reklama
 
 

Šídlo: Vzor Kurta Cobaina slaví 50. Here comes your man!

6. 4. 2015 10:52
Geniální velký tlusťoch a frontman Pixies Frank Black hraje pořád tak, jak byste to chtěli slyšet v roce 1990. Dnes se dožívá padesáti let.

Glosa – Když se takhle napíše, že se dnes, 6. dubna, dožívá padesáti let pan Charles Michael Kittridge Thompson IV. z Bostonu, nikoho to za srdce nejspíš moc nevezme.

Víc lidí nad touhle informací možná ale vzdychne jako nad dalším důkazem definitivního konce vlastního mládí, když se dodá, že pan Thompson používá už 30 let trochu jiné jméno: Black Francis a později Frank Black.

A ještě většího zásahu bychom mohli dosáhnout, když připojíme jednu vcelku známou historku, kterou se ale právě u příležitosti významného výročí hodí připomenout. Nebýt pana Thompsona alias Francise Blacka, svět by patrně nikdy neslyšel asi nejslavnější generační hit první poloviny 90. let: Smells Like Teen Spirit z alba Nevermind skupiny Nirvana.

Její lídr Kurt Cobain tu slyšitelnou inspiraci sám dobrovolně přiznal pár měsíců před svou smrtí, v lednu 1994 v rozhovoru pro časopis Rolling Stone. „Chtěl jsem prostě napsat tu nejpopovější písničku. A tak jsem v zásadě zkusil vykrást Pixies. Když jsem je slyšel poprvé, propojil jsem se s nimi tak silně, že jsem asi měl být jejich členem. Nebo aspoň členem kapely, která hraje jejich písničky,“ řekl Cobain.

S Pixies si Cobain už nikdy nezahrál. Zato Black Francis s nimi objíždí svět dodnes. A na jejich koncertech chtějí stejně všichni slyšet kousky, které napsal předtím, než mu bylo pětadvacet. A nikdy, nikdy nesmí chybět Where Is My Mind, generační odrhovačka, svého času skoro stejně silná jako Cobainův Teen Spirit.

Zazněla třeba ve filmu Klub rváčů z roku 1999, na počátku minulého desetiletí ji na svých koncertech prznilo Placebo a při jejím poslechu prožívají skalní fanoušci dodnes dojetí tak silné, že skoro zapomínají, o čem ten song je: podle všeho o vlivu halucinogenních drog, díky nimž si při potápění v Karibiku pohovoříte s rybami. 90. léta byla taková.

Když potkal Charles Joeya

Autor tohoto textu nebude předstírat, že je hudebním expertem. Přizná ale, že je oddaným vyznavačem kultu Pixies někdy od roku 1989, kdy poprvé na kazetovém magnetofonu uslyšel pirátskou (aby si někdo nemyslel, že vymyslel o 20 let později něco originálního) kopii alba Doolittle – a kdyby po poslechu úvodní skladby Debaser dokázal to, co Kurt Cobain, určitě by taky něco napsal.

A to je jen začátek, protože na Doolittle je skoro všechno, co potřebujete slyšet, abyste Pixies pochopili: Here Comes Your Man, skutečně nejpopovější hit skupiny. Monkey Gone To Heaven s textem „If man is five, than the devil is six. And if the devil is six, then God is seven“. Wave of Mutilation. A závěrečná Gouge Away, o níž se fanoušci dodnes dohadují, jestli je víc o biblickém hrdinovi Samsonovi nebo o heroinu.

Když Pixies Doolittle na konci roku 1988 nahrávali, existovali necelé tři roky. A jak už to bývá, o vzniku legend rozhodují náhody, třeba ubytovací systém na kolejích amerických univerzit. Díky nim se během studií antropologie na Massachusetts Amherst v půlce 80. let potkal mladý Charles/Frank/Black na jednom pokoji s plachým studentem ekonomie původem z Filipín Joeym Santiagem.

A jak to rádi píší skuteční hudební experti: dějiny světového rocku se v ten moment změnily, skoro stejně, jako když Mick Jagger potkal Keitha Richardse, Robert Plant Jimmyho Page nebo Morrissey Johnnyho Marra.

V lednu 1986 oba přátelé opustili univerzitu a odjeli do Bostonu. Na inzerát sehnali basistku Kim Deal, známou též z prvních alb jako Mrs. John Murphy, a když se přidal bubeník David Lovering, mohlo se začít. Pixies byli připraveni na to, až je svět objeví. A mělo se to stát už brzo.

Neusnu, dokud nebudete slavní

Američané jsou někdy dost zábavní, když líčí, jak museli v 80. letech trpět. Producent Gary Smith na to v roce s desetiletým odstupem vzpomínal s nelíčeným zděšením: „V září 1987 byl prezidentem USA Ronald Reagan, Sovětský svaz byl stále ještě komunistická supervelmoc, v Británii vedl histparádu Rick Astley a v Americe se nejlíp prodávalo album Bad Michaela Jacksona.“

A v téhle bídě se Smith, který pracoval pro studio Fort Apache v Bostonu specializované na alternativní rock, vydal do bostonského klubu Rat na koncert tehdy už relativně známých Throwing Muses, s nimiž hrála jakási docela neznámá kapela. „Viděl jsem jakéhosi růžolícího blonďačka, jak střídavě pozpěvuje ve španělštině a najednou bez varování začne hystericky řvát,“ napsal Smith na booklet vzpomínkového dvoj-CD Death To The Pixies, které jsem si kdysi jako velkou vzácnost přivezl z Oregonu. „A sólový kytarista k tomu vydával na svůj nástroj všechny myslitelné zvuky, kromě těch, které byste očekávali. A do toho rytmická sekce vypadala vlastně úplně normálně, což bylo na tom všem nejvíc matoucí.“

Dodnes je to ten nepřesnější popis hudby Pixies, v níž najdete vlivy punku, country, surf rocku, latinských rytmů, psychedelie, Davida Bowieho a čehokoliv, co následovníci Pixies začali hrát o spoustu let později.

Producent Smith šel po koncertě za kapelou a řekl jim, že „neusne, dokud z nich neudělá světové hvězdy“. Povedlo se. V roce 1987 vychází ve Smithově péči první EP Come On Pilgrim (Nesnažte se pochopit, co bylo EP, pokud to nepamatujete – prostě taková menší deska s méně písničkami, než bylo obvyklé. OK, zapomeňte na to.) A o rok později první album Surfer Rosa s prvními velkými hity Where Is My Mind a Gigantic, s nimiž Kim Deal na konci 80. let vstupovala do mnoha snů tehdejších adolescentů.

A pak už přišlo Doolittle, které se dostalo i do Prahy a jednomu studentu gymnázia úplně změnilo hudební priority. (Zhruba ve stejnou dobu jsem poprvé slyšel i The Smiths – a taky se toho nemůžu dodnes zbavit.)

Když je dnes člověku 50

Na začátku 90. let nahráli Pixies ještě dva alba: Bossanova (1990) a Tromp Le Monde (1991). V roce 1992 si je jako předkapelu pro americkou část svého turné Zooropa vybrali U2, ale to už bylo zjevné, že se Francis v jedné kapele s Kim Deal dlouho nesnese. A v lednu 1993 skutečně Black Francis oznámil rozchod skupiny. Členové Pixies se vydali každý svou cestou. Z Blacka Francise se stal Frank Black – a v červnu 1996 taky poprvé dorazil do Prahy na festival Jam na Džbánu.

A pak se to najednou v roce 2004 stalo. To, co Morrissey s The Smiths nikdy nedovolil, Frank Black naštěstí nepřekazil. Pixies byli zpátky – v původní sestavě a s původním repertoárem.

Do Prahy poprvé přijeli v červenci 2006, koncert v mrňavé Akropoli byl ale vyprodán dřív, než si někteří vůbec stačili všimnout, co se chystá. Když mi ale v červenci 2013 kolega prozradil, že v říjnu bude další šance v Lucerně, věděl jsem, že tohle se nesmí prošvihnout.

A dopadlo to – dopadlo to vlastně trochu zvláštně. Protože na rozdíl od jiných hrdinů mládí se Pixies (navíc už bez Kim Deal) rozhodli vůbec neriskovat. To ale taky znamená, že vám až příliš srozumitelně říkají: 90. léta jsou prostě pryč, ale proč bychom to nezahráli ještě jednou, když si za to rádi zaplatíte.

Pixies nejsou stále se někam posouvající Morrissey, Nine Inch Nails nebo Nick Cave, který měsíc po Pixies zbořil v 56 letech sportovní halu na Výstavišti, protože hrál úplně jinak, než byste čekali, ale pořád skvěle.

Frank Black, geniální velký tlusťoch, hraje tak, jak byste to chtěli slyšet v roce 1990 – i to Where Is My Mind, naštěstí, ale je to trochu návštěva muzea, i když vás pořád ještě moc baví. Ale stejně vidíte, jak si po koncertě pan Thompson objedná v pokoji čaj, zavolá svým pěti dětem, v iPadu si přečte Financial Times (nebo Daily Mail) a ze všeho nejvíc se těší, až to turné skončí, protože už prostě není rok 1990.

Pixies loni vydali po 23 letech první původní album Indy Cindy (upřímně: žádná sláva...) a chystají se na severoamerické turné s bývalým zpěvákem Led Zeppelin Robertem Plantem. A víte co: až se tu náhodou objeví znova, nebudu litovat ani jediné koruny, abych Where Is My Mind viděl ještě jednou, i když jsem to slyšel milionkrát a vlastně ty tři akordy ani nějak moc jinak zahrát nejde.

Takže se připojuji k milionům gratulantů: ať pan Thompson žije a hraje co nejdéle, protože když jste jednou klasik, stejně nemáte jinou šanci:

With your feet on the air and your head on the ground
Try this trick and spin it.
Your head will collapse
But there's nothing in it
And you'll ask yourself
Where is my mind?

(A na závěr už jen jedna připomínka: za měsíc bude 50 Trentu Reznorovi. Fakt.)

autor: Jindřich Šídlo | 6. 4. 2015 10:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama