Květy: PJ Harvey by taky hrála pro 30 lidí, kdyby byla Češka

Karel Veselý Karel Veselý
Aktualizováno 15. 6. 2015 23:30
Rozhovor s Martinem E. Kyšperským, frontmanem skupiny Květy, která vydává nové album Miláček slunce.
Květy
Květy | Foto: Indies Scope

Brno - Rockovému kvartetu Květy se obvykle v článcích přidává ještě přívlastek "brněnská skupina", který je ale vzhledem k jejich postavení na domácí alternativní scéně už poněkud přežitý. Květy patří ke stálicím české nezávislé hudby a nadšené přijetí minulé desky Bílé včely (Vinyla za album roku, nominace na Apollo i žánrového Anděla) to jen potvrdilo.

Novinka Miláček slunce je o dva a půl roku mladší a kvarteto v čele s frontmanem Martinem Evženem Kyšperským s ní s klidem obhajuje svoji výsadní pozici. Moc lepších českých desek už letos nevyjde.

Škatulka alternativní rock už dnes možná působí trochu jako klišé, Květy ale vychází z původního významu termínu a hrají jiný rock, než je obvyklé. Těží z domácí tradice netradičního přístupu k tradičnímu formátu a s houslemi a dalšími nerockovými nástroji rozšiřují možnosti klasického komba kytara, basa, bicí.

A pak tu jsou poetické texty, v nichž Kyšperský míchá přírodní lyriku s existencialismem a silnou výpovědí o své generaci, byť často zůstává na velmi osobní rovině. V textech žádné jiné současné kapely se dnešní třicátníci nenajdou tak jako tady.

Květy: Miláček slunce teaser | Video: YouTube

Novou desku si Květy nadělily k patnáctému výročí existence kapely a vychází poměrně nečekaně v polovině červena. "Když vyšla poslední deska Radiohead, tak to prostě vyhlásili večer předtím a neřešilo se nic. Pro mě to byl příjemný šok, že jsem nemusel odpočítávat dny do vydání. Dárek je o to radostnější, že spadl z nebe. Překvápko," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz Martin E. Kyšperský – zpěvák a výhradní autor Květů.

Aktuálně.cz: Nahrávání Miláčka slunce začalo vloni v létě v brněnském studiu Audioline, kde v devadesátých letech natáčeli Psí vojáci, Už jsme doma a desítky brněnských kapel. Překvapilo mě, že to studio ještě existuje.

Už vlastně skoro neexistuje. Ten prostor ano, ale studio už nefunguje. Na chvíli se ho podařilo oživit Novozélanďanovi Rhyssu Braddockovi, který tam asi čtvrt roku točil, než dostal padáka a studio zase oněmělo. Já jsem tam nahrával s Muchou a byl jsem okouzlený atmosférou, protože tam se dvacet let nic nezměnilo a je to strašné retro. My jsme si řekli, že tam natočíme písničky i s obrazem, a když se to nepovede, tak alespoň bude záznam, jak vypadaly Květy v létě 2014. Nakonec jsme na desku použili skladbu ČKNO. Pak jsme část nahrávali u mě doma, kde to má úplně jinou energii, protože se nikam nespěchá. A největší kus hudby opět u Ondřeje Ježka.

A.cz: Pořád platí, že Ondřej Ježek je v podstatě pátý člen kapely?

Ondřej je strašně vytížený a v něčem je to o nervy, ale i když se to nezdá, tak mu obrovsky záleží na detailech. Dost na něj dáme. Taky je nakažlivá ta hravost. Nic není problém, když bys chtěl zpívat s kýblem na hlavě, on bude pro. Ale taky se tě zeptá proč, aby věděl, že to má smysl. Když jsem tam, padám na hubu vyčerpáním a pak na to rok vzpomínám, jak to bylo skvělý.

A.cz: Záznam z Live Session, který jste zveřejnili v březnu, v něčem předznamenal to, že album je velmi přímočaré a bezmála čistě rockové. Jsou za tím roky společného hraní v kvartetu?

Dřív jsme k base, bicím a kytaře přidali bendžo, varhany, mandolínu a tak dále. Teď tam třeba necháme jen kytaru a kopák, jenže trik je v tom, že předtím hledáme zvuk kopáku a kytary takový, aby už to byla ta energie sama. Za těch 15 let jsem se naučil výrazně líp zpívat než na prvních deskách, mám nad tím větší kontrolu, můžu experimentovat v tom, v čem jsem kdysi moc nemohl.

Martin E. Kyšperský
Martin E. Kyšperský | Foto: Ben Skála

A.cz: O minulé desce Bílé včely se psalo jako o generační výpovědi. Má novinka v textech nějaký jednotící motiv?

Nejdříve to vypadlo, že to bude deska o rodině. O rodičích, o dětech a o tom, jak se člověk ocitá v tomhle soukolí. A pár písní, které se tím zabývají, tam je – Syn nebo V jezeře mléka a mlhy, kde se zpívá o příbuzných. Druhé téma té desky je věk mezi třiceti a čtyřiceti, v němž se teď nacházíme. Taková ta doba, kdy si říkáš: "Co teď?" Že jsi mladý, někdo řekne pouze v případě, že nečekaně zemřeš. Že jsi starý, ti nikdo neřekne, ale stane se ti, že hraješ koncert a po něm za tebou přijdou lidi, kteří ti vykají. "Pane Kyšperský…" A ty si říkáš: "Co se děje? Ještě včera jsem byl jako vy."

Každá písnička má svůj vlastní příběh. Třeba Kočičí dům vznikl, když jsem se dozvěděl, že v Ostravě je dům, který obývají jenom kočky. Má zamřížovaná okna a lidi jim tam nosí jídlo. Mají tam vlastně kočičí ráj. Tím by to mohlo skončit, mě ale napadlo, že by se to dalo rozvést tím, že ty kočky leží na sluníčku a říkají si, že to takhle bude navždy, ale přitom se ten dům má následující den bourat. V tom je ten tlak času, téma, které se pořád vyplavuje.

A.cz: Tvým posledním počinem byla sólová deska Svetr. Jaký vliv měla na novinku Květů zkušenost se sólovým nahráváním?

Svetr jsem natočil doma, nejdřív jsem myslel, že to budou jen demáče, ale po pár letech se toho nasbíralo dost na desku. Ale abych nemluvil jen o hudbě, tak chci něco říct o obalech desek. Na předchozích deskách byly členité koláže, Svetr byl daleko minimalističtější a teď jsem na Květy chtěl jen symbol. Byla to dlouhá cesta, se toho nebát. My jsme mimochodem natočili na desku hodinu a čtvrt písniček, ale výsledek má nakonec jen asi čtyřicet minut. Máme rádi vinyl, čtyřicet minut je super. Krátká deska má výhodu, že člověk má šanci obsáhnout tu krajinu, představit si ji v hlavě a mít ji rád v celé její rozloze.

A.cz: Poslední roky jsi také působil v kapele s Muchou, byť v netradiční roli baskytaristy. Zanechalo to na tobě nějaké stopy?

Určitě radost z hudby a pocit, že vlastně úplně obyčejný bigbít může být ta největší energie. Nikola poslouchá leccos moderního, ale dělá něco mezi hard rockem, punkem a popem a je jí úplně fuk, že to může být pro někoho retro. Největší síla Muchy je, že má přirozeně tah na bránu, což platí i o dalších členech kapely. Že to nejlepší z nich dostaneš, když jdou do plných. Bigboš. Já to mám tak napůl – ale taky mě hodně baví v muzice koumat a vrtat se v ní. Na Miláčkovi máme jednu skladbu, kterou jsme nazkoušeli se skvělými bubny od Míši Antalové, a když jsme to měli hotový, tak ona řekla, že to zahrajeme úplně stejně, jen ty bubny se úplně vypnou. Nejdřív jsme tomu nevěřili, ale ta písnička se najednou rozsvítila. To by bylo u Muchy škoda, tam ten tlak vyrábí energii, která všechny baví.

A.cz: Bubeník Květů Aleš Pilgr má také boční projekt – Biorchestr, který také sbírá kladné ohlasy. Jaká je teď jeho role v kapele?

Kdysi dávno to bylo tak, že Aleš mi nosil písničky, mimochodem i pár tehdejších kapelních hitů jako třeba Půllitr a sklínka. Pak nosil jen riffy a nakonec se to úplně oddělilo a on píše pro Biorchestr a já pro Květy. Tím ale zase získal odstup a může mi říct, když je něco blbost. Jeho nápady a přístup k písničkám jsou nedocenitelné, protože není jen bubeník a vidí písničky taky z pozice autora a má fantazii. Když se dostaneme do slepé uličky, tak často dokáže zachránit situaci.

A.cz: Vy jste spolu nedávno odehráli několik koncertů jen ve dvojici. Dalo vám to něco?

Když hrajeme s celou kapelou, tak je těžké opustit zažitou strukturu písniček. Ve dvojici s Alešem za bubny a elektronikou si můžu uletět, kam chci. Hrajeme spolu třináct let a jsme na sebe napojení. Věřím, že společné hraní ve dvou vneslo do kapely něco nového, bylo to jako taková zkušební laboratoř.

A.cz: Květům dokonce vyšel knižní zpěvník. Je to způsob jak oslavit patnácté narozeniny?

Občas mi někdo napíše a chce vědět, jaké jsou v písničce akordy. Já se pak u toho hrozně trápím, protože to hraji už automaticky. Tak jsem si řekl, že by bylo super mít pro tyto příležitosti zpěvník. Nakonec já sám to nejspíš časem zapomenu a budu mít kde se to naučit. To už se vlastně děje.

A.cz: Kapela Květy je úzce spojená s Brnem. Když jsem nicméně četl nějaký starší rozhovor s tebou, tak jsem narazil na vyjádření, že tě Brno štve a chceš z něho odejít. To bylo před rokem a půl. Platí to pořád?

V něčem se mi to tady často zdá zoufalé. Pak u mě ale přichází prozření, že by to asi bylo zoufalé všude, kde bych bydlel. Jen by mi nějakou dobu trvalo, než by mi to došlo. Ale v Brně se to začíná měnit k lepšímu. Zdá se mi, že povstává generace lidí, kteří jsou vesměs mladší než já a kteří se snaží, aby se ve městě dobře žilo. Takže tu vzniklo několik kaváren, kde člověk může sedět a cítí se tam dobře, protože tam mají dobré věci od jídla přes pití až po hudbu. Anebo se začínají pořádat akce, které jsou fajn. Třeba kino Scala, které si vzali na starost studenti. Chybí mi tady ale příroda, která by nebyla potlačená. A čím dál víc vadí ten nekonečný hukot města. Ale to asi souvisí se stářím. (smích) Taky tady mám spoustu kamarádů, které bych nechtěl ztratit. Takže ten problém s Brnem zatím nedokážu vyřešit, a tak tady zůstávám.

Květy
Květy | Foto: Roman Franc

A.cz: Brali jste svoji pozici kapely z Brna jako nevýhodu? Prorazit pro vás asi bylo těžší než pro obdobnou kapelu z Prahy. Kdybyste měli možnost začít znovu, začínali byste v Brně?

Kdyby mi bylo zase devatenáct, asi bych nad tím nepřemýšlel a dělal bych to, co bych musel dělat. Člověk samozřejmě nakupí různé chyby, ale zjistí, že existuje přímá úměra mezí tím, kolik dáš a kolik dostaneš. Když se každou věc snažíš v mezích svých možností dotáhnout co nejdál, tak můžeš očekávat, že z toho alespoň něco bude a bude to mít nějakou časovou platnost a je v tom něco uchované. Asi to zní hrozně šlechetně, ale je s tím ve skutečnosti spojený velký opruz. Třeba když nutíš svoje spoluhráče nebo lidi kolem kapely, aby nešli do kina, ale na zkoušku, anebo jeli někam, kde z toho nemají žádné peníze. Pořád víš, že za každý povedený koncert máš třeba jednoho dalšího fanouška, který příště přijde zas.

A.cz: Asi před třemi lety jsem na vás byl v klubu na malém městě, kde přišlo sotva třicet lidí. Vy jste přijeli v hustém sněžení a po koncertě jste zase jeli zpátky. Ty jsi mi ale říkal, že tě to baví a že bys neměnil.

Nechci, aby to znělo, že jsem v pozici hvězdy, protože nejsem, ale občas za mnou přijdou lidi a ptají se, jak jsme se dostali tam a tam a jaká je k tomu zkratka. Vždycky jim říkám: Není zkratka. Jen to dělej nejlíp, jak to jde. A to stačí. Nevěřím tomu, že když někdo dělá poctivě a dlouho, tak že by ho svět neobjevil. Ale je samozřejmě potřeba být realista. Jasně že v roce 2015 nepřijde na rockovou kapelu na malém městě tři sta lidí, protože je tisíc způsobů, jak se dá trávit volný čas. Jsem rád i za desetinu a i z nich jde energie. Kdyby se PJ Harvey narodila jako Češka, asi by taky hrála pro třicet lidí. Ale alespoň díky tomu u toho zůstanou jen ti, co to musí dělat a nemůžou si pomoct, a kdyby o to přišli, tak by je z toho kleplo.

A.cz: Ty sám jsi zapojený ve spoustě aktivit. Hrál jsi divadlo, nedávno ti vyšla kniha pro děti, taky ses objevil v televizním filmu. Zkoušíš rád nové věci?

Mě baví to dobrodružství a chci si vyzkoušet, čeho jsem schopný. Když člověk dvacet let nedělá nic jiného než umění, tak se spoustu věcí naučí a dá se přeskakovat z jednoho oboru do druhého, protože na sebe přirozeně navazují. Knížku pro děti jsem napsal, protože mě oslovili z divadla, kde jsem předtím hrál. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je. Když jsem hrál u Honzy Hřebejka, tak mě pozval na konkurz, protože znal Květy a zdálo se mu, že bych se na tu postavu typově hodil. Byla to legrace. Ale kdybych předtím nestál deset let na pódiu, tak bych se možná před kamerou rozklepal. Byla to ovšem pohoda.

A.cz: Hudba je pro tebe ale pořád na prvním místě, ne?

Hudba je největší cirkulace energie. Když stojíš na pódiu a mlátíš do kytary, tak to je to něco, co na divadle nebo při psaní doma nezažiješ. Všechno je to hezké, ale jen hudba tě nakopne tak, že i když jedeš dvě stě kilometrů tam a zpátky, tak sice cítíš fyzickou únavu, ale už vůbec ne tu psychickou. To umí jen hudba.

 

Právě se děje

před 36 minutami

Boeing vyplatí odškodné rodinám obětí dvou nehod stroje 737 MAX

Americký výrobce letecké techniky Boeing odškodní rodiny 346 lidí, kteří zahynuli při haváriích dvou letadel typu 737 MAX v Etiopii a Indonésii. Poškozeným vyplatí 144 500 dolarů (3,4 milionu korun), uvedla dnes společnost v prohlášení.

Padesátimilionový fond, který vznikl letos v červenci a z něhož chce Boeing pozůstalé vyplatit, začne okamžitě přijímat žádosti od pozůstalých. Částka bude uvolněna nezávisle na žalobách, kterým firma kvůli haváriím čelí. Odškodnění si rodiny mohou nárokovat do konce listopadu.

Letecká společnost také v červenci prohlásila, že hodlá vyhradit dalších 50 milionů dolarů (1,1 miliardy korun) na podporu vzdělávání a hospodářství v obou zemích, kde k nehodám došlo.

Boeing 737 MAX 8 letecké společnosti Ethiopian Airlines spadl letos v březnu šest minut po startu z letiště zhruba 60 kilometrů od etiopské metropole Addis Abeba. Při nehodě zemřelo všech 157 lidí na palubě. Oběťmi byli lidé z 35 zemí, včetně čtyř Slováků.

Stejný stroj měl nehodu už loni v říjnu, kdy se letadlo nízkonákladové společnosti Lion Air se 189 lidmi na palubě zřítilo po startu z letiště v Jakartě. Ani tehdy neštěstí nikdo nepřežil.

Zdroj: ČTK
Další zprávy