Recenze: Koncert se zakázanými mobily. Jack White byl v Praze celý modrý

Recenze: Koncert se zakázanými mobily. Jack White byl v Praze celý modrý
Jack White.
Bubeník Daru Jones.
...
Klávesista Quincy McCrary.
Foto: David James Swanson
Daniel Konrád Daniel Konrád
6. 7. 2022 19:23
Americký kytarista Jack White zpívá, jako kdyby řídil hořící vůz. Stylizovaně, záměrně vyšinutě, s neobvyklou dikcí na hraně hysterického křiku. Na pódium pražského Fora Karlín toto úterý vtrhl s modrými vlasy, modrou kytarou a modrými bicími za zády. V bledě nalíčené tváři se mu zračily všechny emoce.

Šestačtyřicetiletý někdejší čalouník a rocker z amerického Detroitu, který proslul s duem The White Stripes, si už po druhé písni otírá pot z čela. S plným nasazením hraje, mění kytary, škube sebou zezadu dopředu. Houpe se do stran, dupe nohama, zvedá nástroj do vzduchu.

Stejně jako trojici doprovazečů jej zalévá výhradně modré světlo, kouř a enigmatická zadní projekce střídající obrazy prstenců, stromů a Měsíce. V příslušných skladbách se na plátně objeví netopýr nebo nervózně přešlapující tygr. Celou dobu také na pódiu stojí socha v životní velikosti, původně muže hrajícího na ukulele, kterého kdosi vysochal ve 40. letech minulého století a jehož podobiznu si White koupil ve starožitnictví.

To, co vozí na turné, je kopie sochy s Whiteovou tváří, vytvořená Angličanem Colinem Christianem. Chvílemi připomíná tichého pátého člena kapely. A občas na ni zasvítí pro tento večer atypická červená: signál, že následující píseň pochází z repertoáru The White Stripes. Zatímco v něm Jack White důsledně používal červenou a bílou, na nynější sólové dráze je sladěný do modra.

Do syrové, nevyzpytatelné hudby barvy vnášejí řád. Ten však White vyžaduje také od posluchačů. Před koncertem ve Foru Karlín, kam se vrátil po osmi letech, musí každý divák u vchodu strčit svůj mobilní telefon do uzamykatelného látkového pouzdra a už ho tam nechat. Tolik po Češích nikdo nechtěl od roku 2008, kdy se vstupenky na Toma Waitse prodávaly jen po předložení občanského průkazu.

Kdo si v dalších hodinách potřebuje zavolat nebo zkontrolovat čas, třeba kvůli odjezdu vlaku, musí ven ze sálu a do "odemykací zóny" v prvním patře. Kdo je zvyklý platit mobilem za pivo, má smůlu, neboť ten je v pouzdru a hotovost Forum Karlín nepřijímá. A kdo chce třeba po vystoupení předkapely, českých Doctor Victor, ven na vzduch, také nemůže. Na rockový koncert nezvykle mnoho pravidel.

Jack White telefony zakazuje kvůli "moři modrých tváří", jak už roky popisuje to, co vidí z pódia, když ho všichni natáčejí. Užili si Pražané jeho vystoupení bez telefonů víc, soustředili se jen na hudbu? Poznat to nebylo. Někdo zákaz přivítal, patrně ale byli i tací, kdo kvůli němu nepřišli.

Pražský koncert Jack White zahájil skladbou se silným riffem Taking Me Back. Foto: David James Swanson | Video: Third Man Records

Jen tím však slabší návštěvnost ve Foru Karlín, kde byly zavřené ochozy a na ploše k stání poměrně dost místa, nelze vysvětlit. Pořadatelská agentura Live Nation akci oznámila v dubnu, v době zrychlující inflace. Až se přežene současná vlna koncertů odkládaných ještě z prvních vln pandemie koronaviru, je možné, že poloprázdných sálů přibude.

Právě v odkazu na pandemii Jack White současnou šňůru nazval Supply Chain Issues, doslova Problémy s dodavatelským řetězcem nebo volněji Problémy se zásobováním. Pro úspěch pražské zastávky ale udělal, co mohl: brandingovou plzeňskou agenturou Little Room si nechal vytvořit plakát ve stylu mechanické pohyblivé hlavy Franze Kafky od výtvarníka Davida Černého, místo níž se skvěla Whiteova hlava. Stejně jako všude jinde také v Praze za pochodu vybíral, které písně zahraje. A především se do nich maximálně pokládal.

Na koncert lákal plakát ve stylu mechanické pohyblivé hlavy Franze Kafky od výtvarníka Davida Černého, místo níž se skvěla hlava Jacka Whitea.
Na koncert lákal plakát ve stylu mechanické pohyblivé hlavy Franze Kafky od výtvarníka Davida Černého, místo níž se skvěla hlava Jacka Whitea. | Foto: Little Room Agency

White proslul jako retromaniak. S garážovým rockovým duem The White Stripes, jež skončilo roku 2011, dosáhl celosvětového úspěchu a ten udržel i na sólové dráze. Mezitím stihl být frontmanem kapely The Raconteurs, hrát na bicí v sestavě The Dead Weather nebo objíždět svět se dvěma formacemi, jednou mužskou, druhou ženskou.

Obdivoval vše staré. Nevlastnil mobilní telefon, natáčel analogově, propagoval vinyly. Pod hlavičkou Third Man Records postupně zprovoznil obchod s deskami, nahrávací studio, koncertní sál a vydavatelství, načež jej z rodného Detroitu rozšířil do Nashvillu, kde dnes žije. Dávno vydává vše od starých bluesmanů po nové talenty.

Do Prahy teď přijel krátce poté, co v Londýně otevřel třetí pobočku Third Man Records, předem neoznámeným koncertem strhnul dav na anglickém festivalu Glastonbury a před zraky diváků v Detroitu se oženil s písničkářkou Olivií Jean. Učinil tak při písni Hotel Yorba, jednom z mála větších hitů, které tentokrát ve Foru Karlín vynechává. Když ale kamera zabírá jeho prsty, je vidět, jak po pražcích jezdí levá ruka s čerstvě nasazeným snubním prstenem na prsteníku.

Zhruba stominutový koncert má divoké tempo, postupně zní vše od raných hitů The White Stripes až po převažující písně ze dvou letošních desek - už vydané elektrické Fear of the Dawn a zatím nezveřejněné, akustické Entering Heaven Alive. Celkový zvuk vychází z garážového rocku s příměsí blues, psychedelie či fusion, avšak ve vysloveně moderním aranžmá.

Také v Praze zahrál Jack White píseň Ball and Biscuit z repertoáru The White Stripes. Záznam z festivalu Glastonbury. Foto: David James Swanson | Video: BBC Music

White má agresivní, dynamický sound. Neustále hraje plnokrevné, kvílivé riffy, které dobře pasují k jeho vzrušenému hlasu. Několikrát na hmatníku vystřelí ke stručnému rychlému sólu, důležitější je pro něj ale celkový tvar písně a vzájemná souhra - s bubeníkem Daruem Jonesem, který při hraní několikrát vstává a zase si sedá, i klávesistou Quincym McCrarym střídajícím vše od Hammondových varhan přes elektrické piano Wurlitzer nebo elektromechanické klávesy Mellotron po syntezátory.

Jack White složil jeden z nejpopulárnějších novodobých rockových riffů Seven Nation Army. Dávno zlidověl na sportovních stadionech a také Pražané jej extaticky skandují. O nic slabší ale nejsou novější riffy, třeba úvodní skladba letošního alba i pražského koncertu Taking Me Back, postavená na proplétání kytary se syntezátorem.

Ne vše má naživo stejný tvar jako na desce - song The White Raven naživo začíná a končí ve volnějším tempu, s prostorem pro pomalé vytahování strun jako v blues. V písních What’s Done Is Done nebo You Don’t Understand Me z repertoáru The Raconteurs zase Jack White sedá za pianino Yamaha.

Po většinu večera ale neustále mění kytary, často během jedné písně. Má jich nejméně pět, všechny na míru uzpůsobené. Nejvíc hraje na třpytivý Fender Telecaster, nedávno zkonstruovaný Jazzmaster a speciálně upravený elektroakustický Fender Acoustasonic. Ke všem nohou spíná zhruba patnáct efektů.

Někdy mu stačí zkreslovací pedál typu fuzz, jindy booster zesilující signál nástroje. Dále oktávový dělič, jenž k hranému tónu přiřadí tón o oktávu níž, případně White ten tón ohne pomocí takzvaného whammy pedálu. V tomto ohledu je mimořádně výrazově pestrý a užívá širokou škálu prvků včetně hry s takzvaným killswitchem, tedy součástkou přerušující zvuk kytary a vytvářející dojem tremola.

Podobnými experimenty vznikly některé památné pasáže - také v Praze hraje Jack White skladbu High Ball Stepper, kde kytara kvílí jako siréna a jež ve studiové verzi začíná steel guitar puštěnou pozpátku.

Jindy se o ozvláštnění postará sample. Ve Foru Karlín dojde i na nový singl Hi-De-Ho, kde z playbacku zní jak hlas amerického rapera Q-Tipa, tak sample improvizovaného scatu od dávného jazzového zpěváka Caba Callowaye. V kombinaci s lehce hiphopovým rytmem tím Whiteova hudba získává zase další odstín.

Skladba Seven Nation Army dávno zlidověla i na sportovních stadionech. Záznam z festivalu Glastonbury. Foto: David James Swanson | Video: BBC Music

Stejně jako když jeho spolupracovník od roku 2006, rovněž detroitský basista Dominic Davis, odloží baskytaru ve prospěch kontrabasu. V této jemnější konfiguraci představují Pražanům třeba novou country baladu If I Die Tomorrow, v jejímž chladně modrém videoklipu za sebou White po poli táhne rakev. "Pokud zítra zemřu, dejte mi vědět, zda jsem odešel v pokoji," zpívá.

Později zpomalí a sám začíná hrát We’re Going to Be Friends, hit z repertoáru The White Stripes. V něm zpívá o klukovi a holce, co se skamarádí cestou do školy, když polehávají v trávě nebo loví brouky a celí umazaní pak sedí v lavicích. Songu pomohlo, že zněl v úvodních titulcích filmu Napoleon Dynamit z roku 2004. Ani po letech neztrácí nic z nevinné přímočarosti.

Bohužel to celé má háček: zvuk. Uprostřed v kotli pod pódiem je sice intenzivní, všude jinde ale slepený, rozplizlý, překrytý tolika efekty a udělátky, že Whiteovi v mnoha písních není rozumět. Možná i proto deset metrů od lidí tančících pod pódiem jiní mlčky postávají nebo polehávají pod prázdnými ochozy.

Ti v kotli si to užili dosyta - okolo jedenácté večer se ze sálu valí hloučky mladých, v rauši skandujících melodii posledního přídavku Seven Nation Army. A jistě bude koncert dobře znít také na záznamu, které Jack White vždy s několikatýdenním zpožděním prodává na webu. Ale marná sláva: kdo si na pódiu tak dává záležet se zvukem, zasloužil by ho výrazně lepší.

Koncert

Jack White
(Pořádala agentura Live Nation)
Forum Karlín, Praha, 5. července.

 

Právě se děje

Další zprávy