Madonně bude ve čtvrtek šedesát let. Fyzicky je to pro zpěvačku relativně vysoký věk, ale když si člověk uvědomí, kolik toho vytvořila a zorganizovala, chce se říci "prací nabitých šedesát".

Před lety jeden anglický novinář odcházel z vily této americké zpěvačky v Beverly Hills a cestou se zastavil u ní na toaletě. Když Elvis Presley umíral na záchodě, četl si v knize o Ježíši Kristovi. Co si asi v nejintimnějších chvílích čte Madonna? Prý tam ležela publikace umělce Andyho Warhola nazvaná Od A k B a zase zpátky aneb Filosofie Andyho Warhola.

S odstupem let ten objev nepřekvapí. Madonna, jedna z největších hvězd popové hudby přelomu 20. a 21. století, má daleko ke spontánním, impulzivním uměleckým činům. Patří k těm, kdo svou tvorbu podkládají až vědeckými analýzami, rozbory trhu i trendů, sledováním společenských i technologických změn.

Díky takto řízené kreativitě se průměrná zpěvačka a špatná herečka Madonna dokázala udržet na výsluní populární hudby už šestatřicet let.

Vzrůstem malá dívka z amerického Michiganu v roce 1978 odešla s pětatřiceti dolary v kapse za slávou do New Yorku. Ve velkoměstě se urputně snažila uchytit všemi způsoby. Zkoušela být uměleckou tanečnicí, modelkou, rockovou zpěvačkou, dokonce bubenicí. Její tehdejší kolegové říkají, že jí v podstatě bylo jedno, čím bude, hlavně aby byla úspěšná.

Nakonec měla štěstí, když o ni a jejího tehdejšího přítele Stephena Braye projevila zájem gramofonová firma Sire. Roku 1982 jí dala šanci s tanečním singlem Everybody.

V té době končila první módní vlna diskotékové hudby, symbolizovaná hudebním filmem Horečka sobotní noci, a pojem disco měl mezi hudebními kritiky málem vulgární konotace. Ale pořád tu byla tancechtivá mládež a tisíce diskoték potřebovaly čerstvou hudební náplň.

Píseň Everybody přinesla nový styl. Byl blíž tehdejšímu lehčímu rocku než ulízaným, někdy až k pop-jazzu směřujícím černým tanečním bandům a nový, zajímavý zvuk, jenž se vymykal monotónním diskotékovým tanečním hitům.

Třetí místo v celoamerickém klubovém žebříčku tanečních hitů majitele společnosti Sire přesvědčilo, a tak s novým objevem podepsal smlouvu.

Madonnin první hit z roku 1982 se jmenoval Everybody. | Video: Sire Records

První Madonnino album vyšlo v červnu 1983 a k popularitě mu pomohl podzimní hit Holiday. Producent Jellybean Benitez se inspiroval úspěchem prvního singlu a celou desku natočil s pomocí tehdy nových elektronických nástrojů - syntezátoru Oberheim, pedály ovládaného basového Moogu a programovaných elektronických bicích.

Technologicky byly tyto nástroje sice ještě v počátcích, ale jejich zvuk na Madonnině albu veřejnosti učaroval. Zpěvačce, jejíž evidentní slabinou byla emocionální chladnost, pak naznačil, že právě přes stejně chladné nové technologie by měla vést větší část její další kariéry.

Už druhé album Like a Virgin z roku 1984 naznačilo, že kromě čtyř obrovských světových hitů hraje v Madonnině koncepci popové ikony důležitou roli veřejné vystupování. V první řadě šlo o módní stylotvorné doplňky - toreadorské kalhoty do půli lýtek, síťované punčochy nebo vrstvy náhrdelníků, mezi nimiž provokoval jeden s výrazně viditelným křesťanským křížem, jejž pro ni navrhla módní designérka Maripol.

Především ale Madonna udivovala různě provokativními vystoupeními a činy, k nimž s chutí využívala především hudební televizi MTV. Ta byla toho času na vrcholu popularity.

Mnohý z těch kousků měl tak silný sexuální podtext, že si ho v médiích do té doby dovolili jen nejotrlejší rockoví zpěváci. Madonna získala image zbožné nemravy, který ji následně v různých variantách provázel ještě desítky let.

Stojí za to si pustit její klipy z té doby a dešifrovat jednotlivé scény jako poselství k různým cílovým skupinám, jimiž si z nich dělá své příznivce.

Videoklip k písni Material Girl odkazuje na vystoupení Marilyn Monroe z filmu Páni mají radši blondýnky. | Video: Warner Bros.

Životnost diskotékové divy v osmdesátých letech sotva překračovala dobu pěti let. Pak se popová hvězda okoukala a obvykle nebyla schopna přinést nic nového. Po úspěchu třetího alba True Blue se čekalo, že jde o Madonninu labutí píseň. Že je ta nahrávka ve své kategorii tak dobrá, až ji interpretka nedokáže překročit a příště bude už žít z podstaty.

Tady se ale poprvé ukázalo, že zpěvačka svou uměleckou dráhu buduje cílevědomě a s rozmyslem. S trochou nadsázky by se dalo říct, že její hudební kariéra byla jen vedlejším prvkem konceptuálního uměleckého díla, jímž se stala Madonna sama. Ten Warhol na jejím WC nebyl náhodou.

Před Madonnou stál nový cíl: vyrovnat se s věkem. V roce 1990 jí bylo dvaatřicet a vstupovala do středních let. Hudební scéna se stále více diverzifikovala a Madonně hrozilo, že přijde o oba okraje publika, o něž se opírala ve svých provokacích - o rebely a rebelky na jedné straně a křehčí, až romantické posluchače, jimž ve svých klipech personifikovala sny o žhavých objetích a svatebních závojích.

Situaci vyřešila po svém: v devadesátých letech se vydala dvěma směry. Stále pokračovala směrem k experimentální taneční hudbě. Ne že by sama přinášela něco nového. Jen po světě hledala hudebníky, producenty a DJ, kteří byli o krok napřed, a s těmi nejzajímavějšími spolupracovala. Opřela se o Shepa Pettibona, Nelleeho Hoopera, v jednom okamžiku dokonce o Björk.

Ve svém imagi směřovala ke stále provokativnějším gestům. Zvláštní poprask se strhl v roce 1992, když při propagaci nového alba Erotica vydala knihu explicitních fotografií Sex - během několika dnů se prodalo 1,5 milionu výtisků.

Zároveň ale Madonna přišla se sérií relativně konzervativních nahrávek, především balad. Jimi tišila pobouření měšťácké veřejnosti ze svých počinů. Madonnina klidnější poloha vyvrcholila roku 1996 hlavní rolí ve filmové verzi muzikálu Evita. Kritika ji v určitých ohledech vnímala jako příběh Madonny - chudé dívky, která měla ráda bohatství a moc a šla za nimi hlava nehlava.

Dva roky před přelomem tisíciletí ale Madonna definitivně vsadila na kartu elektronické hudby. Spolu s významným anglickým producentem Williamem Orbitem natočila desku Ray of Light, považovanou za její daleko nejlepší dílo a také jeden z vrcholů světové populární hudby vůbec.

Orbit pro ni vytvořil jemné, skoro ambientní zvukové kreace, do nichž Madonna křehkým hlasem zpívá někdy zdánlivě mimo hudební základ. Jako by nejdřív nazpívala písně bez doprovodu a Orbit teprve potom vykouzlil zvukové prostory. Mělo to skoro kosmickou náladu.

Titulní skladba z alba Ray of Light, dodnes považovaného za Madonnino nejlepší. | Video: Warner Bros.

Ve stylu naznačeném na Ray of Light pokračovala i na další desce Music, kde využila francouzského elektronického vizionáře, producenta Mirwaise.

Po roce 2000 ale Madonna evropskou hudební školu opustila a vsadila na moderní americký elektro-funk, jenž je fúzí elektronické hudby, samplování, taneční černé hudby a hip hopu. Bohužel v této oblasti se trendy mění rychle a je tu mnohem těžší dělat průkopníka, přestože Madonna neustále sází na vizionářské talenty.

Tak se několikrát stalo, že než posluchači strávili Madonnino nové album, vokodéry, strojové rytmy či specifické efekty jemu vlastní začali používat také další muzikanti.

Cestou do elektro-funku ztratila Madonna velkou část staršího publika, pro něž je tento typ hudby už nepřijatelný. Kolem padesátky bylo těžké se rozhodnout, zda bude hvězdou pro mladé, nebo starší. Vsadila na mládí.

Zatím poslední album Rebel Heart z roku 2015, na němž se podílel i nedávno zemřelý švédský producent Avicii, je sice považováno za nejlepší desku od Mirwaisovy éry, ale srovnání s ní nesnese ani po stránce umělecké, ani ekonomické. Dle očekávání deska vzbudila pochyby, zda je zpěvačka ve svém věku ještě vůbec důvěryhodná v tanečním stylu.

I během posledních dvou dekád ale Madonna vytvořila několik zajímavých skladeb, které si zaslouží čestné místo v historii populární hudby. Asi nejzajímavější z nich je členitá titulní skladba k bondovce Dnes neumírej - díky ní v tomto filmu ostatně získala roli, jíž herci neříkají jinak než čurda.

V novém tisíciletí Madonna natočila titulní píseň k bondovce Die Another Day. | Video: Warner Bros.

Ale o Madonně se ví, že dokáže vyvinout silný zákulisní tlak. Že co si umane, toho nakonec dosáhne. A to, čeho dosáhne, zrealizuje na sto procent. Také v tvrdém světě amerického showbyznysu je považována za jednoho z největších dříčů.