Sedmatřicetiletá skladatelka a zpěvačka tam představí loňskou živočišnou i klidnou desku Vulture Prince. Za skladbu Mohabbat z ní letos coby první umělkyně pákistánského původu obdržela Grammy. "Mám opravdu velkou radost," říká pro Aktuálně.cz nadšeně, i když s únavou v hlase. Rozhovor poskytla přes platformu Zoom.
Úspěch si vysvětluje změnou v pravidlech hlasování. Dříve o vítězích Grammy rozhodoval zvláštní výbor, zatímco dnes jsou to všechny členky a členové pořádající Národní akademie hudebního umění a věd. "Ani jsem nevěděla, kdo v tom výboru hlasuje. Teď o tom rozhodují samy hudebnice a hudebníci, to jsme chtěli," konstatuje Aftab.
Kromě toho byla nominovaná ještě na Grammy za objev roku, což se ale po deseti letech hudební dráhy, jež má za sebou, zdá poněkud paradoxní. Muzice se věnuje od dětství, kvůli ní se v 19 letech odstěhovala do USA, aby ji tam mohla studovat.
Serveru Pitchfork vloni vyprávěla, jak vyrůstala obklopená hudbou a byla zvyklá o ní přemýšlet, protože tak její rodina trávila čas s přáteli. Skládat vlastní melodie a neustále je zpívat bylo pro Aftab podobně přirozené jako mluvit. Výjimečný talent na veřejnosti projevila ještě coby teenagerka. Video, jak v osmnácti zpívá coververzi písně Hallelujah od Leonarda Cohena, se stalo virálním a v Pákistánu přispělo ke vzniku tamní indie scény.
Dnes říká, že studovat hudbu pro ni byla jediná možnost. "To, že se z té nahrávky stal virál, mě rozhodně potěšilo. Věděla jsem ale, že se toho musím ještě hodně naučit, abych mohla dělat takovou muziku, jakou chci. Bez vzdělání jsem na to neměla potřebné nástroje a zkušenosti," míní cílevědomá autorka.
Cesta z rodného Pákistánu do New Yorku, kde dnes žije, samozřejmě nebyla jednoduchá. "Rodiče mě podporovali, ale báli se, jestli mě to dlouhodobě uživí. Měli obavu, že se na roky zadlužím studentskou půjčkou a k ničemu to nepovede. Na vrchol se totiž dostane jen hrstka muzikantů," vypráví hudebnice, které nakonec ke studiu na prestižní bostonské Berklee College of Music pomohlo stipendium.
"S tím jsem počítala i já, chtěla jsem nějakou pojistku. I když jsem nemínila dělat cokoliv jiného, věděla jsem, že potřebuji mít i další schopnosti, kdyby to nevyšlo. A protože jsem nerdka a nechtěla jsem studovat hru na konkrétní nástroj, kromě hudební produkce jsem si jako druhý obor vybrala sound engineering," vysvětluje. Zvukovým inženýrstvím se živila posledních patnáct let.
Celou dobu se chtěla naplno věnovat vlastní tvorbě. Denní zaměstnání však opustila až koncem loňského roku, jen několik měsíců předtím, než si domů odnesla zlatý gramofonek.
Dnes si nově nabytou svobodu pochvaluje. "Nemůžu uvěřit tomu, jak dlouho byla moje mysl a duše uvězněná v tom omezeném prostoru, který vám práce dovoluje. Tohle od devíti do pěti v korporaci je fakt zlo, nikomu na vás nezáleží. Jsem opravdu ráda, že jsem z toho nezdravého prostředí pryč," konstatuje. Doufá, že úspěch její v pořadí třetí nahrávky Vulture Prince jí umožní plně se soustředit na další tvorbu.
Vulture Prince představuje mozaiku inspirovanou jak jejími pákistánskými kořeny, tak životem v kosmopolitním New Yorku. Zároveň je to oslavná kolekce střípků přepracovaných urdských gazelů, jak se říká chvalozpěvu v arabské, perské či turecké poezii. Urdština je indoíránský jazyk, jemuž rozumí většina Pákistánců.
Skladby Arooj Aftab jako by byly budované z písku, přesto jsou nesmírně živé, modelované větrem a deštěm, čas od času mizející v mihotavém horkém vzduchu. Jejich kombinací s prastarými verši zároveň hudebnice vypráví o vlastní ztrátě. Když album vytvářela, zemřeli jí mladší bratr i blízká kamarádka. Namísto původního záměru prozkoumávat brazilskou sambu nebo kubánský jazz tak nakonec zpracovala vzpomínky na zesnulé.
"Ta deska je jim v mnoha ohledech věnovaná. Ať už jde právě o urdskou poezii, nebo kus nějaké písničky, se kterou jsem měla bratra spojeného," vysvětluje, že pro ni práce byla léčivá. Pomohla jí překonat první fáze truchlení. Nejdřív se sice smutek snažila potlačit a soustředit se na skládání. Pak jí ale došlo, že tímto způsobem se dříve či později zhroutí. Před ztrátou přestala utíkat a nechala ji do hudby volně otisknout.
Z desky je cítit hluboký žal, byť vyprávěný z bezpečného odstupu. Ten posluchači umožňuje dobře naslouchat a nenechat se jím zadusit. Jak říká autorka, není to deska o truchlení. "Ani srdcervoucí tragédie. Nechtěla jsem přehrávat své nervové zhroucení. To, co jsem vytvořila, má naopak lidem dodávat sílu. Jako obal, co zpevní keramickou mísu," přirovnává sedmatřicetiletá obyvatelka newyorské čtvrti Brooklyn.
Na nahrávce si kromě tradičních jihoasijských motivů pohrává také s rytmy z jiných žánrů běžně hraných v New Yorku, například jazzu. Dubové nebo reggae podklady zase začlenila do skladby Last Night, jejíž text tvoří anglický překlad veršů perského klasického básníka Rúmího.
Právě tato kompozice asi nejsrozumitelněji ukazuje jednu z hlavních předností Arooj Aftab. Na její interpretaci motivů z jiného prostředí, například jamajského reggae, je vidět, s jakou k nim přistupuje citlivostí a úctou. Nenakládá s nimi, jako by jí patřily. Nenajdeme tu ani stopy po obdivu hraničícím s fetišizací cizokrajnosti, který zejména u bílých hudebníků někdy sklouzával k parodii. Dnes se o tomto aspektu v USA mluví jako o kulturní apropriaci: označuje situaci, kdy si členové komunity s větší koncentrací moci přivlastňují kulturu utlačovaných menšin.
Arooj Aftab si z takových kultur naopak spíš bere jednotlivé prvky nebo slova, která potřebný význam vystihují lépe než mateřština. Nesnaží se ale předstírat, že oním jazykem vládne. Vytrvale odmítá nálepku world music, což byl od 80. let obchodní pojem pro snadnější zaškatulkování etnické hudby vznikající mimo USA či Evropu.
Nezdá se úplně překvapivé, že způsob, jak se vyhnout kulturní apropriaci a skutečně se nechat inspirovat, našla v severoamerickém popkulturním prostředí právě tato žena. Arooj Aftab se narodila v Saúdské Arábii. Do jedenáctimilionového pákistánského Lahore, odkud pocházejí rodiče, se s nimi a dvěma bratry odstěhovala, když jí bylo deset let.
"Chci dělat věci, které působí čerstvě," pookřeje, když si začneme povídat o hudbě. Říká, že je pro ni důležitá upřímná sebereflexe a vědomí vlastních limitů. "Mojí silnou stránkou jsou melodie a vokální aranžmá, to, jak vnímám hudbu, jak ji produkuji, jak kombinuji zvuky a propojuji jednotlivé nástroje, abych vytvořila něco nového s respektem ke starému," vysvětluje, proč se rozhodla použít střípky staletí starých perských i arabských veršů. Na desce je hrají harfa, housle, křídlovka, kytara nebo syntezátor.
"Moje vlastní texty jsou banální, není to moje silná stránka a tahle překrásná slova už existují. Nechci konstruovat skladby jako jednotlivé příběhy, které někde začínají a někde končí. I proto si z každé básně beru jen několik veršů," říká. Zároveň nechce příliš spoléhat na jazyk, důležitější je pro ni hudba.
V jejím podání zní přístupně a současně. "Měli bychom inovovat, nejen recyklovat to, co už bylo napsáno," myslí si. "Chci dělat muziku, která způsobuje nadšení. Takovou, kterou ještě nikdo předtím neslyšel, a přitom se nebát přiznat, že veškerá hudba už byla napsána, že nemůžete udělat nic, co by nepřipomínalo něco jiného," směje se.
Jakmile dostane dotaz na všudypřítomný sexismus v hudebním prostředí, zvážní a tváří se otráveně. "Bývalo to náročné. Musíte vynaložit úplně nesmyslné množství energie jen na to, aby vás někdo respektoval," vzpomíná. "Pro lidi není jednoduché vyznat se v tom, co znamená být ‚vokální skladatelka‘. Nehraju na žádný nástroj, nepřijdu do studia s papírem a neřeknu vám, abyste něco zahráli," popisuje.
Potřebuje kolem sebe mít sebevědomé a emočně vyspělé kolegy, kteří umí pracovat s ženami. Aby mohla tvořit přirozeně, je nutné mít k druhým důvěru bez ohledu na to, kdo proces řídí, nebo čí je to vize. "Jak můj projekt roste a já získávám víc moci a respektu, lidé přestávají mít pocit, že se mnou můžou vy*ebávat," uzavírá Arooj Aftab a lakonicky konstatuje, že lidé zasluhují respekt bez ohledu na zásluhy.
Koncert
Arooj Aftab
(Pořádá agentura Heartnoize Promotion)
Divadlo Archa, Praha, 7. srpna.
