Od dnes osmašedesátiletého Newyorčana, který po úterním koncertu v Trutnově zahraje tuto středu v pražském Paláci Akropolis, to bylo symbolické gesto. Vysvětlil ho v tehdy široce sdílené eseji o obtížích provozování alternativní hudby v turisticky orientovaném New Yorku.
Ribot nadčasově argumentoval, že nejlepší smyčcový kvartet není vždy ten, který účinkuje v největším počtu reklam. Že skladatel John Cage žil ne ze vstupného do klubu a útraty na baru, ale díky objednávkám skladeb a podpoře ze strany nadací. Že vlivný jazzový pianista Cecil Taylor se přestal živit mytím nádobí, teprve když ho začaly zvát evropské festivaly částečně dotované státy či městy. Některá hudba je zkrátka o tolik jiná, a přesto významná, že bude vždy potřebovat maličko pomoct, napsal Ribot.
Uplynuly takřka dvě dekády a teze opět platí za vysoké inflace a po pandemii koronaviru, během níž ostatně Marc Ribot znovu vystupoval jako pomyslný ochránce hudebních menšin. V době, kdy byli muzikanti bez příjmu a nemohli koncertovat, trpělivě stál v dešti před sídlem firmy Google na newyorském Manhattanu. Jejím představitelům předal petici žádající v době zavřených klubů alespoň jednoprocentní podíl z reklamy, která na serveru YouTube hraje, když tam někdo pirátsky zavěsí Ribotovu nahrávku. K dalším signatářům iniciativy patřili renomovaná skladatelka Laurie Anderson, hráč na banjo Béla Fleck nebo jazzový kytarista Bill Frisell.
Streamování je Ribotovo dlouhodobé téma. "Jen si tuhle hudbu stáhni zdarma / Nám se to líbí / Nemáme domovy / Neživíme rodiny / Nejsme lidi jako vy," zpíval ironicky ve skladbě Masters of the Internet. A když se roku 2014 rozšířila platforma Spotify, sdělil deníku New York Times čísla za album svého hlučného rockového tria Ceramic Dog: zatímco z prodejů CD a LP dříve utržil až 9000 dolarů, z čehož pokryl náklady a několik měsíců žil, streamovací firma mu za totéž pošle ani ne 200 dolarů.
Protestně laděná jsou i některá Ribotova alba včetně Songs of Resistance, na němž roku 2018 shromáždil písně italských partyzánů, mexické revoluční balady či songy spojené s hnutím za občanská práva v USA. Vydal je coby symbol odporu vůči tehdejšímu prezidentovi Donaldu Trumpovi a doplnil o autorské songy s hvězdnými hosty. Ten nejznámější, Tom Waits, nazpíval původně protifašistický, dnes na nejrůznějších demonstracích oblíbený song Bella ciao.
Zároveň si ale Marc Ribot vždy udržoval nadhled. Na nejnovějším albu si sedmiminutovým satirickým trackem The Activist utahuje mimo jiné z vlastního aktivismu. Ve videoklipu z pohodlí křesla vykřikuje do megafonu, s čím všem nesouhlasí. "Odmítám svoje boty / Odmítám svůj věk, vlasy, váhu, dech a tvář / Odmítám svůj jazyk, víru a smrt," vypočítává. Typicky ribotovský humor.
Tohle vše je součástí jeho postavení na scéně, hlavní ale zůstává hudba. Stylově všestranný kytarista a skladatel už doprovázel písničkáře Elvise Costella, jazzovou klavíristku Dianu Krall, avantgardního saxofonistu Johna Zorna nebo dvojici Robert Plant a Alison Krauss, s nimiž roku 2007 nahrál desku Raising Sand oceněnou pěti Grammy. Nejpevněji je ale Ribotova kytara spjatá s písničkářem Tomem Waitsem, s nímž spolupracuje od 80. let a jehož nahrávky od Rain Dogs přes Mule Variations až po poslední Bad as Me formoval.
Kromě toho má Ribot na kontě desítky spoluprací, od soundtracků k filmům Mimo zákon nebo Tajuplný vlak režiséra Jima Jarmusche přes účinkování ve významné kapele 80. let zvané The Lounge Lizards až po večery mluveného slova, při nichž na elektrickou kytaru doprovázel beatnického básníka Allena Ginsberga.
Kromě toho vydal už téměř třicet autorských alb, paralelně udržuje několik sestav a byť ho častěji znají muzikanti než širší veřejnost, není tak těžké na něj narazit. Například v lednu s triem Ceramic Dog naživo doprovodil přehlídku módního domu Gucci. Záznam, při němž Ribot dravě improvizuje a vytahuje struny na elektrické kytaře, zatímco kolem něj deset minut kráčejí modelové předvádějící zimní kolekci kalhot, kabátů a kožichů, evokuje dekadentní kabaret.
Ribot je poznat už zdálky. Zaprvé vizuálně: hrává zásadně vsedě, shrbený, až schoulený okolo kytary, jen tu a tam si posune brýle na nose. Zadruhé je poznat hudebně. Má expresivní, špinavý, otlučený zvuk, záměrně nedokonalý, jako by k člověku doléhal z nějaké garáže.
Částečně to způsobila spolupráce s Tomem Waitsem, při níž Ribot dle vlastních slov hledal takový sound kytary, aby vystihnul nejen barvu zpěvákova hlasu, ale rovněž smysl slov. Zároveň ovšem Ribot, poslední roky hrající na kytary Gibson L-50 nebo Fender Jaguar, užívá spousty vybavení nebo postupů z 50. a 60. let minulého století. V předloňské knize Unstrung: Rants and Stories of a Noise Guitarist popisuje, jak výrobci tou dobou neustále zdokonalovali zesilovače, díky čemuž elektrické kytary zněly čím dál čistěji - na což hudebníci reagovali zvýšením hlasitosti a volbou výraznějšího zkreslení. Aby svůj projev zase zašpinili.
"Já jsem s kytarou vždy bojoval, aby zněla jako něco jiného: jako saxofon, jako výkřik, jako nákupní vozík, který se řítí z kopce," přirovnává Marc Ribot.
Přesto ať vezme do ruky cokoliv, člověk ho pozná. Začátkem tisíciletí to dokázal albem Saints, záměrně natočeným na levnou kytaru za dvacet dolarů. Ani časté zapojování efektů jako fuzz nebo overdrive, s nimiž ovšem poslední roky šetří, není tím hlavním. Nakonec rozhoduje způsob hry, hudební uvažování.
V tomto ohledu je Ribot dost intuitivní, bytostně experimentální, v jistém ohledu nepřetržitě improvizující typ. Spojuje se u něj půvabně nepředvídatelná volba not, nasazení, kdy často už začíná sólo s maximálním drajvem, znalost jazzové harmonie či lichých metrů, stejně jako třeba principů dvanáctitónové hudby. Do toho všeho Ribot na pomezí jakéhosi řízeného chaosu zapracovává ozvuky všech možných žánrů, od rocku přes noise, punk, blues a country až po latinskoamerický jazz.
Roky ostatně vedl kubánskou kapelu Los Cubanos Postizos, se kterou mimo jiné vzdal hold haitskému kytaristovi Frantzi Casseusovi. Ten kdysi Ribota - dospívajícího leváka s nástrojem pro praváky - učil základy klasické kytary. V knize Američan vzpomíná, jak za haitským přistěhovalcem chodil každou neděli v jednu odpoledne. "K mému údivu často ještě spal. Jeho byt voněl po černé kávě, mořidlu na dřevo a cigaretách. Připomínal kubistický obraz," popisuje v nejpoutavější kapitole, jak se na stolku válely "rozepsané partitury a tužky, v popelníku klidně i deset nedokouřených cigaret, kdy si z každé jednou dvakrát potáhl a pak na ně zapomněl". Ty předměty "vyprávěly příběh někoho, kdo skládal, kdo se ztratil v samotě hudby", líčí kytarista.
Právě pozdější starost o svého učitele Casseuse, jemuž americká nahrávací firma desítky let tajila tisícidolarové výdělky z jeho hudby, přivedla Marca Ribota k hudebnímu aktivismu. A právě když u Casseuse koncem 70. let minulého století dostudoval, přestěhoval se do New Yorku, kde dostal první krátké angažmá: čtyři měsíce doprovázel jazzového varhaníka Jacka McDuffa. K této éře se teď Marc Ribot vrací s projektem, který tento týden představí v Česku.
Kapela nazvaná The Jazz-Bins existuje pár měsíců a ještě nenatočila desku. Z nekvalitních útržků na internetu působí, že přes celkové rockové nasazení odkazuje právě k varhannímu jazzu 60. let. To znamená době, kdy v amerických klubech tria či kvartety s Hammondovými varhanami hrávaly hudbu někdy označovanou za soul jazz, silně ukotvenou v blues a postavenou na vzájemně se dobře doplňujícím zvuku klávesového nástroje s elektrickou kytarou.
Cestu tomuto žánru prošlapali varhaníci Jimmy Smith a právě Jack McDuff, na přelomu tisíciletí jej znovu zpopularizovali mladší instrumentalisté Joey DeFrancesco, Larry Goldings nebo v Česku Ondřej Pivec. To je zhruba rámec, v němž funguje Ribotova současná sestava, dále tvořená varhaníkem Gregem Lewisem a bubeníkem Joem Dysonem. Čekat ale právě od Ribota, že bude ctít žánr a opakovat to, co před desítkami let dělali jiní, by bylo proti smyslu věci. Marc Ribot si jako vždy určitě najde vlastní cestu.
Koncert
Marc Ribot & The Jazz-Bins
(Pořádá agentura Rachot Production)
Palác Akropolis, Praha, 26. dubna.
