Už se zdálo, že svět popových písní, triviální drobné radosti, které jsou však na očích širšímu publiku, vyměnil za exkluzivnější svět operních árií a Shakespearových sonetů. Wainwright by tak splnil, co před osmi lety slíbil na své poslední popové desce Out of the Game (Ven ze hry). Od té doby napsal dvě opery a vystupoval s texty z alžbětinské doby.
Příklon k vyššímu žánru by se dal maskovat jako "prohlédnutí" pozlátka showbyznysu, ale na takové intelektuální hry je Wainwright až příliš opravdový. Na novém albu bere v potaz, že se mu v nejvyšších patrech popularity nepodařilo úplně prorazit, přestože jeho hlas zní v písních k filmům Zkrocená hora, Shrek nebo Moulin Rouge. I přesto, že jej Sting nebo Elton John označují za nejzajímavější hlas generace a že dnes v anglicky mluvícím světě snad neexistuje zajímavější písničkář.
Co je platné, že komplexností, vtipem a překvapivostí Wainwrightovo nové album překonává prozatím poslední opusy zasloužilejších kolegů, když v české recenzi je nutné - na rozdíl od Stinga nebo Eltona Johna - tohoto pokračovatele hudební dynastie znovu představovat.
Soukromí hraje na desce Unfollow the Rules roli, ovšem má svou autonomii a není na prodej. Podobně ve Wainwrightově tvorbě samostatně stojí pop i opera a nikdy se nemísí, ať už kvůli výsledku zdánlivě vznešenějšímu (opera), nebo naopak přístupnějšímu (pop).
Jako před nástupem rock’n’rollu
Pakliže je pravdivý citát, že "opera se pozná, když probodnutý muž, místo aby krvácel, začne zpívat", je popové album Unfollow the Rules operou skutečně ovlivněné. Platí to o dramaticky vystavěných textech, překvapivých harmoniích, o řazení písní, ale hlavně o Wainwrightově výjimečném tenoru, který v opeře u Wagnera nebo Pucciniho dozrává k velkým mužským rolím rovněž po čtyřicítce.
Wainwrightova síla však spočívá ve schopnosti vzít do hry své osobní, a jak vyjde najevo, dokonce rodinné neúspěchy. Není to ovšem spokojené finále podmalované smyčci. Album Unfollow the Rules představuje silnou výpověď muže, který jungiánsky řečeno přijal vlastní stín, a zároveň je poťouchlým komentářem k americkému snu, poctou zapomenutým géniům, hvězdám zanikajícím v momentu, kdy září nejsilněji. Konkrétně fenomenálnímu lídrovi kapely Beach Boys Brianu Wilsonovi, na jehož album Smile si fanoušci museli počkat téměř 40 let.
"V ráji jsou vždycky potíže / nezáleží, jestli jsi dobrý, zlý, / anebo ani jedno z toho," konstatuje zpěvák v úvodu, trochu kabaretním číslu, trochu písňovém skeči jako od Monty Pythonů anebo prvním jednání opery o podivuhodných cestách talentu, který vždy nutně nevede k úspěchu.
Rufus Wainwright bývá vyzdvihován pro schopnost psát písně, jak zněly před nástupem rock’n’rollu. Slouží ke cti zkušeného producenta Mitchella Frooma, zapsaného v kariéře zpěvačky Suzanne Vega, kapely Los Lobos nebo Paula McCartneyho, že album Unfollow the Rules nezní jako retro, přestože na něm Wainwright cestuje časem. Což v jeho případě obnáší víc než jen peripetie potomka z privilegované rodiny.
Opilý v žabkách na Páté Avenue
"Rufus Wainwright je pokračovatelem dynastie. Jeho matkou byla kanadská písničkářka Kate McGarrigleová, otcem je legendární americký zpěvák a autor Loudon Wainwright III.," uvádějí encyklopedie.
Můžeme doplnit, že Viva, dcera Rufuse Wainwrighta a Lorky Cohenové, je vnučkou Leonarda Cohena. Sláva tíží, řeklo by se. Rufusův otec o synovi nedlouho po narození složil píseň Rufus is a Tit Man, o malém mužíčkovi přisátém k prsu, zatímco otec touží být přisátý k tomu druhému.
Matčin příběh pak jde ještě dál než ke zdviženému obočí případného psychoanalytika. Rufusova matka, jedna ze dvou sester McGarrigleových, toužila uspět v hudebním byznysu, velká nahrávací firma však v 60. letech dala přednost jiné slibné Kanaďance Joni Mitchellové, což Kate McGarrigleová až do konce svého relativně krátkého života nesla jako křivdu.
"Máma patřila k folkové tradici, která měla vždy přísná měřítka, kdo a jak by měl lidovou hudbu zpívat. Proto považovala Joni Mitchellovou za podvodnici. Myslím, že na ni ve skutečnosti žárlila, protože sama měla smlouvu s Warner Bros. dlouhé roky předtím, než ji uzavřela Mitchellová, ale musela se bez úspěchu vrátit domů do Kanady," vysvětlil Rufus Wainwright v nedávném rozhovoru.
Koncem 90. let se na newyorské hudební scéně, nikým nezaznamenán, objevuje mladík s hudebními geny. Nestydí se za to, že je gay, ani že je od třinácti zamilovaný do opery. V éře běsnícího žánru grunge neúspěšně obchází kluby, ty o křehce působícího Wainwrighta v éře flanelových košil nejeví zájem, což se změní teprve s popovou deskou Poses (Pózy, 2001).
Díky písničkářskému talentu, jejž naplno prokazuje na poslední desce - umění vystihnout mnoho několika málo slovy -, kreslí v titulním songu svůj autoportrét umělce v jinošských letech: "Už jsem někdo, nejen toužím někým být / opilý v žabkách na Páté Avenue."
Muž s plnovousem a dáma v nesnázích
Rufuse Wainwrighta teď zdobí prošedivělý plnovous. Hlas má vyzrálý a plnější, 13 let žije v manželství s jediným mužem. Ubylo afektu, kostýmů, teatrálnosti.
Desku Unfollow the Rules přesto uvádí klipem k písni nazvané Devils & Angels (Hatred), kde stojí na břehu oceánu v temné róbě bohyně Nenávisti, což je postava ze zpěvákova oblíbeného díla, barokní opery Armida od Jeana-Baptista Lullyho.
Zatímco v operním libretu jde o konflikt mezi pomstou a láskou, píseň i klip naznačují, že pro dnešní Nenávist existuje bezpočet možností, podobný nekonečnosti oceánu, jak lidi rozeštvávat. Je to základ současné politiky nejen v USA, tedy neustálého překreslování dělící čáry mezi my a oni, přičemž už dávno nejde jen o sexuální orientaci nebo barvu kůže.
Deska jako celek ovšem pozitivně rezonuje zralostí člověka po čtyřicítce. Joni Mitchellové, té dávné domácí sokyni, věnuje Wainwright dojemné vyznání v písni Damsel in Distress (Dáma v nesnázích), poté, co se konečně seznámil s její hudbou i s Mitchellovou osobně.
Domácí dědictví připomene i milostná píseň Only the People Who Love, napsaná a zazpívaná tak dokonale, že přirozeností připomíná dýchání. Na bicí tu hraje slavný Jim Keltner, který kromě Boba Dylana začátkem 70. let ve studiu doprovázel Wainwrightova otce.
"Jsme spolu už třináct let / doufám, že to poslední, co uvidím na tomhle světě, je tvoje tvář v klidném odpoledni," zpívá Rufus Wainwright svému životnímu druhovi. Ukazuje se, že stáří v popu nakonec nemusí být takové neštěstí.
Rufus Wainwright: Unfollow the Rules
BMG 2020
