Proslavili se jako kapela, které se vyplácí jít proti proudu času. Fontaines D.C. v digitální době zaujali staromilskými kytarovými písněmi a poezií. Kdo ale ve frontmanovi čekal rozervaného elegána s lahví vína v ruce, mohl být zklamán. Zpěvák Grian Chatten vtrhl na pódium v teplácích a vytahaném triku značky Puma. Jenže o fazonu ten večer vůbec nešlo.
Jako předskokani vystoupili Just Mustard z irského Dundalku, kteří staví na kontrastu něžného hlasu zpěvačky Katie Ballové s nástroji vyluzujícími zvuky jako monstrum.
Jejich variace na post-punk byla působivá. Žádný z pěti členů sestavy ani na vteřinu neopustil pozici, vypadali jako sousoší postavené na počest monotónního žánru, jež promlouvá intenzitou. Bubeník Shane Maguire přesně v duchu střídmosti post-punku šetřil údery, jako by mu jejich příděl spoluhráči před turné zkrouhli na polovinu. A každý dopad paličky na bicí soupravu si náležitě užíval.
Baskytarista Rob Clarke zároveň připomněl, že post-punk na přelomu 70. a 80. let minulého století částečně převzal důraznost z jamajské hudby. Jeho hutná basa by klidně mohla znít na reggae nebo dubovém večírku. Just Mustard hráli na kytary jako na pláty pil, pomocí efektů stavěli zvukové stěny a sál bičovali zběsilými ozvěnami. Intenzita zvuku gradovala, načež se v Roxy rozhostilo ticho.
Tu tu tu, la la la
Ještě když Fontaines D.C. brali do rukou nástroje, Grian Chatten před vyprodaným sálem zběsile mával rukama a mlátil stojanem na mikrofon do dutého pódia.
Bylo znát, že jsou při chuti. Následující hodina a půl pak potvrdila, že i ve formě.
Hned v úvodní skladbě Televised Mind předvedli momentální rozlet. Od vydání tři roky staré debutové desky se sehráli a zjistili, jak nastavit zvuk, aby nepřipomínal valící se ostnatou kouli. Zatímco ještě nedávno předváděli hluková klání nástrojů, v Roxy bylo slyšet všechno. A vlastně by bývalo neuškodilo trochu zvednout hlasitost.
Od chvíle, kdy začali prodávat lístky na pražský koncert, natočili dvě alba - to nejnovější, nazvané Skinty Fia, vyjde 22. dubna. Zatím z něj jsou venku tři singly, které se zdají být kompromisem mezi neurvalým zvukem debutu Dogrel a zasněnou atmosférou předloňského A Hero's Death. Na první poslech zní smířlivě, živé provedení ale odkrylo jejich potenciál.
Zatímco dosavadní hity kapela stavěla na štkavých heslech, Jackie Down the Line obsahuje přesně ten druh refrénu, který v repertoáru Fontaines D.C. chyběl. Přestože píseň vydali jen před pár měsíci, publikum ji hned identifikovalo podle ledabylého "tu tu tu" a "la la la" v úvodu.
Sál s gustem vypomáhal Chattenovi se zpěvem a bez jakéhokoliv hecování začal tleskat do rytmu. Žádné "chci vidět vaše ruce", nahoru letěly samospádem. I proto, že vše fungovalo hudebně, dokonce i dvanáctistrunná kytara Conora Curleyho se tím hlukem hezky prozvonila.
Bez keců
Mezi písněmi muzikanti neřekli jediné slovo. Žádné "díky, následující písnička se jmenuje…" Ani nepozdravili při příchodu. Jen přišli, zahráli a odešli. Odpustili si rozpačité proslovy mezi skladbami, Chatten místo nich jen nervně korzoval po pódiu, hladový po dalším kusu.
Ani na vteřinu nevypadl z role. Striktní image drželi také ostatní, kytaristé s basistou se ani jednou nepodívali do publika. Jen soustředěně civěli k zemi a házeli sebou do rytmu. Právě tyto kontrasty mezi bouřlivou, emocionální hudbou a zdánlivou nepřítomností jsou na Fontaines D.C. přitažlivé.
Když Chatten v aktuálním singlu I Love You žene klišovité texty do extrému a zpívá "Miluju tě, miluju tě, říkal jsem ti, že tě miluju / Je to všechno, co jsem kdy cítil, nikdy mi nebylo takhle skvěle", působí, jako by usínal na sedativech. V Praze si při druhém refrénu pro jistotu freneticky tloukl na srdce, jako by ho skutečně potřeboval rozpumpovat.
V písních Fontaines D.C. jsou slyšet ozvěny britských klasiků The Who, The Clash a samozřejmě Joy Division. Grian Chatten občas dělá dojem, že po večerech sledoval všechna videa Iana Curtise a studoval jeho choreografii. Nejde ale o opisování, mladí Irové s touhle hudbou vyrostli. Mají ji zakódovanou v DNA a její odkaz předávají dál současnými prostředky.
Pražský koncert ukázal, že rockové kvinteto z Dublinu neztratilo nic z dravosti oceňované debutové desky. Jeho pozdější tvorba může znít rozevlátě a monotónně, díky ní ale koncerty naopak dostávají novou dynamiku a plnost.
V pondělí Brno zažije možnost vidět Fontaines D.C. ve středně velkém klubu, což se příštích pár let velmi pravděpodobně nebude opakovat.
Koncert
Fontaines D.C.
Předkapela: Just Mustard
Roxy, Praha, 27. března.
