Marek Ztracený na scéně působí přes 12 let. Upozornil na sebe zhruba ve stejné době jako Tomáš Klus, ale po vynikající baladě Ztrácíš přišlo slabší období, z něhož se vykřesal zhruba před čtyřmi roky. Od té doby do rádií posílá jeden hit za druhým a jeho předloňské páté album Vlastní svět by se klidně mohlo jmenovat Greatest Hits.
Skladby z této desky také tvořily páteř včerejšího koncertu. Těsně před ním vyšla bez předchozího oznámení nová deska Planeta jménem stres. Ztracený z ní zahrál dvě písničky a podle ohlasu návštěvníků z nich budou hity.
Marek Ztracený umí napsat skladby, které mají hlavu a patu, a dovede v nich střídat nálady. S lehkostí vymyslí svižný pop-rock jako Sex s ex, songy o dobrých časech typu Když tě život kope do zadku nebo Léto '95, stejně jako milostné balady. Je pro něj typické, že ať zpívá o čemkoliv, vždy udržuje pozitivní náladu. Včera to dokázala jeho Píseň rodičům spolu s vyprávěním v úvodu. V živém provedení navíc naznačila, jak velkou inspirací pro začínajícího zpěváka představoval Angličan Elton John.
Ztracený je vynikající muzikant. Šťavnatý způsob, jakým se v O2 areně doprovázel na piano, nemá v českých poměrech konkurenci. V mnoha písních se ale blýskl také dobrou kytarou a několikrát ukázal, že umí jen tak stát u mikrofonu, aniž by se jako spousta kolegů trápil, co dělat s rukama.
To se ovšem podává výkon na doraz, když i dramaturgie a scéna vykazují nadprůměrnou úroveň. Bylo znát, že zpěvák a jeho tým vzali koncert jako příležitost, která se nemusí opakovat, a dlouho promýšleli každý moment.
Program byl tak rozložený, aby kdykoliv se mohla začít projevovat divácká únava, přišel host nebo došlo na některý ze Ztraceného neznámějších "trháků". Dramaturgie byla založená na pestrosti.
I režie hostů měla perfektně načasovaní. Už předkapela, již tvořil František Nedvěd se spoluhráči, měla v programu smysl. Vůbec nevadilo, že muzikanti působili unaveně, jako by je právě vyhnali od táborového ohně. Všem generacím notoricky známými písničkami Nedvěd nabudil publikum tak, že Růži z papíru nebo Valčíček víceméně zpívalo za něj. Marek Ztracený už potom ke společnému zpěvu ani nemusel přemlouvat. Šlo to samo.
Jako prvního hosta si pozval Martu Jandovou. "Dala" dva kousky, odzpívala je výborně, ale něco tomu chybělo. Jandová trpí nedostatečným zacílením. Honí příliš mnoho zajíců a najednou není ani rockerka, ani středoproudá popařka, ale ani bavička. Zpěvačkám v jejím věku se to stává často. Pak se taková neurčitost projeví i v pouhých sedmi osmi minutách, kdy je na scéně.
Druhým hostem byl Karel Gott ve virtuálním duetu Ta pravá. Jeho předposlední hit se objevil začátkem léta 2018 v podobě videoklipu a právě z něj vycházelo Ztraceného provedení.
Šlo o jeden z nejdojemnějších momentů koncertu, který jinak nešetřil emocemi. Gottův vstup vycházel z klipových scén, natočených v opuštěné Lucerně, a s trochou nadsázky vzdáleně připomínal setkání Harryho Pottera s Brumbálem v nadreálném prostředí liduprázdného nádraží.
Třetího hosta si Ztracený ponechal až do přídavků. To je neobvyklé řešení. Nejčastěji hosté bývají prezentováni na konci druhé třetiny programu, těsně před tím, než jde show do finále.
Jiný přístup ale tentokrát zafungoval. Když zazněly první akordy písně Můj čas ze seriálu Sanitka, diváci se na sebe nevěřícně dívali: ale ano, opravdu přišla Hana Zagorová.
Bylo jasné, že druhou písničkou bude další hit, který Ztracený napsal pro některou hvězdu starší generace, Já nemám strach. Bouřily i děti, které nejspíš vůbec netušily, kdo ta třiasedmdesátiletá paní je.
Obě písně, Gottova i ta od Zagorové, patří k nejlepšímu, co zpěváci starší generace v posledních letech natočili. A nevadí, že pro mladá rádia jsou to interpreti příliš staří a pro starší rádia zase mají příliš nové písně.
Podle toho, s jakým gustem je včera zpíval více než desetitisícový sbor, bylo znát, že si je posluchači dávno našli na YouTube.
Mluvě o alternativních zdrojích příjmu hudby, Marek Ztracený přišel na pódium ověnčen čerstvým úspěchem. Jeho poslední hit Tak se nezlob za pouhý týden po uveřejnění zaznamenal více než milion přehrání, což je na české poměry vynikající výsledek, připomínající energii, s níž se šířily hity v šedesátých letech.
Pochopitelně i Tak se nezlob v O2 areně s chutí zpíval sbor diváků, mezi nimiž dominovaly ženské hlasy všech generací - neboť ženy byly v sále ve velké přesile.
Aby všechna úcta nesměřovala jen k "obyčejnému chlapci ze Železné Rudy", jak se čtyřiatřicetiletý zpěvák občas stylizuje, mělo by padnout pár slov o výpravě.
Častí návštěvníci koncertů zahraničních hvězd museli být u vytržení. Design scény, světla i filmové dotáčky pro zadní projekci, kombinované s reportážně pojatými záběry z pódia i zákulisí, snesly srovnání s nejlepšími show přinejmenším evropské úrovně. Produkce se zjevně poučila z nedávného koncertu Jiřího Korna, nabitého tolika vizuálními lahůdkami, až většina z nich zahlcením ztratila zamýšlený efekt. Snad jediná škoda, že většinu pyrotechnických nápadů scénář vyplýtval hned za začátku, a tak už nezbylo nic na překvapivou pointu.
Většinu toho, co se na scéně odehrávalo, jsme sice už viděli v show Madonny, Lady Gaga nebo kapely Green Day, už jen velkorysost přístupu ale vyvolávala pozitivní náboj. S ním také lidi po nekonečném vytleskávání odcházeli domů.
Byl to nejpozitivnější český koncert posledních let. Oáza radosti v rozhádané atmosféře dnešního Česka.
Marek Ztracený
O2 arena, Praha, 22. února.
