reklama
 
 

Lead Belly: Legenda blues, která ovlivnila Nirvanu i Beatles

9. 8. 2015
Muzikant, který svým životním příběhem a písničkami inspiroval některé z největších hvězd světové pop music, zajímá fajnšmekry i 125 let po svém narození.

Praha – Důkazem neutuchajícího zájmu jsou nedávné koncerty ve washingtonském Kennedyho centru a v londýnské Royal Albert Hall, kde na jeho počest zazpívali Robert Plant, Alison Krauss, Van Morrison, Eric Burdon (někdejší frontman skupiny Animals), Paul Jones (zpěvák kapely Manfred Mann) a další a další.

Společnost Folkways / Smithsonian letos vydala nákladnou knihu, která zároveň slouží jako nosič pro pět kompaktních disků s Lead Bellyho hudbou. A na nich slyšíme jeden hit za druhým: Irene, The Midnight Special, Cotton Fields, Rock Island Line, Good Morning, Blues... Co píseň, to milník v historii amerického blues, ale i folku, country, skifflu a rocku. Postava několikanásobného trestance a krále dvanáctistrunné kytary, který se ve skutečnosti jmenoval Huddie Ledbetter, dokázala obejmout všechny žánry naráz a zůstat živá i ve třetím tisíciletí.

Zmíněný Van Morrison, v šedesátých letech lídr severoirské skupiny Them, na Lead Bellyho adresu prohlásil: „To není jen někdo, kdo mě ovlivnil. To je TEN ČLOVĚK, který mě ovlivnil. Nebýt jeho, nebyl bych dnes tím, čím jsem.“

Kurt Cobain si kazetu s nahrávkami o půl století staršího bluesmana pouštěl pořád dokola. Když potom Nirvana v listopadu roku 1993 vystoupila na akustickém koncertě, záhy nato přetaveném v úspěšné živé album MTV Unplugged In New York, zahrála na závěr coververzi Lead Bellyho parádního čísla In The Pines neboli Where Did You Sleep Last Night. Z té zvláštně vystavěné mollové balady běhá mráz po zádech, aniž by člověk vlastně věděl, proč. (Kdysi se v ní zvláštně propojil text dvou lidových písní, z nichž ta první vyprávěla o nevěře a druhá o mrtvole na kolejích, které vlak oddělil hlavu od těla.)
Cobain byl s výsledkem natolik spokojen, že poslal do háje producenty série MTV Unplugged, požadující přídavek. V jeho očích show touto skladbou skončila. Do slova a do písmene: v dubnu následujícího roku se průkopník seattleského stylu grunge zastřelil.

V dějinách rockové muziky nešlo zdaleka o jediný případ, kdy Lead Bellyho fluidum přispělo ke kouzlu okamžiku, posouvajícího hudební vývoj o notný kus dopředu. Jsme v roce 1956, dějištěm je liverpoolský sál Empire. Na pódiu předvádí Lonnie Donegan svůj extatický „smash hit“ Rock Island Line, jímž takřka přes noc definoval zbrusu nový žánr – skiffle. V podstatě akustický folk, hraný s jazzovým doprovodem (basa, štětky) po bigbítovém způsobu. Anglický vynález – Donegan byl samojediným pánem a vládcem tohoto pole neoraného. Ale písničku o vlaku na Rock Island trsal úplně stejně – a stejně skvěle – už před rokem 1934 Huddie Ledbetter alias Lead Belly, který se ji naučil od zaměstnanců železniční dráhy Chicago, Rock Island And Pacific Railroad.

Když teenageři na Britských ostrovech v polovině padesátých let poprvé uslyšeli singl Rock Island Line, mohli se zbláznit. Konečně přišli na způsob, jak přehlušit nudné variace na ostrovní nápodobu neworleanského dixielandu (tzv. trad), jež se jim snažili vnutit jejich tatíci. Stačilo sehnat bedýnku od anglického čaje, vzít do ruky otřískanou španělku, ukrást mámě starou valchu, smontovat si vozembouch, zalézt si do prázdné garáže – a mohlo se začít. Ryze amatérských skifflových kapel bylo brzy kolem pěti tisíc! A to vše díky dvacet let starému folkbluesovému popěvku... Jedna z těch formací, které se pod Doneganovým (a tím pádem Ledbetterovým) vlivem dala dohromady, to dotáhne opravdu daleko.

Tehdy na koncertě Lonnieho Donegana v Empire Theatre totiž seděli v publiku též středoškoláci Paul McCartney a George Harrison. Zatímco George si zjistil, kde v Liverpoolu jeho idol Lonnie přebývá, a tak dlouho mu bouchal na dveře, až z něj vymámil autogram, budoucí Sir Paul pronikl do sálu už v poledne, kdy měl ve škole pauzu na oběd, a to, co uviděl, ho hrozně překvapilo: král skifflu seděl na židli a psal omluvenky holkám–fabričkám, aby neměly průšvih, až druhý den přijdou kvůli jeho vystoupení pozdě k továrnímu pásu.

Jak McCartney, tak Harrison si vzápětí po Doneganově koncertu koupili první kytaru. V téže době v jiném koutu města si užíval vypalovačku Rock Island Line na Radiu Luxembourg jistý John Lennon. Hned si desku běžel pořídit, načež založil skupinu The Quarry Men, z níž se časem vyklubali Silver Beatles, pak Beatles... a zbytek je historie. Dodejme, že bubeník Ringo Starr začínal ve formaci Eddie Clayton Skiffle Group. O mnoho hitparádových úspěchů později, koncem sedmdesátých let, navrhl Paul McCartney, aby Lonnie Donegan – v té době už zdánlivě nadobro odstavený – znovu natočil některé ze svých pecek. Tak vzniklo album Puttin’ On The Style, na kterém se podíleli Ringo, Paul, Elton John i Brian May ze skupiny Queen. Zlatým hřebem byla samozřejmě Lead Bellyho dávná odrhovačka.

A nesmíme zapomenout ani na výtečnou McCartneyho verzi písně Midnight Special, což je další z velice známých „vlakových“ melodií, které míval Huddie Ledbetter v repertoáru. Koncertní nahrávka se objevila na neprávem opomíjeném, u nás však široce distribuovaném albu Znovu v SSSR. McCartney však jen použil dobře známé aranžmá kalifornské kapely Creedence Clearwater Revival. Ta vzkřísila písničku Midnight Special v roce 1969 na svém čtvrtém albu, kde se objevily zásadní skladby Johna Fogertyho Down On The Corner a Fortunate Son – a také další Lead Bellyho trvalka Cotton Fields. No ano, i novodobý spirituál Pole s bavlnou, v Čechách nerozlučně spjatý se zlatou érou skupiny Rangers (Plavci), patří k hudebnímu odkazu podivuhodného venkovského muzikanta, jenž to z nejtvrdších věznic pro „barevné“ dotáhl až do Rock’n’rollové síně slávy.

Dobrejtro, blues

Pokud jde o písničku o půlnočním expresu, stojí za zmínku, že když ji chtěl na úsvitu šedesátých let natočit – jak jinak než na album s názvem Midnight Special – zpěvák Harry Belafonte a sháněl za tím účelem hráče na foukací harmoniku, kdosi mu doporučil začínajícího folkaře Boba Dylana. Šlapající verze z roku 1962 je vůbec první Dylanovou nahrávkou!

A znalci již otevírají dylanovský životopis Down The Highway z pera Howarda Sounese, kde se lze mimo jiné dočíst: „5. června 1959 Bob Dylan úspěšně zakončil studium na střední škole a začal pomýšlet na hudební kariéru. Ze všeho nejdřív však musel přetrpět oslavu, kterou pro něj zorganizovali rodiče. (…) Byl přitom zdvořilý a milý, svým plachým způsobem. (…) Pak z oslavy odešel a vrátil se domů v časných ranních hodinách. Našel matku, jak uklízí, a čekalo tu na něj překvapení. Jeden z Bobových strýčků mu zde nechal štos gramofonových desek Huddieho Ledbettera, známého jako Lead Belly. (…) Další den začal Bob přemýšlet, co Lead Bellyho písničky znamenají a jak jsou udělané. To byl počátek jeho zájmu o folkovou hudbu.“

Proč všechny ty připomínky a citace? Protože je skutečně s podivem, jak živý a živoucí je i v našem moderním věku, zdánlivě nevhodném pro poslech staromódních šelakových desek, odkaz hudebníka, jehož fyzická schránka se proměnila v prach už před pětašedesáti lety. Sice se může zdát, že co platilo pro „sixtees“ a „seventies“, nelze v žádném případě srovnávat s chutěmi a vkusem současných posluchačů. Ale stačí si vzpomenout, že ještě před relativně nedávným časem cestoval Karel Zich – zatím nic netušící o svém náhlém odchodu – po štacích jen s akustickou dvanáctistrunkou a s velkým úspěchem interpretoval hned dva Lead Bellyho kousky: jednak opět Midnight Special, jemuž dodal bezmála gospelový ráz, a jednak Goodnight, Irene čili Irene, jdi spát – slavnou ukolébavku, kterou hrál ve svých začátcích Zichův domovský Spirituál kvintet.

Selský rozum říká, že Sprituál kvintet se mohl snadno zapamatovatelnou „Irenu“ naučit od gurua folkového hnutí Petea Seegera, jenž v roce 1964 dorazil na pár koncertů do Československa a natočil tu elpíčko, na které se vešla jak tato píseň, tak například dětská písnička Woodyho Guthrieho Why, Oh Why nebo hymna bojovníků za občanská práva We Shall Overcome. Ze vzpomínek Jiřího Tichoty však vyplývá, že soubor znal skladbu Goodnight, Irene ještě dříve, než trubadúr s kytarou a banjem (podle nějž si vyrobil to své, první české pětistrunné banjo Marko Čermák z Greenhorns) do české kotliny zavítal. Nicméně deska Peter Seeger zpívá americké lidové písně & balady přesto významně ovlivnila další počínání mnoha osobností českého folku, blues a country. A svým způsobem za to zase může Huddie Ledbetter, s nímž se Seeger kdysi dobře znal.

Posuďte sami: Lead Bellyho protest song The Bourgeois Blues z tohoto LP otextoval mladý Zdeněk Rytíř a dal mu název Měšťácký blues, což se dobře hodilo i pro šedivou socialistickou realitu. Na Karlově mostě ho brnkali Jaroslav Hutka a Petr Kalandra: „Pán se žlutou aktovkou jde z ministerstva snad, tahle píseň ho prohání, tahle melodie mu nedá spát...“ S Kalandrou potom skladba putovala do repertoáru skupiny ASPM a dostala se až na desku Pořádný blues. V témže období rozpalovala své fanoušky hanspaulská parta Bluesberry jinou Lead Bellyho písničkou ze Seegerova pražského LP. „Dobrejtro, blues – blues, jakpak se máš?“ ptal se Petar Introvič v české verzi Ledbetterovy „dvanáctky“ Good Morning, Blues. „Já docela dobře, dobrejtro, však to znáš.“ Málokdo věděl, že jde jen o mírnou úpravu překladu Jiřiny Haukové, určeného pro jedno z raných čísel Světové literatury z roku 1957.

Ostatní američtí bluesmani a songsteři (jak se říkalo černým folkbluesovým písničkářům) působili na světovou scénu okrajově. Tu a tam někdo někde vyhrabal starou nahrávku, s níž se dalo pracovat: The Allman Brothers Band oprášil Statesboro Blues ze zpěvníku Blind Willieho McTella, Led Zeppelin našli zalíbení v ponurém kazatelském blues Blind Willieho Johnsona In My Time Of Dyin‘... Výjimkou je „život a dílo“ spolčence s ďáblem Roberta Johnsona, kterého nejprve vyvolal nazpět z říše duchů Keith Richards s ostatními Rolling Stones a později se mu na několika cédéčkách poklonil Eric Clapton. Ale aby nějaký dávno mrtvý představitel neotesaného country blues zasáhl do tolika osudů a playlistů zpěváků a kapel z tolika různých dekád, to je věc nevídaná a v jistém smyslu nepřekonaná.

Černošský Pán Bůh i ďábel v jednom

Za leccos může Lead Bellyho příběh, jenž je prototypem tvrdého muzikantského života, jak si ho představují vyznavači bluesové romantiky. Syn pachtýře z Louisiany, mající odmalička „nos pro trable“, což zahrnuje hospodské rvačky, hrátky s pistolí a v neposlední řadě talent k dělání nemanželských dětí. Právě toto nadání zavedlo ještě nezletilého Huddieho Ledbettera daleko od domova, do Texasu, kam na něj rozvášnění rodiče svedených dívek nemohli.

Školou života bylo pro Huddieho několikaleté ježdění s populárním texaským bluesmanem Blind Lemonem Jeffersonem. Slibně se vyvíjející hudební dráhu překazilo v létě roku 1915 Huddieho uvěznění za blíže nespecifikovaný zločin – zdá se, že ohrožoval zbraní jistou ženu, která mu nechtěla být po vůli. Tato temná stránka bývá Ledbetterovými životopisci potlačována a pravdou je, že dodnes nikdo nedokáže s určitostí říci, jestli byla jedna z největších ikon afroamerického blues nenapravitelným gaunerem a násilníkem, nebo jen člověkem dohnaným okolnostmi k neblahým činům, na něž se v pozdějším životě snažil zapomenout – což bylo dost těžké, vzhledem k tomu, že právě tyto historky ho v očích lidí ze showbyznysu nejlépe prodávaly.

Ledbetter byl odsouzen k práci v chain gangu čili vězeňské pracovní četě. Ze stavby železnice ale utekl a skryl se na severovýchodě Texasu pod jménem Walter Boyd. Poměrně dlouho tu žil nepoznán, a třeba by se mu z té šlamastyky podařilo vyvléci, nebýt nešťastného incidentu z prosince 1917, kdy Huddie v hádce zastřelil jednoho ze svých sousedů. Policie ho dopadla, soud ho obvinil z vraždy a napařil mu dvacet let ve státní věznici. Na Shawově vězeňské farmě ho paradoxně vedli pod jménem Walter Boyd. Vůbec netušili, o koho se jedná! Roku 1923 farmu navštívil guvernér Texasu Pat Neff, jemuž Huddie, široko daleko vyhlášený král vězeňské zábavy, předvedl trochu tance a zpěvu. Za dva roky mu Neff udělil milost, a od té doby se spekuluje, zda šlo o náhodu, nebo jestli na guvernéra tak zapůsobilo zpěvákovo charisma.

Temperamentní Ledbetter bohužel nevydržel na svobodě ani pět let: v lednu 1930 se přimotal k další potyčce, a výsledkem bylo, že ho znovu odsoudili – tentokrát za pokus o vraždu. Díky skvělé knížce Lubomíra Dorůžky a Josefa Škvoreckého Tvář jazzu, nabízející úryvky z tzv. orálních životopisů starých bluesmanů a jazzmanů, známe dopodrobna Huddieho verzi celé události (i když skutečnost byla o hodně jiná):

„Jednou sem šel domu z práce,“ čteme v půvabném českém převodu, „a nes sem si bandasku na voběd, dyž se přihnala tlupa černochů: ,Koukej, Ledbettře, dej nám trošku whisky.‘ Vobrátil sem se a poudám: ,Hergot, cák ste neslyšeli, že žádnou whisky nemám, že mám jen svýho vosla? Děte si po svejch a nechte mě bejt. Já sem utahanej a na žádnou legraci nemám náladu.‘ Nevšímal sem si jich, až jeden poudá: ,Ty zatracenej prolhanej černochu, ty stejně ňákou whisky máš.‘ Tak sem nemoh uďát nic jinýho, než že sem ho chyt. Už ani neměl čas eště něco říct. Chytnu ho za límec a přitáhnu si ho a začnu do něj píchat nožem: ,Tu máš! Tu máš! Zatracenej černej parchante, tak ty si ze mě budeš dělat šprťouchlata, jó? Hergot, já tě naučim, že už si ze mě teď žádný šprťouchlata dělat nebudeš!‘ A tak do něj píchám tim nožem a von řve: ,Držte ho, držte ho! Von mě zabije!‘ – a vo pomoc. Dyž po mně skočil druhej černoch, pustil sem toho prvního – a ten byl rád, že moh utýct – a popadnu toho druhýho a začnu píchat do něj. Panebože, že sem je ale za tu chvilku hezky zřídil! Než bys řek švec, utíkalo jich po ulici šest a krev se z nich jen lila. Přiběhli policajti a popadli mě za ruce a strčili mě za katr.“

Za katrem dostal Huddie Ledbetter svou netypickou přezdívku, z níž si po propuštění udělá umělecké jméno. Výraz LEAD BELLY (psáno zvlášť, navzdory desítkám knih a desek, uvádějícím nesprávnou jednoslovnou variantu „Leadbelly“) bývá překládán jako „vazoun“. Svalnatého siláka tak pojmenovali spoluvězni z pracovní čety, když viděli jeho vypracovaný „pekáč buchet“. V Angola State Penitentiary ve státě Louisiana, na místě trochu ironicky zvaném Sugar Land, však neměl ani takový kus chlapa na růžích ustláno. Párkrát to vypadalo, že ho buď umoří vedro, nebo drsná práce na hrázích řeky Mississippi. Naštěstí mu osud přihrál do cesty něco, co můžeme směle označit za deus ex machina. Jednoho deštivého dne totiž u bran trestnice zastavilo auto, z něj vystoupili dva muži (starší a mladší), vyložili z kufru podivný přístroj a požádali velitele vězení, aby k nim postupně naposílal tolik hudebně nadaných hrdlořezů, kolik jich jen v Sugar Landu najde.

Ti dva pánové byli otec a syn Lomaxové z Kongresové knihovny ve Washingtonu. Shromažďovali terénní nahrávky pro nově vzniklý archiv lidové hudby a dobře věděli, že vězení je živnou půdou pro všelijaké historky a písničky. Vězeň jménem Huddie Ledbetter jim zahrál a a zazpíval mordýřskou baladu o Francce a Johnnym (vlastně o Francce a Albertovi – tak se hrdinovi původně říkalo) a potom je ohromil uspávankou pro Irenu, založenou na jednom minstrelském popěvku, který si pamatoval z dětství. John a Alan Lomaxové odjeli, pak se ještě jednou vrátili, a mezitím si Lead Belly dál kroutil trest. V létě roku 1934 znovu dostal milost – a opět se rozšířila pověst, že mu k ní dopomohl jeho hudební talent. Tentokrát se prý u louisianského guvernéra O. K. Allena přimluvil sám věhlasný muzikolog z Washingtonu, John A. Lomax...

Tak či tak, o Vánocích v roce 1934 se už Huddie Ledbetter procházel po hlavním městě USA a připravoval se na svůj velký vstup na folkovou scénu. První oficiální koncert si odbyl 28. prosince 1934 na zasedání 1500 členů jazykovědné společnosti ve Filadelfii. Následovaly koncerty v New Yorku, na setkání profesorů Kolumbijské a Newyorské univerzity. Zároveň se začaly objevovat novinové titulky typu Dvojnásobný vrah z Dixie se prozpíval ke svobodě a Ze zlého negra se stal hodný minstrel. Ani Lomaxové, ani jejich chráněnec z toho neměli bůhvíjakou radost, přesto však legendu živili, neboť nic tolik neupoutá veřejnost jako správný mix syrové originality a nebezpečí s romantickým přídechem...

Po první, úspěšné fázi tažení na americká pódia se cesty Lead Bellyho a Lomaxů rozešly. Svérázný songster se chvíli jen tak plácal, uvažoval i o ukončení kariéry, ale pak se ho naštěstí ujala nová generace folkových zpěváků v čele s Petem Seegerem a Woodym Guthriem. Lead Belly se stal součástí amerického folkového revivalu a jeho hudba i života běh si získaly srdce vysokoškoláků chodících poslouchat písničkáře do bohémské čtvrti Greenwich Village. Od roku 1940 měl Huddie svůj vlastní pořad v rádiu – části z něj můžeme slyšet na aktuální kompilaci Folkways Records.

V průběhu čtyřicátých let se o impozantně vyhlížejícího bluesmana začala zajímat i filmová studia. Lead Belly se vydal do Hollywoodu, kde mu slibovali, že ho obsadí do hlavní role v připravovaném snímku podle knihy Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti. Kamarádi si z něj dělali legraci: chlap, který tolikrát bručel, a teď bude hrát Všemohoucího! Chvíli se také zdálo, že si Ledbetter zahraje ve filmové verzi muzikálu St. Louis Woman, k němuž napsali písně Harold Arlen a Johnny Mercer. Z velkolepých plánů však nakonec sešlo a Lead Belly se zklamaný vrátil do New Yorku, kde se nakrátko ocitl v hledáčku jazzových kritiků a užil si pár vystoupení po boku jazzových sólistů, jako byl trumpetista Bunk Johnson.

V jazzovém duchu se neslo i jeho pozdní období, kdy mu jedna dáma jménem Marjorie Fairbanksová domluvila menší turné po Evropě. Viditelně slábnoucího kytaristu na něm doprovázel další jazzový trumpeťák, Bill Dillard, jenž kdysi v New Orleansu hrával s Jelly Roll Mortonem a Kingem Oliverem. V Paříži bavil Lead Belly hrstku zapálených fandů – z komerčního hlediska byla jeho šňůra učiněným fiaskem. Přesto ale ti, co jeho francouzské koncerty kdesi na předměstí pamatují, tvrdí, že šlo o výjimečný zážitek.

Z Francie měl Huddie odletět do Londýna, ale nestalo se tak. Jednou večer si totiž Dillard všiml, že jeho spoluhráči nekontrolovatelně kepe prsteníček pravé ruky o tělo kytary. Lead Belly vyhledal doktora, ten provedl testy a vyřkl neúprosnou diagnózu: ALS – amyotrofická laterální skleróza. Jinými slovy: zhoubné onemocnění mozku, známé též jako Lou Gehrigova choroba. Koncem května v roce 1949 Huddie sedl na letadlo směr New York, a za deset dní musel být hospitalizován v nemocnici Bellevue. Zde také šestého prosince zemřel. Na smuteční obřad v Harlemu přišlo 250 lidí.

V lednu roku 1950 se na newyorské radnici konal večer na Lead Bellyho počest, jehož se zúčastnil jak folkový tulák Woody Guthrie, tak jazzoví velikání Sidney Bechet a W. C. Handy. V červnu se stala obrovským hitem nahrávka souboru The Weavers, v němž účinkoval Huddieho přítel Pete Seeger. Píseň se, jak už víme, jmenovala Goodnight, Irene. Od těch dob byl Lead Belly s příchodem každé další generace znovu objevován, a to platí i o zdánlivé éře umělohmotného popu v osmdesátých letech. Roku 1988, kdy ho posmrtně uvedli do Rock’n’rollové síně slávy, vyšla dvojitá albová pocta Guthriemu a Lead Bellymu A Vision Shared. Huddieho písničky zde zpívají Little Richard, Taj Mahal i Brian Wilson z Beach Boys. A už roku 1976 natočil režisér Gordon Parks celovečerní snímek Leadbelly v hlavní úloze s Rogerem E. Mosleym, kterého v dalších letech proslavila role pilota T. C. Calvina v seriálu Magnum. (Písně pro film nazpíval sanfranciský bluesman Hi Tide Harris.)

V uplynulých desetiletích vznikla i řada leadbellyovských biografií – nejlepší je kniha Charlese Wolfea a Kipa Lornella The Life And Legend Of Leadbelly z roku 1992. V roce 2007 vyšla péčí leadbellyovského badatele Johna Reynoldse krásně vypravená publikace Lead Belly: A Live In Pictures, k níž napsal předmluvu Tom Waits (narozený den poté, co Lead Belly zemřel). Ze stejných zdrojů vychází i letošní obrazová kniha s pětialbovou kompilací Lead Belly: The Smithsonian Folkways Collection. 140 stran dokumentů a 108 tracků, z toho šestnáct dříve nevydaných kousků, včetně půvabné nahrávky Huddieho zpívajícího si s puštěnou deskou Bessie Smithové. Větry ošlehaná Bessie křičí do světa své St. Louis Blues a někdejší bouřlivák poslouchá, vzpomíná, tiše brouká s ní... A pak, že v bluesové muzice už není co objevovat!

autor: Michal Bystrov | 9. 8. 2015

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama