Na zadní stěně monumentálního pódia hoří ve tmě kruhové logo, na němž se pomocí plamenů postupně střídají písmena WOTP. Jde o zkratku názvu alba Will of the People, jejž vloni v srpnu vydali Muse. Ti přicházejí v černých kalhotách a bundách s kapucemi, na obličejích stříbrné masky ze skleněných střepů.
"Vítej na znesvěcení, bejby / Dodáme ti důvěru a pak tě strhneme k zemi / Vítej na oslavě, bejby / Všichni soudci jsou v cele a budoucnost je naše," zpívá kytarista Matt Bellamy. Jakmile titulní skladba dozní, muzikanti sundavají masky a stávají se lidmi.
Od prvních momentů frontman ohromuje klenutými riffy, tak akorát balancujícími mezi komplikovaností a naléhavostí. Kytaru přitom ze všeho nejvíc používá k vytváření ruchů, když různými způsoby zkresluje její signál. Jistým způsobem navazuje na Toma Morella z kapely Rage Against the Machine.
Nástroj často kvílí, někdy vydává jen jakýsi horký vzduch. V několika písních hudebník bere do rukou také na míru vyrobenou elektrickou kytaru MB-1, která má pod kobylkou umístěnou speciální dotykovou plochou. Přejížděním po ní Bellamy vytváří zvuk podobný scratchování. V jeden moment do toho klepe prsty, při tom se prochází po molu obklopený posluchači a nechává je opakovat pazvuky z tohoto zařízení.
Hudební blockbuster
Bloky písní oddělují na promítací ploše animované sekvence. Vyprávějí příběh ze zničené planety v paralelním vesmíru. Lidé v kapucích a skleněných maskách zastupují odboj, robotičtí ďáblové uzurpátory a totalitní moc. Před návštěvníky Rock for People se odvíjí jakási dystopická videohra, kterou Muse doprovázejí svými největšími hity i skladbami z poslední nahrávky. Proud vjemů je intenzivní. Teatrálnost se mísí s futurismem a estetikou apokalypsy, již má člověk potřebu přežít.
Angličané na královéhradecký festival přivezli rockovou operu pro 21. století. Střídají polohy, z jemné elektroniky přecházejí do metalového hřmotu, písně obalují dalšími a dalšími vrstvami efektů.
Za zády kapely se zprvu nachází šedivá načechraná plachta. Po několika kompozicích padá k zemi a odhaluje velkorysou zrcadlovou masku člena odboje. Hlava hrdiny dystopického příběhu shlíží k lidem a pomalu se otáčí sem a tam, zároveň funguje jako obří disko koule. Do vzduchu vyletují konfety v podobě dlouhých pruhů krepového papíru. Lidé je chytají a strkají do kapes coby suvenýry.
Muse před jejich očima ohledávají hranice toho, co je možné vymyslet a zprodukovat v nejvyšších patrech hudebního showbyznysu. Jejich koncerty jsou jako pojízdné hollywoodské filmy. Kladou důraz na efekt a opojný prožitek, písně tvoří samozřejmý základ.
Je obdivuhodné, že všechny ty zvuky vyluzuje víceméně pár nástrojů. Místo playbacku kapela spoléhá na efekty. Matta Bellamyho, baskytaristu Chrise Wolstenholma a bubeníka Dominica Howarda na koncertech nově doplňuje jen Dan Lancaster hrající na vše možné. Všechno do sebe zapadá, zvuk je perfektní.
Potřeba bojovat
V jednu chvíli zpěvák Bellamy přichází oblečený coby robot a předvádí sólo na svou robotickou ruku, respektive na dotykový syntezátor, který je součástí obleku. V instrumentálním kusu Prelude se zdá, jako by světélkující bundu měl synchronizovanou s hudbou. Pravděpodobně jde ale jen o zmatení smyslů.
"Nebudou nás kontrolovat, dosáhneme vítězství," zpívá s Bellamym celý areál, byť to působí spíš jako zbožné přání. Každý posluchač má v kapse telefon, jenž zaznamenává jeho konverzace i pohyb, a na ruce festivalový náramek mapující útratu. Rock for People je letos bezhotovostní, bez čipu na zápěstí tu nelze platit. Muse jsou tedy součástí stroje, jemuž spílají. Publikum ale výpravnou show i texty bere jako hru, jež v Hradci hraničí s dokonalostí.
Přídavek začíná tvrdě metalovou kompozicí Kill or Be Killed, kdy zvuk nabývá mohutnosti v synergii se všemi těmi ohni, světly a lasery. Happy end přichází v jakémsi pobídnutí. "Nastal čas dát věci do pořádku / Ty a já musíme bojovat za naše práva / Ty a já musíme bojovat, abychom přežili," vyzývá skupina ve futuristické westernové písni jménem Knights of Cydonia.
Ta končí bouřlivou dohrou, kdy hudebníci "mlátí" do nástrojů. Pozornost na sebe strhává bubeník Dominic Howard, Bellamyho kytara zní jako řehtající kůň. Je dobojováno. Zpětná vazba elektrické kytary ještě dlouho zní na prázdném pódiu, nad nímž tečku za festivalem dělá velkorysý ohňostroj. Jen pár hodin předtím přitom ve vedlejším stanu probíhal dost jiný druh rokenrolu.
Rokenrol na tisíc způsobů
Frontman a hráč na basu Eamon Sandwith zpívá, jako když pes štěká přes plot. Dokonce se u toho i podobně tváří.
Australské trio The Chats přivezlo na Rock for People frenetický punk a rock’n’roll. Vznikli v roce 2016 a úsečnými, repetitivními písněmi zachycují, co vidí kolem sebe. "Tenhle song je o velmi horkém dni," uvádí třiadvacetiletý frontman píseň The Stinker, tedy Smraďoch.
Na plachtě mají místo názvu kapely, jak bývá zvykem, napsáno Get Fucked. Stejně se jmenuje jejich loňské album. Skladby zásadně nepřekračují tři akordy, pauzy trvají maximálně odplivnutí na zem. "Oi! Máme ještě pár další kousků, tak se s tím nějak smiřte," vyhrkne Sandwith, než spustí další "raz, dva, tři, čtyři".
Vydržet takové tempo přes 50 minut se zdá jako nelidský výkon. Publikum, jak je na Rock for People běžné, běhá v circle pitu, což je typ kruhového tance. "Tak zas někdy," končí Sandwith a začíná si balit aparát, jako by se nic nestalo.
Ten večer vrcholí dosud největší ročník festivalu založeného roku 1995. Návštěvníci v sobě čtvrtou noc hledají poslední zbytky energie, prožitky jsou v tom opojení možná i silnější.
Na Táborák stage u ohně hrají klasiku Pavla Bobka jménem Veď mě dál, cesto má, zatímco z dálky sem doléhá zpěv kapely Tata Bojs: "Moje jediný přání je opakování".
