V tomhle smyslu je právě vydaná deska Thanks For The Dance kanadského písničkáře, který zemřel před třemi roky ve věku 82 let, naštěstí čistá práce: syn Adam se otci postaral o poslední poklonu s adekvátním klidem. A snad nejlepší je to spiklenecké mrknutí umírajícího básníka: jemné gesto bohéma odcházejícího z večírku, který si dokázal vychutnat. Díky za tanec, Thanks For The Dance, jak říká titul desky.
Leonard Cohen byl autorem písní s otiskem nezaměnitelného barytonu, světákem, kterému k cestování stačily "talmud, casio a cigarety", později buddhistický mnich. Jeho předchozí album You Want It Darker, psané a vydané s vědomím blížícího se konce, skutečně působilo temněji: mělo odvahu dívat se do očí vesmíru, který si bere život zpátky. Krásná a napjatá deska: ovšem kdo by tušil, že Leonard a Adam Cohenovi dali stranou odlehčenější pokračování, vyslovené až teď, když tíže pominula.
"Víno k nám bylo vlídné," napsal dřív Cohen o povznesených večerech v dobré společnosti. Takhle, s vděkem za propojení smyslových a transcendentálních věcí, teď reflektuje a zapečeťuje celý život.
"Do svého pokoje si nechtěl pustit nikoho cizího," říká Adam Cohen o posledním společném natáčení. Odehrávalo se doma, mimo profesionální studia. Syn postupně zachycoval otcovy pozdní texty. Některé vznikly skutečně pozdě: Moving On napsal Leonard Cohen v reakci na úmrtí Marianne Ihlenové, své múzy, životní souputnice, dobré autorky, "té Marianne", o které zpíval na debutu v 60. letech minulého století.
Když pak Adam Cohen už bez otce dotáčel nástroje, k lehkým dotekům přizval Becka (kytara, ale také brumle čili "židovská harfa") a zpěvačku Feist. Zjeví se i Jennifer Warnesová, která na Cohenových koncertech reprezentovala ženský hlas snad nejdéle ze všech vokalistek.
Zásadní místo tady má loutnista Javier Mas, který s Cohenem v posledních letech také koncertoval. Časopis Rolling Stone napsal, že spojení maurského a středomořského stylu s Cohenovým americkým dědictvím funguje snad i jako nadějná geopolitická metafora. Nemusíme ale myslet přímo na politiku: řecký ostrov Hydra byl základnou, z níž odstartovala kariéra toulavého syna kanadských Cohenů, tedy vlastně židovských Kohnů.
Na albu Thanks For The Dance se hlavně ženeme zjistit, co Cohen napsal. Deset krátkých skladeb připomíná útlý svazek básní, ale podivuhodně živoucí deska není v ničem řidší nebo odvozenější než pětice těch, které jí předcházely.
Píseň The Night of Santiago je vzpomínkou na dávné milostné sblížení, v Cohenově pojetí samozřejmě spojení velkého vesmíru a osobních osudů, hříchu, touhy a lidského splynutí jako neprošvihnutého daru. "Zapomněl jsem už půl života, ale na tohle nezapomenu nikdy," odtuší muž na prahu smrti, který silou vzpomínky na chvíli zruší čas.
Jednoduchost veršů i slovníku, ta průzračnost říkanky bez ambicí na literátskou spletitost, je u Cohena až podezřelá. Ale vychází mu: ve stručnosti a se zaříkávačstvím kantora ze synagogy, které je marno překládat: "I was always working steady / But I never called it art / I got my shit together / Meeting Christ and reading Marx," stojí ve skladbě Happens To The Heart, účtování umělce, který se neubránil paralelním vztahům.
Titulní song Thanks For The Dance napsal Cohen už dřív pro svou vokalistku Anjani Thomasovou. Sám zpívá valčík jinak. Úspornost výrazu působí silně, zvlášť když po zmínce o nedonošeném dítěti text vypíchne valčíkový rytmus, který jako by cyklicky odměřoval život: "One-two-three, one-two-three, one."
Desku uzavírá snímek ještě zvláštnějšího osudu než domácí nahrávky. Na tiskové konferenci v Los Angeles k albu You Want It Darker, pár týdnů před smrtí, Cohen vytáhl papír a přednesl publiku báseň, na které teprve pracoval: "Listen to a hummingbird / Whose wings you cannot see / Listen to a hummingbird / Don't listen to me." (Poslouchej kolibříka, jehož křídla nevidíš, poslouchej kolibříka, neposlouchej mě.)
Někdo v sále se zeptal, jestli ten text bude na příštím albu. "Když pánbůh dá," odvětil Cohen. Několik týdnů nato doma upadl a na následky zemřel. Jeho syn nahrávku z tiskovky vyčistil, zbavil bzučení halogenových světel v místnosti a podložil ji měkkou klavírní hudbou coby to poslední, co na desce slyšíme.
V dnešní epoše je smrt populárních osobností relativní. Lidé odcházejí, ale jejich archivy mohou být čím dál snáz technologicky zpracované, postprodukčně přetavené do dalšího díla. Někdy to připomíná Erbenovu pohádku o smrti přilepené na židli. Na jednu stranu je to dar, zároveň i na tomhle poli řádí byznys a bludný vkus.
Nejde jen o to, že posmrtné album Amy Winehouseové bylo pouťově přeplácané a u Michaela Jacksona dědici práv vydali holou zbytečnost. Vdova po Elvisovi Presleym objíždí svět a na stadionech uvádí jeho zpívající hologram: v záři světel vede rozhovor s oživlým stínem svého muže, který říká a zpívá právě to, co chtějí producenti.
Je to fascinující nová situace: a taky dobrá připomínka, že v žánru "přece nenecháme ležet ladem archivy velkých a oblíbených lidí" se lze dočkat showbyznysového bizáru nových rozměrů.
Posmrtné album Leonarda Cohena v tomhle kontextu dopadlo krásně. Může snad připomenout Milk and Honey, desku vydanou nedlouho po smrti Johna Lennona, taky s dotykem intimity domácích snímků, taky zvukově dotvořenou střízlivě a střídmě. Lennon na ní zpívá milostnou a zároveň prozaickou Grow Old With Me (Zestárni se mnou): umíral ovšem ve čtyřiceti, doopravdy zestárnout nestihl.
Leonard Cohen a jeho publikum tohle privilegium dostali: dlouho vedle sebe stárli, básník v poslední dekádě života triumfálně objel svět a nezřídka koncertoval tři hodiny. Jako dvaaosmdesátiletý na poslední desce You Want It Darker vydává poetické svědectví z přímého přenosu tváří v tvář smrti.
Když se teď album-epilog nese v odlehčenějším duchu a říká "díky, ten tanec stál za to", je to nevšedně pozitivní zpráva o odcházení z večírku, který budeme muset opustit všichni.
Leonard Cohen: Thanks for the Dance
Legacy Recordings 2019
