Záběry z téměř 30 let starého dokumentu Deep Blues je v těchto dnech důvod připomínat. Zachycují již nežijící bluesmany Roberta Leeho Burnsidea a Juniora Kimbrougha, kterým své právě vydané album nazvané Delta Kream věnovalo populární bluesrockové duo The Black Keys.
"Když jsem poprvé viděl dokument Deep Blues, změnil mi život," vzpomíná jedenačtyřicetiletý bubeník Patrick Carney. Jeho spoluhráč, o rok starší kytarista Dan Auerbach, pamatuje Burnsidea osobně.
"Jezdil jsem na jeho koncerty. Byl charismatický, zábavný, pořád vyprávěl historky a žertoval," vzpomíná na muzikanta, který pokaždé hrál skladbu Poor Boy A Long Way From Home, a tak ji teď Black Keys natočili na svou desku.
Čtyřminutový song vystihuje celek. Stojí na jediném akordu a hutném rytmu, v němž se doplňují a následně trumfují dvě elektrické kytary, jedna obyčejná, druhá slide. Žádné syntezátory, psychedelické efekty ani nadměrné užívání zkreslujících kytarových pedálů jako fuzz nebo whammy, jimiž Black Keys v začátcích maskovali nekvalitní nástroje, až se z nich stalo jejich poznávací znamení. Navíc jde o píseň, kterou pod jiným názvem prvně nahráli před 20 lety na svůj debut. Záměrně se vrací na začátek.
Z motelů do reklam
Dříve než Dan Auerbach a Patrick Carney se znali jejich rodiče. Kluci z východoamerického státu Ohio pak sice hráli ve stejném baseballovém týmu, kamarádit ale začali až později.
"Žili jsme pět šest baráků od sebe, ale potkávali jsme se, jen když jsme vyměňovali baseballové kartičky. Dan nosil dlouhé vlasy, sportoval a kouřil trávu, zatímco já měl brýle a poslouchal jsem indie-rock," popisuje v aktuálním čísle časopisu Mojo Carney, který brýle se silnými černými obroučky po vzoru rokenrolové hvězdy Buddyho Hollyho neodložil dodnes. I když mu na koncertech jednoho času odlétávaly, jak zpoza bicích vždy vystartuje jako hladová doga.
Hraje přímočaře, jednoduše. Učil se sám, nikdy nechodil na lekce ani nekupoval hudební časopisy.
V polovině 90. let minulého století s Auerbachem jako teenageři viděli dokument Deep Blues a díky němu objevili osobitý styl blues ze severu Mississippi, který kromě Burnsidea hráli Junior Kimbrough nebo T-Model Ford. Toho času všechno veteráni, širší veřejnosti neznámí.
Auerbach se svým otcem, starožitníkem, jezdil dvanáct hodin autem do Mississippi na Fordovy koncerty. Muzikanta chodícího o holi pak navštěvoval, několikrát dokonce přespal v jeho maringotce. "Měl v podlaze vyřezanou díru, kterou se dalo utéct. Pro případ, že by ho vystopovala bejvalka," vzpomíná.
Inspirováni tímto typem hudby, nedlouho před teroristickými útoky z 11. září 2001, založili duo Black Keys. Peníze neměli. Carney rozvážel pizzu, Auerbach nedokončil školu. Svou kombinaci blues a garážového rocku nahrávali na levné nástroje ve sklepě a objížděli malé kluby v půjčené dodávce.
"Jeli jsme devět hodin na koncert, tam nám zaplatili 30 dolarů, a tak jsme ještě večer zase sedli do dodávky a dvě hodiny jeli přespat do levnějšího motelu za městem," popisoval Auerbach předloni v magazínu Uncut, jak pak usínali za zvuků komárů nebo feťáků v sousedních pokojích. "Jednou v motorestu u Kansasu přijela policie, vpadla do vedlejšího pokoje a zatkla tam chlapa. Zkrátka: drink po koncertě jsme si nemohli dovolit do roku 2008."
Ten byl pro ně zlomový. Zhruba v době, kdy končilo slavnější rockové duo The White Stripes, přešli The Black Keys k renomovanému vydavatelství Nonesuch a navázali spolupráci s trendy producentem Danger Mousem. Jejich album Attack & Release se poprvé dostalo do hitparád. Následující desky Brothers z roku 2010 už prodali skoro milion kusů a získala tři Grammy.
Úderné písně s chytlavými riffy a retro zvukem připomínajícím 70. léta tehdy také začali licencovat: do reklam na automobilku Subaru, spodní prádlo Victoria’s Secret nebo videohry Guitar Hero Live.
Dnes jsou Black Keys světovou kapelou, která vyprodává sportovní haly. Což je dvakrát přivedlo na pokraj zhroucení. V poslední dekádě se na pět let odmlčeli, vyhořelí a rozhádaní.
Carney zápasil se zraněním ramene, Auerbach se věnoval sólovým projektům a jako producent vtisknul osobitý zvuk albům klavíristy Dr. Johna, nigerského kytaristy Bombina nebo popové zpěvačky Lany del Rey. A mezitím Black Keys odpočívali. "Přestali jsme si rozumět. A hlavně jsme přemýšleli, jaký má smysl točit další desku a jet na další turné," přiznal Carney předloni, kdy po pauze vydali album Let’s Rock.
Jak se teď ukazuje, krátce nato se sešli ještě jednou, aby se "vnitřně občerstvili" hraním coververzí svých někdejších bluesových hrdinů. Protože Black Keys sice pochází ze státu Ohio, avšak srdce mají mississippská.
Host, kterého znají Češi
Dokumentem Deep Blues, který jim "změnil život", provází dnes již nežijící hudební novinář Robert Palmer. Když přijede na sever Mississippi, vysvětluje, že tady nebývaly tak velké plantáže jako níže na Jihu. A spoustu jich vlastnili černoši. Dnes je region oporou dřevařského průmyslu.
Zdejší hudební scéna se vyvíjela izolovaně. Muzikanti si předávali znalosti z generace na generaci, hráli v komorních sestavách a málokdo prorazil.
Pro styl, kterému se podle kopcovité krajiny říká hill country blues, je typický hluboký, uhrančivý groove, jednoduché kostry písní s minimem harmonických změn i nástrojů. Přesně jako v úvodní skladbě nového alba Black Keys nazvané Crawling Kingsnake, kde kytara šest minut opakuje jednoduchý riff v g moll, jen drobně variovaný dvojhmaty. Celou dobu ovšem Dan Auerbach palcem rozeznívá basovou strunu, jako se to dělalo v hill country blues. Píseň díky tomu získává temný spodní proud.
Takhle ji hrával i někdejší vzor Black Keys, místní bluesman Junior Kimbrough. Desítky let provozoval tančírnu v mississippském městečku s indiánským názvem Chulahoma. Debutové album vydal až roku 1992, nedlouho před smrtí, a to na značce Fat Possum, kde později začínali Black Keys.
Ti už mu jednu poctu vzdali nahrávkou Chulahoma z roku 2006 - končila vzkazem Kimbroughovy vdovy, která mladým bělochům říká, že hrají úplně jako nebožtík.
Nové album je v mnohém podobné. Z 11 skladeb jich šest hrával Kimbrough, dvě pocházejí z repertoáru Roberta Leeho Burnsidea. Rozdíl je v tom, že desku z roku 2006 nahráli na nekvalitní nástroje, zatímco novinku natočili v Auerbachově špičkovém nashvillském studiu, které zdobí vše od starého banja přes motorkářské helmy po hrací automat na pinball. A zatímco roku 2006 na to byli sami, tentokrát přizvali hosty - kromě varhaníka a perkusisty především Kimbroughova někdejšího basistu Erica Deatona a Burnsideova dlouholetého slide kytaristu Kennyho Browna.
Brownovi, který dlouho pracoval jako dělník, je dnes sedmašedesát let a dobře ho znají také Češi. Před třemi lety přijel na šumperský festival Blues Alive, kde se spřátelil s brněnskou kapelou Band of Heysek. Ta s ním v Mississippi od té doby nahrála již dvě bluesová alba. A před pár týdny Brown uvedl jednu píseň na českém on-line festivalu Bluefest.
Na památku
Skvěle hraje Brown také na novince Black Keys, kde se jeho slide kytara píseň za písní proplétá s tou Auerbachovou, aby se nejpozději v sólech každý vydal vlastním směrem.
Groovy jsou chytlavé, díky druhému perkusistovi výraznější než dřív. A protože je deska prostá postprodukčních efektů, na nichž si kapela poslední roky zakládala, vyznívá syrově, skoro nedodělaně. Auerbach, rozsahově řekněme tenor, není kdovíjaký zpěvák, pár skladeb ale jako by nazpíval spíš pracovně. Včetně singlu Going Down South, kde užívá falzetu.
Nedokonalost však patří k nahrávce, která vznikla narychlo, za dva dny. Ve čtvrtek se sešli a do pátečního oběda měli natočeno. Většinu skladeb nabrali napoprvé a nic už do nich nepřidávali. Na desce je slyšet, jak se mezi písněmi domlouvají nebo smějí radostí.
Nové fanoušky asi deskou Delta Kream nezískají, na to je přece jenom jednotvárná. Potěší ale ty, kdo Black Keys sledují celých 20 let. A nejen je: bluesmani z hill country byli chudí jako myši. Pracovali na stavbách a polích, jezdili s traktorem, často neměli ani na pořádné oblečení. Když teď slavná kapela natočila jejich písně, alespoň vdovy a potomci z toho dostanou autorské poplatky.
Nemluvě o tom, že díky novému albu Black Keys se úřady v Mississippi chystají přidat na ulice dvě cedule - na památku Burnsidea a Kimbrougha.
Album
The Black Keys: Delta Kream
Easy Eye Sound/Nonesuch Records 2021
