Novinka Carp je ve znamení posunu od písniček k volnější psychedelii, delším skladbám a syrovějšímu soundu. Je vaše nejpřímočařejší deska výsledkem toho, že teď Please The Trees hrají ve trojici?
Když před dvěma a půl lety odešel kytarista Zdeněk Kadlec, se kterým jsem kapelu zakládal, nahradil ho David Babka, ale ten do kapely moc nezapadl. Den ze dne jsme se rozhodli spolupráci ukončit, aniž bychom vůbec věděli, co bude dál, a protože jsme měli nasmlouvané koncerty, museli jsme situaci nějak řešit. A naše odpověď byla zůstat ve trojici – společně s bubeníkem Janem Svačinou a baskytaristou Mírou Syrným – a otočit volume o několik čísel doprava. Staré věci jsme začali hrát mnohem intenzivněji a od toho se pak odvinulo i psaní nového materiálu pro Carp.
Na syrovosti se určitě podepsalo i to, že jste desku nahráli během dvou dnů v Detroitu ve studiu High Bias Recordings patřící producentovi Chrisu Koltayovi. Že jste se uprostřed zimy objevili zrovna tam, byla asi víceméně náhoda...
Já jsem se s Chrisem poznal, když přijel před lety se Swans, kterým pořádáme se Scrape Sounds několik let koncerty. Poprvé jsem na Chrise slyšel pět ódy od kapely Akron/Family, které jsem několik let dělal tour managera v Evropě. „Pro tvou kapelu je to ideální volba studia a spolupráce s Chrisem je skvělá,“ říkali mi, ale tehdy mi to přišlo úplně nereálný. A najednou letíme na turné do Ameriky, vystoupíme z letadla v Chicagu a já otevřu počítač a zjistím, že dva koncerty, s nimiž jsme počítali, nedopadly. Tak nás napadlo, že Detroit je vlastně relativně blízko – tedy na americké poměry. Ještě ten večer jsem Chrisovi zavolal a on že má volno, je náhodou doma a že máme přijet. Koupili jsme lístky na autobus, ve kterém byla strašná zima, a za pět hodin jsme byli v Detroitu. Nedokážu si představit, co by mohlo být svéráznější.
Nahrávání nakonec trvalo jen asi dvacet čtyři hodin. Nebyly to trochu nervy?
My jsme vlastně ani nevěděli, že nahráváme desku. Brali jsme to tak, že jsme dostali možnost si něco vyzkoušet na místě, kde před námi stály naše oblíbené kapely, a všechno jsme nahrávali víceméně jen pro sebe. Když jsme slyšeli výsledek, došlo nám, že je to první věc, která zachycuje kapelu v organické podobě a s veškerou energií. Je to naše první deska, kterou můžu někomu dát poslechnout a říct: „Tohle jsme my.“ Nervózní jsem byl jen na začátku, měli jsme k tomu místu velkou pokoru a báli jsme se, jak obstojíme. Pak nás to ale strhlo a bylo to velmi intenzivní. A Chris nás prostě nechal hrát.
V čem tedy byla přesně jeho role?
On desku míchal. Říkal jsem mu, že chceme, aby zvuk desky byl extrémní, šokující. A ono se to povedlo. Nepřemýšlíme o tom, co a jak hrát, nekalkulujeme. Prakticky nám nejde o nic jiného než o naplnění potřeby tvořit bez ambic někomu se líbit.
Začínající kapely mají pocit, že nahrávání v zahraničí je zásadní k jejich úspěchu venku, a stal se z toho trochu fetiš. Co dalo natáčení venku vám?
Já jsem velký ctitel domácího nahrávání. Moje první sólovky jsou natočený v domácích studiích, první dvě desky Please The Trees v improvizovaných studiích ve zkušebně, s Tvrdý/Havelka nebo Were Mute jsme točili taky tak. Není to o tom, co je lepší nebo horší. Nás zajímá, jestli to, co děláme, může obstát vedle toho, co nás inspiruje. Nejezdíme ven dobývat svět, ale poznávat ho a netočíme tam, abychom se tím chlubili.
Prorazit v Americe je pořád sen?
Prorazit co, kam? Myslím, že jsem na to odpověděl v předchozí odpovědi. Nás zajímá, jestli to, co děláme, může obstát vedle toho, co nás inspiruje. Všechno si děláme sami, nikdy jsme neměli manažera. To je v Americe jediný a nejsilnější argument. Umějí tam ocenit práci.
My nemáme ambice vyprodat Lucernu, nechat se obskakovat a hrát si na hvězdy. Raději hrajeme na jiných místech než ve vybavených klubech.
Nejsou mezi muzikanty pořád určité bariéry? Američané proti zbytku světa, úspěšnější proti méně úspěšným?
Je to všude stejný, jenom tady je to jiný tím, jak je to tu malý a všichni se znají. V tak velký konkurenci, jako je tam, je to úplně jiná soutěž. Tam není ambice sprostý slovo, ale základ všeho. Pokud nemáš ostrý lokty, odhodláním se nikam nedostaneš. S nesmělostí nikoho nepřesvědčíš.
V New Yorku, kde jsi natáčel k desce vokály, vás pak čekalo ještě jedno zajímavé setkání, a to s jazzovým básníkem Stevem Dalachinskym. Spojení jeho poezie a vaší improvizace je ke slyšení v bonusovém tracku desky. S ním jste se potkali jak?
Další náhoda. Dal mi na něj kontakt Michael Kyselka, který se s ním před lety potkal na jednom čtení PEN klubu, a když jsme jeli do Ameriky, tak že mu musím napsat, pozvat ho na koncert, což jsem trochu nesměle udělal. Steve mi hned odpověděl, že je zvědavý, co hrajeme, a že spolu něco zkusíme přímo v klubu. Vystřihli jsme si desetiminutovou improvizaci a pak se ho pod pódiem ptám, jak se ta báseň, co přednášel, jmenovala. A on mi odpoví, že neví, že to vymyslel přímo na místě. Pak mi ještě pomohl doladit některé gramatické záležitosti kolem textů. To naše společné vystoupení jsme zařadili jako bonus na cédéčko.
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
Deska byla vlastně skoro rok hotová a čekala na vydání, až skončí tvůj boční projekt Tvrdý/Havelka s coververzemi z osmdesátkové alternativní scény. Jaké to bylo, mít desku a nesmět ji tak dlouho pustit lidem? Neměl jsi strach, že třeba zestárne?
Já to mám obyčejně s deskami tak, že když je dokončím, tak je konec a už mě nezajímají. Ale Carp jsem si za ten rok a půl pouštěl mnohokrát a pořád mě to bavilo. Nemělo smysl dělat dvě věci najednou a krása projektu Tvrdý/Havelka byla mimo jiné v jeho omezené životnosti.
Čekali jste, že Tvrdý/Havelka bude mít takový úspěch a že se to takhle protáhne?
Řekli jsme si s Martinem, že tomu věnujeme jednu sezonu, čehož letní festivaly jsou takové přirozené vyvrcholení. Reakce, ať už pozitivní, ale spíš ty negativní nás překvapily.
Kromě U nás v garáži ses podílel i na dalších projektech – EPčko Were Mute s Carlem Warwickem, experimentální nahrávku pod hlavičkou Vac Da Hawk nebo soundtrack k filmu Místa. Jsou tyhle bokovky cílené vybočení ze stereotypu a odráží se to nějak v další tvorbě domovské kapely?
Inspirují mě různé žánry a přijde mi přirozené, že se to odráží pak i v mojí tvorbě. Jsou to paralelní životy a každý projekt má jiný koncept. S kapelou je to vedle hudby sázení stromů, sociální angažovanost (spolupráce s o.p.s. Elpida, boj za zachování divočiny na Šumavě)…
Zrovna sázení stromů při každém koncertě je něco, co je dost unikátní. Díval jsem se na mapu a těch stromů už je přes dvě stě. Jak to prakticky domlouváte?
Když domlouvám koncert a je vhodná sezona pro sázení, domlouvám se s promotérem, jestli bychom v rámci koncertu nemohli vysadit strom, o který se pak bude někdo starat. Někdy promotér přesvědčí někoho na městě a oni nám dají místo v parku, nebo když má někdo kus zahrady, tak na zahradě. Každý strom má svůj příběh.
S tím nápadem přišel kdo?
Jeden kamarád v Americe – John Reynolds, který přes padesát let dělá zahradníka v New Yorku a tajně tam vysazuje stromy v zahradách, o které se stará. Když slyšel naše jméno, řekl: „Jste Please The Trees, tak musíte sázet stromy.“
Další neobvyklý nápad je odjet turné k desce na valníku.
My nemáme ambice vyprodat Lucernu, nechat se obskakovat a hrát si na hvězdy. Raději hrajeme na jiných místech než ve vybavených klubech. Lidé jsou stále ovlivňovaní masovými médii, stěžují si, že k podobné hudbě, jako hrajeme my, se nedostanou. Tak jsme si řekli, že jim ji přivezeme pod nos. Hlavním cílem, motivací projektu je konfrontace a vymezení se jak zavedeným principům, tak vnímání hudby a působení jako „kapela” coby instituce. Chceme se vzepřít obecně vžitým postupům v tom, „jak má správně fungovat kapela, její management a servis nahrávací společnosti v souvislosti s propagací nového alba”.
Měřítkem úspěchu nám bude pocit sounáležitosti s lidmi, které bude naše vystoupení či nahrávka zajímat, pocit sdílení, komunikace, komunitní soužití, či dokonce, dejme tomu, jakési spiklenectví. Jde nám o to, vrátit rock 'n' roll tam, kde vznikl, ven do ulic. Jde nám o narušení procesu „kariéry“ určováním si vlastních pravidel. Bez frustrací a potřeby se vykřičet ze křivd. Jasný názor, vize, postoje. Jde nám o to, nikdy neustrnout na místě, neustále se vyvíjet, hledat a posouvat vlastní hranice.
Na konci srpna jste odehráli na Náplavce koncert na rozlučce s novinářkou a promotérkou Janou Apačkou Grygarovou, která zemřela necelý měsíc předtím. To musela být dost neobvyklá zkušenost.
Já jsem měl s Janou krásný setkání v létě na Colours, kde nadšeně mluvila o naší desce, že jí udělala radost, a o její cestě na Kavkaz, kde se to pak stalo. K tomu se nedá nic říct. Osudy nás všech jsou nevyzpytatelné a nezbývá než si užívat každého momentu. My jsme se roky jako společní fanoušci Hanka Williamse trumfovali po SMSkách různými objevy nebo starými deskami, které jsme někde našli. Hrajeme od něho píseň Rambling Man, a kdykoliv ji teď od té události hrajeme, je to vždycky hodně intenzivní. A zahráli jsme ji i na Náplavce. Škoda že až díky takovéhle události se sejdou lidi, kteří se jinak nesejdou a vedou mezi sebou žabomyší války. Věci, jako je tahle, tomu všemu dodají úplně jinou perspektivu.
