Recenze - Každý se snaží s životem po patnácti minutách slávy popasovat jinak. Názorně si rozdílný přístup k nastalé situaci můžeme ilustrovat na souběžně vyšlých deskách bývalých nu-raveových hvězd Klaxons a popových chameleónů Kasabian.
První problémy na obzoru
Začneme s jasnějším případem, kterým je trio z Londýna. Klaxons se vždy stylizovali do podoby pařmenů, kteří vedle nekonečných mejdanů zvládají své pocity zaznamenávat do stejně rozjuchaných písniček. Jejich mix rocku a taneční elektronické exploze, který média označila nálepkou nu-rave, byl upřímný a navíc maximálně nakažlivý.
Není divu, že za debut Myths of the Near Future shrábli mladíci v roce 2007 desítky výročních cen a odebrali se s nimi znovu do klubu. Po vystřízlivění ale přišla na řadu klíčová otázka: „Co dál?“ Zahalit svoje taneční výboje do hudebně výstředního hábitu? Takto střižená první verze následovníka u vydavatele neprošla, a tak se muselo začít odznovu.
Přeci jen, Klaxons nejsou Linkin Park, kteří před vlastním studiovým tápáním měli na krku o jednu multiplatinovou desku více, a navíc podporu takových veličin, jakými jsou například Jay-Z.
Druhý pokus Surfing the Void už dozoroval zkušený Ross Robinson. Není divu, že otec nu-metalu zatlačit Klaxons více do rockových pozic. Přesto výsledek, mix nu-raveových schémat a zatěžkanějších kytar, nepřinesl takový propadák, jaký leckteří čekali.
Taneční současnost
Smířlivější tón možná nasazuji v souvislosti s čerstvými vjemy z třetí dlouhohrající kolekce Klaxons nazvané Love Frequency. Ta totiž přináší svědectví o pokračujícím neúspěšném tápání trojice. Ba co víc. Zatímco ještě před čtyřmi roky členové v rozhovorech halili své konání si řady vtipných mystifikací, v letošním roce už nasazují mnohem civilnější slovník.
"Bereme zábavu vážněji," tvrdí dnes trojice, která vyměnila pestrobarevné oblečení za civilnější šatník a obklopila se hned triem elektronických producentů. Stejně jako Cut Copy se totiž rozhodla zavzpomínat na druhé léto lásky, ale přes manžetové knoflíčky a onen „seriózní přístup“ to znovu není ono.
Po logickém hledání předchozí řadovky se čekalo, že Klaxons již nabídnou další ucelený koncept, jenže Love Frequency se snaží toto zadání splnit tak vehementně, až jim to i přes maximální snahu nemůžeme věřit. Přitom logistika projektu myslela na většinu zásadních detailů. Tanečno 90. let je nazpátek v kurzu -> směřování tedy pojistí Tom Rowlands z The Chemical Brothers. James Murphy z LCD Soundsystem a DJ Erol Alkan jsou zase v týmu, aby se z nahrávky nestalo čisté retro.
Jenže kdo má přes tohle žánrové inženýrství dnes trojici věřit, že to, jak se dnes prezentují a o čem zpívají, nejsou pouze mimikry usedlých třicátníků pro své fanoušky a širokou veřejnost? Zvlášť, když vedle nich stojí plejáda noviců (například The Presets, FM Belfast, Jagwar Ma, Holy Ghost! nebo Delorean), kteří elektropop podobného střihu hrají po celou dobu své existence a navíc nekašírovaně, od srdce?
Ale abych nebyl pouze kritický, povedla se tribálním rytmem ověnčená Children Of The Sun nebo zamyšlená The Dreamers, která přenáší surfové nálady Beach Boys do elektropopových, zasněnějších pozic. Ztráta uvěřitelnosti je ale něco, co se bojím, že Klaxons brzy zlomí vaz. A nezachrání je ani nástroje, které si kapela nechala vyrobit na chystané turné na 3D tiskárně.
Dokončení opsaného oblouku
To Kasabian jsou výrazně složitější oříšek. Zatímco Klaxons sami sebe přirovnávali k žánrově neukotveným klasikům Primal Scream, zbožné přání prvních spíše sedí na Sergia Pizzorna a jeho kohortu. Už dlouho se nerozcházely názory na konkrétní album tak, jako v případě novinky prostě nazvané 48:13.
V jednom se ale všechny shodují: natočit tak dobré album, jaké byla čtvrtá řadovka Velociraptor! byl už předem velmi těžký úkol. Z toho důvodu se jeví ořezání opulentního soundu, který se uplatnil ukázkami i na filmovém plátně, jako logický krok.
Místo velkohubých prohlášení přišly na řadu virální náznaky a strohý obal v růžovo-černém provedení. Kasabian se tak obloukem dostali na úplný začátek, a tak není divu, že polovina nové kolekce připomíná ty samé rošťáky, kteří před dekádou na eponymní prvotině spojili rock s elektronikou.
Hoďte za hlavu prohlášení o „future rock’n’rollu“, o hledání nového hudebního výraziva, o inspiracích psychelickou partou Silver Appes z hippie šedesátek. Sergio se po třídílném hledačství vrací nazpátek, stejně jako se vrací čas o času i ten největší světoběžník domů, aby se upevnil v přesvědčení, kde jsou ukotveny jeho kořeny.
Nezbývá nic jiného než novinku porovnat s deset let starou prvotinou. A zde už prozatímní teoretická pozitiva naráží na nezpochybnitelný fakt, že s tak silnou kolekcí, jakou byl debut, se 48:13 srovnávat nemůže. A to přesto, že Kasabian na album nasadili silnou acidpopovou klipovku Eez-eh, šťavnatou sypačku Doomsday, odměřenou Treat se zajímavou taneční kodou nebo monumentální kousek Stevie s neodolatelně hitovým háčkem v refrénu.
Ani chameleonské přeskakování mezi žánry, ani ideové a PR koncepty nezastíní nevyrovnanost desky, jež vedle už výše naznačených vrcholů obsahuje po delší době i více průměrných položek.
Přešlapování na břehu
Není to tak dávno, co Arctic Monkeys v rozhovorem mluvili o své novince AM jako o další kapitole v životě kapely. Mohu-li porovnat již dnes vzývaný restart britských kolegů s čerstvým přírůstkem Kasabian, pak prvním z nich se opravdu podařilo natočit soustavu písniček, které se mohou stát základem jejich stálého koncertního repertoáru.
Kasabian si s 48:13 i přes proklamaci o jednolitém konceptu (že by obava, že novinka neobsahuje žádný silný singl?) pouze rozšířili portfolio písniček postavených především na hitovém debutu a uhrančivém, dospělém Velociraptoru!. Po dvou výborných deskách to je jistý ústupek, na druhou stranu, oproti Klaxons, kteří se znatelně topí, se v případě Kasabian jedná pouze o přemýšlivé přešlapování na zpevněném břehu.
Klaxons: Love Frequency. Akashic Rekords, 2014. Celkový čas 46:10
Kasabian: 48:13. Sony Music, 2014. Celkový čas 48:13
