Recenze: Radikální PJ Harvey napsala deník z míst smutku i naděje, k mesiášství ale nesklouzává

Karel Veselý Karel Veselý
18. 4. 2016 9:33
Nové album anglické zpěvačky PJ Harvey je radikální zejména v textové rovině. Pro desku The Hope Six Demolition Project čerpala témata v Kosovu, Afghánistánu i chudinských čtvrtích Washingtonu. "Pořád máme tu čest se zpěvačkou, která je připravena vykukovat z vlastní bubliny a klást si před sebe vysoké cíle. Po lednové smrti Davida Bowieho britská rocková scéna podobných osobností už moc nemá," píše v recenzi Karel Veselý.
PJ Harvey
PJ Harvey | Foto: Profimedia.cz

Málokterá hvězda devadesátých let dokázala přenést svoji kariéru do následujících dekád s takovou grácií jako anglická rockerka PJ Harvey. Na drásavé, introspektivní desky jako Dry či To Bring You My Love, které si hudební tisk spojil s grungeovou vlnou, dokázala v novém tisíciletí navázat dalšími povedenými nahrávkami jako Stories from the City, Stories from the Sea či White Chalk, na nichž se už profilovala více jako neúnavná experimentátorka s rockovou formou.

Ovace posbírala i se zatím posledním albem Let England Shake z roku 2011, konceptuální deskou o minulosti a současnosti Británie. Novinka The Hope Six Demolition Project se pouští do ještě širší reflexe světa, v němž žijeme.

"Nasedla jsem na letadlo do cizích zemí a řekla jsem si, že zapíšu, co jsem tam viděla," zpívá PJ Harvey v skladbě The Orange Monkey a shrnuje tak do jednoho souvětí koncept nové desky. Příběhy v textech nových písní se zrodily z cest, které zpěvačka podnikla s válečným fotografem Seamusem Murphym a které jsou zachycené v společné knize The Hollow of the Hand (2014), kde černobílé snímky doplňují básně PJ Harvey.

Kosovo, Afghánistán, chudinské čtvrtě Washingtonu – tady všude čerpala obrazy pro své texty, které přes svoji nepopiratelnou poetičnost mají parametry bezmála novinářských reportáží.

V The Community of Hope vrší obrazy městské dystopie zrozené nedomyšleným projektem americké vlády jménem Hope IV, tedy toho, který propůjčil název i celé desce. Program si dal za úkol vykořenit chudobu ve velkoměstech, ale místo řešení ji jenom odsunul do méně viditelných míst. Následující The Ministry of Defence pokračuje apokalyptickým výjevem poválečného Kábulu, v Medicinals zachycuje bídu původních Američanů dohnaných k alkoholismu a v The Chain of Keys prochází zpěvačka domy opuštěné během etnických válek v bývalé Jugoslávii.

V každé z jedenácti nových písní ožívají hrdinové lapení v prasklinách civilizačního snu o lepší budoucnosti – žebráci, váleční sirotci, chudina, která se sama nedokáže vytáhnout ze své bídy – ti všichni připomínají, že lidstvo je ve své snaze zmírnit utrpení druhého vlastně ještě pořád na začátku. "Co teď s námi bude?" ptá se v River Anacostia při pohledu na znečištěnou řeku protékající Washingtonem a temnota je blízko i v závěrečné Dollar, Dolar.

I přesto se v písních skrývá i jistá naděje – lidé i v nepříznivých podmínkách žijí dál, protože jejich boj o důstojnost nemůže skončit.

Hudební podklad dobře odráží obě polohy textů – gospelově klenuté refrény zvěstující radost se potkávají s drásavými riffy či zlověstnými pochodovými rytmy. Po klavíru (White Chalk), autoharfě (Let England Shake) je tentokrát hlavním nástrojem PJ Harvey saxofon, a to nejčastěji v nervní freejazzové poloze, kdy divoce supí a drásá ušní bubínky. I díky němu muzika britské zpěvačky už dlouho nezněla tak naštvaně a intenzivně. A taky bluesově.

I v tom nejsmutnějším blues ale vždycky bylo nějaké východisko, na The Hope Six Demolition Project jako kdyby se k němu odkazovaly sbory, v nichž se k PJ Harvey přidávají její spolupracovníci John Parish, Flood a Mick Harvey. V klipovém singlu The Community Of Hope s ní v závěrečném finále zapěje ještě kostelní sbor z washingtonského sedmého okrsku. Jejich verš "Teď tady postaví Walmart" je ale zároveň ironickým pošťouchnutím lokálních politiků. Opravdu situaci chudých vylepší, když sem postaví novodobý chrám konzumu?

Právě The Community Of Hope, v níž většina textu pochází z monologu reportéra Washington Post, který zpěvačku a fotografa doprovázel po sociálně vyloučené čtvrti, vzbudila negativní reakce od politiků i charitativních organizací napojených přímo na místní komunitu.

PJ Harvey podle nich zbytečně skandalizuje situaci a to nikdy ničemu nepomáhá. Podobně se do textů z nové desky pustil i webový magazín Stereogum, který ji obvinil z exploatace bídy maskované za falešný aktivismus. "Procházet se po místech a opakovat: 'Sakra, tady to stojí za prd' není žádný aktivismus. Když už něco, tak je to spíš defétismus," napsali v odmítavé recenzi. Americký Atlantic pro změnu nazval svoji recenzi všeříkajícím titulem PJ Harvey vs. lidstvo.

Vzala si zpěvačka tentokrát příliš velké sousto? PJ Harvey se vší silou snaží nesklouznout do klasického rockového mesiášství, nekáže žádné velké pravdy, které by ukazovaly cestu k nápravě. Texty svým stylem tudíž nutně vyznívají poněkud odtažitě, chladně a možná z určitého pohledu skutečně trochu senzacechtivě.

Na rozdíl od momentek z Let England Shake vycházejících z pamětí válečných veteránů se jí tentokrát tak úplně nedaří vcítit do svých postav. A texty nemají takovou sílu, přinejmenším ve srovnání s dobou, kdy hlavním objektem jejich písniček byla ona sama. Texty navíc svojí kontroverzností zastiňují hudbu, která – jak je u PJ Harvey zvykem – potřebuje delší dobu na to, aby se vsákla.

Zpěvačka asi sama tušila, jaké reakce její voyeurský cestovní deník z míst smutku vzbudí, a fanouškům nabídla vstřícné gesto. Studio v londýnském Somerset House, kde nahrávala, opatřila polopropustným sklem a zájemce nechala nakouknout do svého pracovního procesu.

Výsledkem byla napůl umělecká instalace a napůl mediální vějička, kterou si navíc sami tvůrci velmi pochvalovali – díky pohledům fanoušků se prý tentokrát museli při natáčení více soustředit a práce lépe ubíhala. Přímočarost a tah na bránu je na desce skutečně cítit, jako kdyby si PJ Harvey rozhodla tentokrát ve studiu nic nekomplikovat.

Na druhou stranu je album The Hope Six Demolition Project zjevně součástí širšího celku, k němuž vedle zmíněné knihy a aktuální desky patrně přibudou ještě další krátké filmy natáčené na cestách Seamusem Murphym. Třeba spolu s nimi některé texty začnou dávat větší smysl. Už teď je ale jasné, že PJ Harvey si svojí sedmou deskou v žádném případě nepokazila pověst první dámy britského rocku.

Možná jsme od ní čekali o něco radikálnější hudební úkrok, ten ale tentokrát přišel hlavně v textové rovině. Pořád máme tu čest se zpěvačkou, která je připravena vykukovat z vlastní bubliny a klást si před sebe vysoké cíle. Po lednové smrti Davida Bowieho britská rocková scéna podobných osobností už moc nemá.

Hodnocení: 80 %

PJ Harvey - The Community Of Hope | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy