy.

Stejně dlouho na živou hudbu čekalo Forum Karlín, nově provozované skupinou PPF. Oproti předpandemické době pořadatelé u vstupu kontrolovali bezinfekčnost návštěvníků. Krátce před začátkem se venku fronta netvořila, na poslední chvíli ale zřejmě vznikla a koncert začal o čtvrt hodiny později. Uvnitř v sále si většina z odhadem sedmi stovek posluchačů sundala respirátory.

Přišli si samozřejmě poslechnout, čím Jan Garbarek vyniká právě od 70. let: silně melodickým cítěním a od prvních tónů jasně rozpoznatelným lyrickým zvukem. Čistým, naléhavým, oduševnělým, často využívajícím digitální ozvěnu.

Garbarek hrává jasně artikulované, pomalejší, delší a vyšší tóny, někdy se zavřenýma očima. Také v sólech je úsporný, záměrně nechává spoustu prázdného místa. Jeho hudba působí soustředěně, vznešeně, až meditativně. Podněcuje představivost.

Jeho sestavy málokdy swingují a dnes už mají jen málo společného s prvky typickými pro jazz. Chvílemi je Garbarekova instrumentální muzika tak sladká a nabitá emocemi, že balancuje na hraně kýče nebo smooth jazzu. Přesto se posluchač neubrání a sám zavírá oči, aby si zvuk vychutnal.

Záznam vystoupení Garbarekovy současné kapely v německém Leverkusenu, 2009. | Video: 3sat

Problém vyvstává ve volbě repertoáru. Na pár místech převážily až triviální, předvídatelné motivy nejčastěji inspirované lidovou hudbou. Koncert začal téměř kompletní pětidílnou kompozicí Molde Canticle a ještě jednou z alba I Took Up the Runes, vydaného roku 1990. Postupně došlo na skoro dvacítku skladeb, často volně přecházejících jedna ve druhou.

Všechny byly z repertoáru členů kvarteta, až na jednu výjimku od norské zpěvačky Mari Boineové, hlásící se k tradiční sámské hudbě. A samozřejmě závěrečného přídavku s výraznou rytmickou figurou Had To Cry Today, který koncem 60. let minulého století složil Steve Winwood pro jediné album krátce existující rockové superskupiny Blind Faith.

Samozřejmě že v Garbarekově případě o rocku nemohla být řeč. Za téměř dvě hodiny jako obvykle neřekl ani slovo. Posluchače nepozdravil, kompozice nepředstavil, nechal za sebe mluvit hudbu. Střídal sopránsaxofon, tenorsaxofon a v jedné skladbě bambusovou flétnu. Oproti dobám, kdy experimentoval se samply a laptopy, měl večer tradičnější průběh. Jen jedenasedmdesátiletý spoluhráč Rainer Brüninghaus, střídavě užívající koncertní křídlo Yamaha a klávesy Roland, párkrát zapnul digitální rejstřík napodobující smyčce.

Kapela střídala rytmy od brazilských přes indické snad až po jihoafrické, stejně jako celkové naladění. Každý dostal tolik prostoru, kolik chtěl.

Muzikanti často odcházeli a vepředu nechali jednoho nebo dva sólisty. Díky tomu vynikla píseň So Mild The Wind, So Meek The Water z 90. let, jejíž větší část Garbarek nevázaně improvizoval jen s perkusistou Trilokem Gurtuem.

Právě devětašedesátiletý Ind, jinak známý spoluprací s kytaristou Johnem McLaughlinem nebo klávesistou Joem Zawinulem, byl nespornou druhou hvězdou večera. Tradiční bicí soupravu obohatil o východní nástroje jako tabla. Několik skladeb odseděl vepředu na cajónu, což je peruánská dřevěná bedýnka, na kterou hrál prsty a dlaněmi. Navíc měl na rukách navlečená další chřestidla. Opakovaně se blýskl též jako vokalista rytmickou deklamací zvanou konnakol, indickou perkusivní technikou, v níž má každý úder přiřazenou slabiku.

Zleva klavírista Rainer Brüninghaus, basista Yuri Daniel, saxofonista Jan Garbarek a perkusista Trilok Gurtu.
Zleva klavírista Rainer Brüninghaus, basista Yuri Daniel, saxofonista Jan Garbarek a perkusista Trilok Gurtu. | Foto: ČTK

Ke konci večera pak Gurtu zinscenoval zábavnou show, kdy nejprve nástroji a ústy napodoboval zvuky pralesa a ptáků, načež začal ponořovat chřestítka a malé gongy do kýble s vodou. Ta ve vyhrocené pasáži cákala všude po činelech. Když se Gurtu uklonil a zvolal amen, sklidil hlasitý potlesk.

Nic moc se naopak nedá říct o dvou zbylých spoluhráčích. Brazilec Yuri Daniel, který od 80. let žije v Portugalsku, hrál na bezpražcovou baskytaru, v sólech předvedl, že umí vše včetně funky či takzvaného slapování, silnější dojem ale nezanechal.

Úplně mdlý výkon pak odvedl německý klavírista Rainer Brüninghaus, sice stylově všestranný a také v dlouhé sólové pasáži zvládající vše od ragtimu po free, jinak ale nezajímavý. Garbareka doprovází od roku 1988, třeba jen po dlouhé pauze způsobené pandemií nebyl ve formě. Co naplat: kolem saxofonisty to hudebně jiskřilo mnohem víc, když s ním jezdili basista Eberhard Weber a bubeník Manu Katché.

Garbarek patrně nechce, aby celý koncert zněl jako jedna z jeho desek pro vlivné vydavatelství ECM, jimiž se proslavil zejména v 70. letech. Tehdy jako mladík patřil k první vlně muzikantů, kteří přestali napodobovat americké jazzové vzory a obrátili se k vlastní tradici, v Garbarekově případě hlavně té skandinávské.

ECM dodnes vede přísný německý producent Manfred Eicher. Výrazně zasahuje do všeho od konceptu alb přes nahrávání po design obalu. V průběhu desítek let rozvinul jednu větev jazzu blízkou komorní vážné hudbě. Naplno legitimizoval tehdy neobvyklé žánrové crossovery a hudbu, která spíš než na amerických jazzových rytmech stojí na texturách či plochách. V neposlední radě producent dodal sebedůvěru několika generacím skandinávských muzikantů.

To byl i případ Garbareka, jenž sice začínal pod vlivem saxofonisty Johna Coltranea a první roky po Evropě doprovázel klavíristu George Russella, brzy ale našel vlastní styl. Pro ECM točil prakticky co rok desku v době, kdy to ještě byla začínající, stylově nevyhraněná firma. Garbarek patřil k těm, kdo styl definovali.

K jeho nejdůležitějším nahrávkám ze 70. let lze počítat ty s kontrabasistou Pallem Danielssonem a bubeníkem Jonem Christensenem. Nejprve doprovázeli švédského klavíristu Boba Stensona, později Američana Keitha Jarretta na úžasných deskách Belonging a My Song.

Jan Garbarek, Miroslav Vitouš a Peter Erskine hrají skladbu Star ze stejnojmenného alba. Stuttgart, 1993. | Video: Sigmund Groid

Stejně zásadní ale byla Garbarekova alba s hráčem na dvanáctistrunnou kytaru Ralphem Townerem, spolupráce s indickým houslistou Lakšmínarajánou Šankarem v 80. letech nebo pákistánským zpěvákem Ustadem Fatehem Alim Khanem zkraje 90. let.

Komerčně největšího úspěchu dosáhl s mužským pěveckým ansámblem Hilliard, který se specializuje na středověkou a renesanční hudbu. Jejich desky s Garbarekem nazvané Officium z roku 1994 se dodnes prodaly téměř dva miliony kopií, byla jediná z katalogu ECM, na kterou svého času běžely reklamy v televizi. A protože mezi skladby z 12. až 16. století zařadili i pár anonymů z českých pramenů, Garbarek s Hilliardy projekt dvakrát představili také v Česku, v obou případech na pozvání Strun podzimu.

Úterní koncert byl v pořadí Garbarekovým devátým českým. Není bez zajímavosti, že poprvé, roku 1966 coby doprovazeč norské zpěvačky Karin Krogové, u Čechů pohořel.

Dnes již nežijící jazzový kritik Lubomír Dorůžka vzpomínal, jak saxofonistu objevil v 60. letech na festivalu v norském Kongsbergu. Akce se konala ve vykutaných jeskyních, někdejších těžištích stříbra, kam posluchače svážely důlní vláčky. Ve vyvrtaných štolách a jeskyních se sedělo u dřevěných stolů. Při jedné přestavbě pódia mladý Garbarek vytáhl tenorsaxofon a začal si bez doprovodu sám pro sebe hrát rhythm & blues.

Dorůžku zaujal. "Pozval jsem ho spolu se zpěvačkou Karin Krogovou na festival do Prahy. Jejich vystoupení tehdy naše kritika klasifikovala jako jeden z mála propadáků celého programu," smál se kritik ve svém knižním Panorámatu paměti nad tím, že deset let nato už byl Garbarek prvotřídní hvězdou.

Po sametové revoluci koncertoval v pražském Edenu, velkém sále Lucerny, na ostravských Colours či naposledy na Pražském hradě. Tam navázal na spolupráci se světově proslulým českým kontrabasistou Miroslavem Vitoušem: roku 1991 nahráli album Star, začátkem nového tisíciletí pak Garbarek hostoval na Vitoušově desce Universal Syncopations. Také toto úterý pořadatel Petr Pylypov hlásil do mikrofonu, že Vitouš si svého někdejšího známého přišel do Fora Karlín poslechnout.

Úplně zklamaný snad neodcházel nikdo, už jen proto, že se poprvé od začátku pandemie znovu hraje ve větších pražských sálech. Ale marná sláva: dříve Jan Garbarek dělával silnější dojem.

Jan Garbarek Group

(Koncert pořádala agentura Jazz Meets World)
Forum Karlín, Praha, 24. srpna.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 5 hodinami

Volejbalisté Itálie po 16 letech vyhráli mistrovství Evropy

V Katovicích italští volejbalisté udolali Slovince v pětisetové bitvě a celkově slaví sedmé zlato. Mladý italský celek na šampionátu neprohrál jediný zápas, suverénně prošel i ostravskou základní skupinou, v níž přehrál i českou reprezentaci (3:1) a také své dnešní soupeře. Tehdy 3:0, dnes 3:2. Dva týdny po ženské reprezentaci slaví Itálie zlatý volejbalový double.

Slovinci hráli již třetí finále za poslední čtyři Eura, ale opět se museli spokojit jen se stříbrem. Nad Italy vedli 1:0 a 2:1 na sety, ale rozhodující zkrácenou sadu ztratili 11:15. Jejich cesta za druhým místem přitom začala nečekanou porážkou v Ostravar Aréně s Čechy. Ti obsadili na turnaji osmou příčku.

Finálovou bitvu začali lépe Slovinci, dařil se jim servis i příjem, a byť Italové sedmibodovou ztrátu stáhli na minimum, víc už nedokázali. Karta se však záhy obrátila, mladý italský výběr se dostal do tempa a naboural sebevědomí soupeře. Koncovku třetí sady si vzal do své režie slovinský univerzál Tončen Štern, servisem ji rozhodl a přiblížil slovinský celek k vytouženému titulu. Dařilo se i jeho spoluhráčům blokařům, kteří často nacházeli mezery v italské obraně.

Kouč Ferdinando de Giorgi měl nicméně po další změně stran šťastnou ruku a střídáním univerzála Romana za Pinaliho zastavil nápor slovinských volejbalistů. Ti ještě začali rozhodující dějství tříbodovou šňůrou, ale druhá polovina tie-breaku patřila Italům pod vedením teprve devatenáctiletého smečaře Michieletta a nahrávače Giannelliho.

Bronzové medaile získali volejbalisté Polska. Úřadující dvojnásobní mistři světa si po semifinálové porážce se Slovinskem spravili chuť a před domácím publikem v Katovicích porazili šampiona z roku 2019 Srbsko 3:0.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

PSG zažilo proti Lyonu obrat. V nastavení rozhodl Icardi

Fotbalisté Paris St. Germain otočili utkání 6. kola francouzské ligy s Lyonem a po vítězství 2:1 zůstali v nejvyšší soutěži nadále stoprocentní. O třech bodech pro domácí rozhodl ve druhé minutě nastaveného času Mauro Icardi. Lionel Messi hrál od začátku duelu, ale v 76. minutě střídal.

Tým z hlavního města tak drží v čele soutěže pětibodový náskok před druhým Marseille, které porazilo 2:0 Rennes.

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Poslední debatu kandidátů na kancléře SRN provázely spory o sociální témata

Spory o sociální témata, ochranu klimatu a také budoucí německou vládu provázely třetí televizní debatu kancléřských kandidátů konzervativní unie CDU/CSU Armina Lascheta, sociální demokracie SPD Olafa Scholze a Zelených Annaleny Baerbockové. Dnešní společné vystoupení trojice kandidátů bylo před nadcházejícími parlamentními volbami poslední. Vybírat nové složení Spolkového sněmu budou Němci za týden, tedy v neděli 26. září.

Další zprávy