Když před 11 lety přebíral cenu Grammy, děkoval "klukům z Croydonu, kteří to všechno začali". Myslel tím kluby v jiholondýnské čtvrti, kde se začátkem milénia zformovaly základy dubstepu, žánru postaveného na extrémně řezavých basách a ponurých beatech odkazujících k jamajské hudbě. Skrillex je vzal, udělal z nich nekomplikovanou hudbu pro masy a stal se hvězdou.
"Kluci z Croydonu" nejspíš nebyli radostí bez sebe, ale podobné věci se v dějinách populární hudby stávají běžně. Zatímco londýnští inovátoři dál přežívali v hlubokém undergroundu, Skrillex se vypracoval na špičku žánru zvaného electronic dance music, populistické podoby taneční hudby, která v USA plnila stadiony a stany obřích festivalů sponzorovaných největšími korporacemi.
V další dekádě natáčel hity se zpěváky Justinem Bieberem a Lady Gaga nebo rapovými hvězdami, pro dubstepové puristy ale zůstal symbolem výprodeje ideálů klubové scény, která si vždy hýčkala nezávislost na velkém byznysu. O to větší zmatek vloni v létě způsobila Skrillexova fotografie s Kieranem Hebdenem alias Four Tetem, uznávanou osobností londýnské elektronické scény. Ohlásila jejich společný singl Butterflies, což v táboře pravověrných způsobilo zmatek. Je pětatřicetiletý Skrillex ještě pořád Jidášem klubového undergroundu, když se na fotce s ním kření respektovaný houseový inovátor?
Zmatení v řadách nyní pokračuje dvojicí desek Quest for Fire a Don't Get Too Close, které Skrillex v rozmezí dvou dnů vydal minulý měsíc. Byly o to očekávanější, že plnohodnotné studiové album dosud hudebník zveřejnil jediné, v roce 2014. Na novinkách se obklopil asi padesátkou hostů v rozptylu od popových celebrit přes undergroundové persony až po nováčky. Nahrávky jsou gestem inkluzivity klubové scény i oslavou všežravé estetiky elektronických beatů, které pohltily většinu dnešního popu. A ukazují, že cejch zrádce, jejž Skrillexovi před dekádou vpálili hudební novináři, je v roce 2023 už holým nesmyslem.
Agresivní řezavé basové linky z jeho průlomového EP Scary Monsters and Nice Sprites vydaného roku 2010 připomínaly kulturistu ukazujícího nafouklé svaly v záři reflektorů.
Těžkotonážní industriální beaty a hororové efekty působily dojmem laciného spektáklu divadelního metalu a měly jen málo společného s pečlivostí průkopníků žánru dubstep, kteří vystihli ponurou atmosféru londýnských předměstí a úzkost moderní doby. Možná ale Skrillex uspěl právě proto - z podvratné undergroundové inovace vydestiloval jen ty nejkřiklavější prvky a udělal z nich jednoduchou zábavu na steroidech.
O dekádu později Skrillex konečně zní jako někdo, kdo klubovou hudbu bere vážně. Ne snad, že by tracky na prvním novém albu Quest for Fire byly ochuzené o typicky euforické momenty electronic dance music, kdy po chvíli ticha začne beat a dá znamení tanečníkům, aby propadli v davové šílenství. Nechybějí tu ani basové linky ostré jako motorová pila, akorát že ve skladbách Supersonic nebo Inhale Exhale s nimi Skrillex pracuje o dost sofistikovaněji než dřív.
Samozřejmě je to pořád eskapistická zábava, v klubu člověk nepotřebuje nic vyloženě intelektuálního, ale jde o víc než jen testosteronovou přehlídku zaťatých svalů. Skrillex využil svého jména a do studia pozval zástup hostů, s nimiž cestuje po širokém spektru současné elektronické hudby. Často se stane, že americká hvězda ustupuje do pozadí, aby nechala zazářit hosty.
Skvělou práci odvádějí rapeři. Američanka Missy Elliott v tracku Ratata suverénně kočíruje beat využívající sample z jejího dvě dekády starého hitu Work It. Dvakrát se objeví londýnská hvězda žánru grime Flowdan a ledově chladným hlasem zvěstuje stejné apokalyptické vize, jaké patřily k první dubstepové vlně ze začátku tisíciletí. Ve skladbě Too Bizarre se do překotného drum'n'bassového podkladu pro změnu nechal "nasekat" Swae Lee, polovička hiphopového dua Rae Sremmurd.
Ne každá spolupráce funguje dokonale, jako celek ale Quest for Fire připomíná energii, které začátkem minulé dekády v zámoří propadly statisíce příznivců electronic dance music. Zároveň se ale už u toho nemusí vyloženě stydět ani příznivci evropské produkce.
Toto album Skrillex ohlašoval od konce loňského roku. Nikdo však nečekal, že má v záloze ještě jedno: Don't Get Too Close vyšlo následující den a ukazuje jeho trochu jinou tvář. Je zasněnější, introspektivnější, celkově pomalejší. Parťáky mu zde dělají švédští inovátoři žánru emo-rap Yung Lean a Bladee nebo Justin Bieber, se kterým Skrillex v minulém desetiletí vytvořil několik hitů.
Way Back je chytlavá kolaborace s PinkPantheress, britskou hvězdičkou ze sociální sítě Tiktok, a raperem Trippie Reddem. Stojí na garážovém beatu a dokazuje, že Skrillex nemá problém se napojit na trendy. Je to ale i tím, že dnešní producenti zase navazují na něj. Jeho hity s odstupem dekády získaly nostalgický náboj a stigma zrádce se úplně vytratilo.
Předtím, než jako Skrillex začal koncem nulté dekády zveřejňovat první pokusy s elektronickými beaty na serveru MySpace, byl Sonny Moore vokalistou úspěšné emo-punkové kapely From First to Last. Tady se nejspíš naučil pracovat s dynamikou písní a také pochopil, že jít trochu přes hranu patosu nemusí být na škodu. Nakonec jeho první tracky zněly jako pokusy rockera udělat taneční track a využít přitom všech triků, které první i druhý směr nabízejí. Znalci undergroundu u toho skřípali zuby, Skrillex měl však vždy blíže k teenagerům hledajícím odpovědi na své temné stavy v různých odrůdách žánru emo.
Také se nikdy nebál vyhrocených emocí, což jeho díla oddělovalo od chladné funkcionality dance music. Možná přispěl k výprodeji nejkřiklavějších prvků elektronické hudby začátku tisíciletí, zároveň jí ale dodal lidštější tvář a pomohl k jejímu rozšíření. Dnes je tato muzika všude a dávno už se ani nedá mluvit o jednom žánru - stala se prostě mainstreamem.
Album Quest for Fire provází zvukové útržky ze Skrillexova osobního archivu. Na jednom je slyšet rozhovor z roku 2005, kdy se účastnil rockového turné Warped Tour sponzorovaného původně skateboardovou značkou Vans. Tady jako kdyby Skrillex otevřeně přiznával své rockové kořeny, byť zároveň připomíná, jak byla jeho hudební cesta ke slávě klikatá.
Druhá deska Don't Get Too Close pak vrcholí titulní písní, kde se Skrillexův hlas přidává k písničkářce a raperce Bibi Bourelly. Ta do ztišeného syntezátorového podkladu zpívá příběh teenagerky, která hraním s kapelou v garáži našla smysl života. Je to trochu klišovitý, ale zároveň celkem dojemný moment vyznání lásky k hudbě, jež stojí v základu každé muzikantské kariéry. A je jedno, jestli hrajete pro pár kamarádů, nebo vyprodáváte stadiony.
Skrillex v lednu oslavil pětatřicetiny. Dvojicí nových alb tak trochu účtuje, uklízí stůl a chlubí se, kam se za těch několik let na výsluní posunul. Slavné hosty dnes nezve, aby demonstroval sílu. Skrillex už nepotřebuje zatínat svaly, aby byl vidět. Místo spektáklu oslavuje transformativní sílu taneční hudby.
Album
Skrillex: Don't Get Too Close & Quest for Fire
Owsla/Atlantic Records 2023
