Je noc a nad hlavním pódiem právě končí show létajících dronů. Na velkorysé scéně Rock for People už se rýsují obrysy obřího zikkuratu neboli stupňovité pyramidy. Světla sílí, na vrcholu konstrukce se objevuje raper a zpěvák Machine Gun Kelly. V rukou drží růžovou kytaru, z plátna mu do zad žhne obří slunce.
Třiatřicetiletý Colson Baker, jak se umělec z amerického Texasu jmenuje, stojí dobrých patnáct metrů nad pětičlennou kapelou, která začíná hrát první tóny skladby Papercuts.
Machine Gun Kelly proslul jako drzý raper s těžko postihnutelnou kadencí slov, před třemi roky ale také vydal album Tickets to My Downfall, plné melodických písní na pomezí popu a punku. Při vystoupení na Rock for People obě polohy střídá. Po dvou kytarových skladbách předkládá teprve dva týdny starý singl Pressure, odkazující k žánru trap.
Kapela podává téměř herecký výkon. Každý muzikant je jinak oblečený, hru teatrálně prožívají. Když zrovna nemají ruce na nástrojích, máchají jimi jako rapeři nebo zběsile kývají hlavami do rytmu po vzoru metalu.
Únik energie
Bubeník má přes obličej jakousi ocelovou masku, švihá rukama vysoko do vzduchu, mezi každým druhým úderem protáčí mezi prsty paličky. Hraje precizně, stejně jako na efekt. To je příznačné pro celý koncert. Když kolem nich šlehají plameny, muzikanti připomínají komparzisty z filmové série Šílený Max. Pódium je často nasvíceno narůžovo. Jakmile prostor rozčlení geometrické obrazce tvořené lasery, výjev pro změnu evokuje sci-fi snímek Tron.
Při vší té choreografii se ale těžko zbavit dojmu, že Machine Gun Kelly spíš zastává roli ústřední postavy hodinu a půl dlouhého příběhu.
Pečlivě nacvičenou show řídí tikání metronomu, každá vteřina je naprogramovaná, navzdory přítomnosti kapely leccos zní z playbacku, včetně zpěvu. Machine Gun Kelly z beden "zpívá", i když na pódiu ve skutečnosti zrovna mává mikrofonem do vzduchu a hecuje publikum.
Chvíli rocker, chvíli raper, nakonec nejvíc působí jako melancholický a trochu unavený klaun. V rámci jedné skladby přechází z kytarové balady do zběsilého rapu a následně do heavy metalu.
Lidé v kotli pod pódiem skandují zkratku jeho jména "MGK, MGK, MGK", jiní poskakují poblíž stánku s nudlemi. Většina posluchačů ale působí, že přišla spíš ze zvědavosti. Nedaří se budovat atmosféru, možná i proto, že každý silnější moment zadusí ticho mezi písněmi.
Ohně přitom hoří, světla žhnou a lasery korzují po scéně, z níž se valí hlasitá, průrazná hudba. Z pódia sálá spousta energie, ta ale uniká kamsi do vzduchu. Jako by Machine Gun Kelly byl v promrzlém pokoji a topil pod oknem otevřeným dokořán.
Ve druhé půlce koncertu tempo polevuje a už nenaskočí. Nejrozpačitěji vyznívá finále. "Díky moc, užijte si zbytek noci," hlesne Machine Gun Kelly po písni My Ex’s Best Friend a stejně jako kapela odchází. Na plátně běží klip Pressure, novinka ten večer hraje už podruhé. Podle programu mělo vystoupení skončit až za patnáct minut. Dav chvíli tápe, pak se pomalu rozchází. Největší hvězda večera nakonec zmizela bez potlesku. Než si publikum uvědomilo, co se děje, bylo po všem.
Půvab jednoduchosti
Hlavními aktéry dne se tak na letišti v Hradci Králové, kde se festival koná od čtvrtka do neděle, stávají punkeři Billy Talent. Kanadské kvarteto přichází na pódium ještě za světla. Nepotřebuje pyrotechniku ani okázalé světelné efekty. Stačí jen dvacet solidně odehraných písní o pár akordech.
Koncert začíná kytarista Ian D’Sa hlubokým, silně zkresleným riffem starší písně Devil in a Midnight Mass. Po přímočarém úvodu následuje v rychlém sledu jedna skladba za druhou. Publikum většinu zná zpaměti.
"Tahle deska letos slaví dvacet let od vydání. To znamená, že jsme k*revsky starý. Díky, že jste celou tu dobu s námi," uvádí zpěvák Benjamin Kowalewicz skladbu River Below z alba nazvaného prostě jen Billy Talent.
Začali v roce 1993 a od té doby nezměnili složení, což je znát. Podávají semknutý výkon, ani po třech desítkách let neztrácejí energii. Rutina nehrozí.
V jednu chvíli zpěvák Kowalewicz odhazuje bundu, pod ní má černé triko s bílým srdcem na prsou. Nejspíš jako připomínku, že hlasitý a agresivní punk rock v jinak spíš nehostinném světě zastupuje bezpečný ostrov sounáležitosti a empatie. "Punk rock znamená, že se k ostatním bytostem chováte vlídně," prohlásil na přelomu milénia dnes již nežijící Joe Strummer, zpěvák sestavy The Clash.
Odkaz těch slov je cítit ve vzduchu i při vystoupení Billy Talent. "Řekla jsi mi, že už se nebudeš bát výšek," opakuje Benjamin Kowalewicz v refrénu skladby Afraid of Heights z roku 2016. "V perfektním světě by její obličej neexistoval / V perfektním světě by se zlomené srdce už zacelilo / V perfektním světě bych nechodil na terapie / V perfektním světě by se mi z toho všeho nechtělo zvracet," odsekává pak do řezavých kytar v songu Perfect World o nešťastné lásce i nehostinném světě.
Nad publikem létají miniaturní drony. Při písni Rusted From the Rain se punkový soubor mění v rockové těleso. Na hutnou baladu lidé slyší a zpívají ji slovo od slova.
"Teď vám zahrajeme zbrusu nový song. Nikdo na světě ho ještě neslyšel," oznamuje následně Kowalewicz. Davem projede vlna napětí. To ale vydrží jen do prvních tónů Fallen Leaves, jednoho z největších hitů kapely. Vyšel roku 2006 a nyní představuje jednu z posledních položek setlistu. Billy Talent se loučí bez velkých gest, zato za pronikavého potlesku.
Perfektní svět existuje
Když se něco děje na hlavním pódiu, ostatní scény Rock for People zpravidla utichají. Areál v takových chvílích působí prázdně, lidé posedávají v křeslech, dívky si nechávají do vlasů vplétat barevný chemlon. V zadní části lidé na kobercích pokuřují vodní dýmku. Před velkým logem festivalu, pomyslným středem dění, probíhají přípravy na ohňovou show.
Stmívá se, na menší takzvané Táborák stage je jako vždy plno. Lidé sedí kolem ohně, hrají na akustické kytary a zpívají. Právě zní Song 2 od britských Blur. Při pohledu kolem se zdá, že ten perfektní svět, o němž před pár hodinami zpívali Billy Talent, přece jen může existovat. Minimálně pro návštěvníky Rock for People.
