Praha - Před rokem o nich nikdo nevěděl, teď se svým eponymním debutem vyhrávají jednu výroční anketu za druhou.
I staromilské časopisy Mojo nebo Uncut velebí čerstvou krev Fleet Foxes už proto, že ctí hrdiny, o kterých se dvoutisící objevný článek píše setsakramentsky těžko. Blogeři se s nimi zase načas dostali k lahodnému odpočinku po záplavě quasi-nového electra. Fleet Foxes svedli jak letmé internetové degustátory, tak ctitele dlouhohrajících alb.
Pohlédnete-li dvaadvacetiletému náčelníkovi Fleet Foxes Robinu Pecknoldovi do očí, možná tam spatříte bezelstnost, možná zranitelnost, ale rozhodně ne lítostivost, která dělá z tolika písničkářů pouhopouhé sentimentální hromádky neštěstí.
Pecknold je ovšem nejpřesvědčivější, když otevře svůj zpěvník, do kterého během jediného roku nastřádal dostatek hymnů na to, aby si z něj většina redakcí hudebních periodik sedla na zadek a nechala si znovu narůst vousy.
| Čtěte také: U kritiků to jednoznačně vyhráli hippíci Fleet Foxes 2008: hudba hippíků, ale i strach a hnus v Americe |
Snad únava z popových fabrik chrlících davy vypreparovaných kapel nebo nevolnost z antiseptičnosti klonů všeho, co tu už tolikrát bylo - to všechno jde neskrývané nevinnosti hudby Fleet Foxes vstříc.
Přirozeně; ani oni nepřicházejí s ničím novým. Také je kdekdo pod hysterickým diktátem novosti odsoudil za zpátečnictví. Tihle lišáci jsou sice čilí, ale rozhodně ne marketingově prohnaní. Jejich tolikrát slyšená hudba svádí posluchače svou krystalickou čistotou - i ti nejpodezřívavější zlí jazykové musí zmlknout při obviňování z vození na trendech. Když napíšete silnou píseň, není o čem remcat.
Fleet Foxes - White Winter Hymnal
Pro inspiraci chodí napříč půlstoletím a nejčastěji do snad už nadobro vybrakovaných šedesátek. I Fleet Foxes si pro sebe nejprve museli objevit Ameriku, aby vykřesali svěžest. Jistě, na Dylanově Blood On The Tracks, nahrávkách Joni Mitchell nebo Beach Boys už stojí celé knihovny pokračovatelů - vypočítavých i nezištně milujících. Co oni dělají jinak?
Fleet Foxes všechny zmíněné obdivují a datace nahrávek neřeší. Přirozeně tak odpovídají na povstání "kotlíkářů z paneláku", kteří v opakovaných vlnách artikulují svojí latentní lásku k rurálnu. Spolu s Justinem Vernonem a jeho projektem Bon Iver představují kontemplativní nadějeplnou odnož písničkářů, která je svou pozitivní melancholií srozumitelná i generaci jejich rodičů a prarodičů, kteří skončili u kazet Simona a Garfunkela.
Jejich kostkované flanelky spíš než ke grungeové scéně rodného Seattlu odkazují ke zidealizovaným traperům. Hudební důležitost svého města vidí ve svých současnících Modest Mouse, Bulit To Spill nebo dokonce Beat Happening. Cobainovskou chlupatou vestičku nenosí kvůli nejprovařenějším záznamu MTV Unplugged, ale spolu s loknami a dlouhým vousem odrážejí estetiku městem otrávených indie kids.
Oproti Bon Iver ale Fleet Foxes tahají za srdce i milovníky chorálově stadiónových nápěvů Arcade Fire. Ve White Winter Hymnal nebo Ragged Wood svou vzdušnou hymničností a fatálně povzbudivým zpěvem Robina Pecknolda dokáží i ze sloty vytřískat představu idylické projížďky na běžkách romantickým borem anebo jízdy kabrioletu po francouzské Riviéře.
Jsou k dispozici jakémukoli publiku. Tak nějak samozřejmě. O načechranosti a lehkosti hraní by mohli dávat lekce většině českých kapel. Urputná snaha znít jako někdo jednoduše odpadá; pokud máte co říct, pak se to prostě stane. Je to jako se zamilováním.
U Fleet Foxes ale lovesongy nehledejte. Romanci si do textů inspirovaných většinou nepříjemnými zkušenostmi musíte vložit sami - ostatně jako u každého kvalitního písničkaření.
