To byl včera pohled na Eddieho Veddera, to bylo energie! Zpěvák skupiny Pearl Jam, už zase nakrátko ostříhaný, splavený jako myš, v pražské O2 areně zpíval, řval a vyl. Skákal s mikrofonem, lezl na aparaturu, chodil do kolen, různě se předkláněl, ohýbal, gestikuloval rukama. Občas zvedl mikrofon nad hlavu a extaticky do něj tloukl, jindy točil rukou proti strunám na kytaře, což je charakteristický pohyb jeho vzoru a přítele Peta Townshenda z kapely The Who.
Celou dobu u toho Vedder mocnými loky upíjel z flašky vína, otevřené zkraje večera, až byl ke konci pohodlně zahřátý. Avšak úsměv se mu na tváři mihl zřídka: jakkoliv silně muziku prožíval, byl setrvale napjatý, obličejové svaly při zpěvu bolestivě zkroucené.
Právě v tom, maximální citové i tělesné investici, tkví síla Pearl Jam. Americká kapela z města Seattle, jež v 90. letech minulého století, podobně jako Nirvana či Soundgarden, etablovala rocku příbuzný žánr zvaný grunge, se včera do Prahy vrátila po šesti letech.
Také to byl jejich šestý zdejší koncert, mnozí už věděli, do čeho jdou. Vystoupení nezničitelných Pearl Jam často trvají přes tři hodiny, což je srovnatelné leda s výkony Bruce Springsteena. Včerejší koncert v Praze trval okolo 160 minut, i tak obdivuhodných - zvlášť když před 14 dny sestava kvůli Vedderově hlasové indispozici na poslední chvíli zrušila koncert v Londýně.
V Praze sice Vedder nedosáhl na nejvyšší tóny svého obdivuhodně tvárného barytonového hlasu, podal ale vysoce nadprůměrný výkon. Hlas měl správně pošramocený, rozedraný, ovšem zcela nezlomný. Náležitě ho zbarvoval podle toho, jaký témbr žádá která píseň - od sladce znějících refrénů až po sebezpytné, pochybovačně ponuré pasáže, v nichž se před dvěma dekádami nalezla jedna generace posluchačů.
Vedder je, nebo alespoň býval, neškolený zpěvák. Za tím, co dělá, není žádná sofistikovaná technika. Zpívá přirozeně, intuitivně. Aniž by možná věděl, co a jak s hlasem přesně činí, koordinuje patřičné svaly a pevně jim poroučí.
Možná proto rovněž včera působil tak syrově, opravdově. V jeho zpěvu nebyl ani náznak cynismu, posměšku či nadhledu. Divák ho poslouchal a jasně viděl, že před ním stojí člověk z masa a kostí, že ze sebe vydává vše, co mu tělo povolí, a že mu na tom strašně záleží. Totální citová investice. Pearl Jam jsou na scéně osmadvacátým rokem a pořád to prožívají - to opravdu klobouk dolů.
Další věc je, jak si váží fanoušků. Komerčně vzato má parta ze Seattlu svůj vrchol dávno za sebou, avšak koncerty dodnes vyprodává mimo jiné díky věrným posluchačům. Pearl Jam kolem sebe - podobně jako kdysi formace Grateful Dead nebo Phish - soustředili stálou posluchačskou komunitu a dělají pro ni první poslední.
Zpěvák Vedder se v každém městě před koncertem ujišťuje, aby show nezačínala stejnou skladbou jako posledně, takže zatímco před šesti lety v Praze otevírali písní Sometimes, včera zazněl novější track Pendulum. Muzikanti se snažili myslet na každého, když tak došlo na přídavky, na jednu skladbu se odvrátili od většiny stadionu a hráli naopak třem sektorům, které jim do té doby koukaly pouze na záda.
A pak je tu snaha mluvit místním jazykem: "Dobrý večer, Praha, velmi se omlouvám, že se snažím mluvit česky," četl Eddie Vedder z papíru, "mluvím jako prase."
Následovaly další dva projevy: jeden vzpomínající na koncert Pearl Jam roku 1996 na pražském Výstavišti, kdy část nástrojů cestou uvázla v zasněžených alpských průsmycích a vystoupení kvůli tomu nabralo dvouhodinové zpoždění. Tehdejší i nynější koncert pořádal Robert Porkert, toho času šéf koncertní agentury Interkoncerts, dnes české pobočky Live Nation. Vedder mu včera familiárně připil: "Robovi na zdraví!"
A krátce nato zpěvák, pochopitelně v narážce na současného amerického prezidenta Donalda Trumpa, mluvil o rozdílech mezi tím, když má země mizernou a skvělou hlavu státu. "Proto bych chtěl tuto píseň věnovat památce jedné z velkých osobností 20. století a fanouškovi skupiny Velvet Underground Václavu Havlovi," zvolal Vedder a spustil song zvaný Dissident.
Čtvrtstoletí stará skladba vypráví o ženě skrývající protirežimního aktivistu. Klíčový pro pochopení je tu verš "když už to neudržela, složila karty". Jinými slovy: muže udala, tím ovšem přišla o jedinou věc, která v jejím životě dávala smysl.
V tu chvíli už byla hala na nohou, včetně sektorů na sezení. Dorazilo 18 tisíc lidí, všechno znali, největší hity zpívali slovo od slova. Vypadali, že jsou radostí bez sebe.
Pearl Jam pro ně sestavili originální setlist osmadvaceti skladeb, nejvíc ze dvou desek vydaných začátkem 90. let minulého století nazvaných Vitalogy a Ten, jíž roku 1991 debutovali. Teď kapela tímto způsobem připomíná další generaci posluchačů, že hudební žánr grunge měl kořeny částečně v tvrdším rocku, muzice například Led Zeppelin, ale druhou nohou stál v punku. Songy s melodickými refrény jsou vázány na tvrdé kytarové riffy, ženou se na vrchol, pak zvolní, často přejdou ve společný kytarový jam, načež zase gradují.
V případě Pearl Jam jsou pro to podstatní dva kytaristé, šedovlasý Mike McCready a brýlatý Stone Gossard. Několikrát během večera si prohodili role, častěji ale sóloval a různě bzučící, kudrnaté nebo kvílivé vyhrávky vytvářel ten první.
McCready, oděn ve výstředních kalhotách a s rukama potetovanýma až na ramena, střídal nástroje značky Fender a Gibson, svůj specifický tón upravoval pomocí krabiček - oktávového pedálu, efektu overdrive evokujícího "přebuzený" zesilovač či wah-wah efektu přezdívaného kvákadlo. Skvělé sólo odehrál v raném hitu Even Flow, kdy s kytarou exhibicionisticky slezl k prvním řadám a nakonec nechal nejvyšší tón nástroje se zapnutou ozvěnou několik desítek vteřin rezonovat halou.
Na údernosti, syrovosti, naštvanosti, kterou muzika Pearl Jam vyzařuje, měla podíl zejména rytmika: Matt Cameron býval bubeníkem "konkurentů" z žánru, skupiny Soundgarden, kde také zastával tvůrčí roli jakéhosi hudebního ředitele. Po loňském úmrtí zpěváka kapely Chrise Cornella už má teď stálé místo jen v Pearl Jam, s nimiž koncertuje od 90. let minulého století.
Včerejší koncert od svých bicích mohutně poháněl a především si skvěle rozuměl s Jeffem Amentem, jehož chytré baskytarové vyhrávky na správných místech tvořily kontrapunkt. Také Ament se blýskl - například když památné intro k písni Jeremy charakteristicky zahrál na svou speciální dvanáctistrunnou baskytaru.
Porozumění bylo slyšet mezi všemi: právě basista Ament a druhý kytarista Gossard jsou těmi, kdo Pearl Jam založili, hrají spolu nějakých čtyřicet let a přátelí se od základní školy. Způsob, jakým to Pearl Jam na koncertech "šlape", pilovali mnoho dekád.
Kapela celý večer zachovávala to, co je pro její songy specifické - například Tremor Christ tak byl opřený o trvalý staccatový riff v kytarách. Některé písně měly přímo ďábelskou posloupnost: šestnáct let stará Love Boat Captain končí narážkou na beatlesácké All You Need Is Love, pročež Eddie Vedder hned vzápětí ocitoval první sloku a refrén z dalšího songu od Beatles jménem Help!, aby pak už zase ze svého repertoáru vytasil kompozici zvanou Help Help.
Pearl Jam
O2 arena, Praha, 1. července
Vše doprovázela projekce: umělecké záběry několika kamer na pódiu, černobílé s přepáleným kontrastem, střídající působivé jízdy se záběry třeba zpoza kytar připravených v zákulisí. Zvlášť tvůrčí byly pohledy svrchu na bubeníka Matta Camerona, jehož tvář se nadvakrát odrážela v basovém bubnu. A kdo chtěl, mohl sledovat také několik pohyblivých světel zavěšených u stropu. S každou písní se přeskupovala a tvořila různé "formace": jednou připomínala pyramidu, podruhé schodiště.
Ale nejpříznačnější okamžik přišel ve chvíli, kdy operátor světel namířil jediný reflektor shora na Eddieho Veddera. Zpěvák nastavil kytaru, chytl do ní odraz a paprsek světla pak "posílal" lidem po celém sále. Pearl Jam se tedy v Praze dotkli každého.
