Praha - Michael Jackson zemřel a světem prudce rezonují emoce. Co zůstane po člověku, jehož náhlá (ale ne až tak překvapivá) smrt nenechá drtivou většinu lidí lhostejných?
Zanechal lidstvu desítky hitů, které definovaly moderní pop, ať už po stylové a zvukové stránce a které skrze videoklipy zásadně předurčily vizuální pravidla popkulturní komunikace. Zanechal po sobě status über-celebrity, status, který bude navždy brán jako meta, kterou dosáhnou jen ti nejvýjimečnější jednou za několik generací.
Někomu svými hity orámoval dětství a zcela jistě orámuje dětství mnoha lidí v příštích generacích. A když mluvíme o dětství, zanechal po sobě i tři děti, o jejichž životě víme spíše jen to, že byly dosud velmi extravagantní.
Kdyby si ho někdo vymyslel...
Ale zanechal po sobě i něco víc: životní příběh, který se vzpírá jednoznačnému popisu a už jen tím je nesmírně zajímavý a poutavý. Neopakovatelný.
Kdyby si Jacksona někdo vymyslel, třeba jako románovou postavu, zcela jistě by čtenář o takovéto postavě nebyl s to přemýšlet jako o skutečném člověku, který by mohl kdy žít. Nebo si snad dovedete při čtení Dahlova Willyho Wonky představit titulní postavu jako reálnou osobu? Jeho život jakoby se rozpíjel na nezřetelné hranici mezi fikcí a realitou, přičemž nikdy nevíme, jestli ta či ona podrobnost z jeho života je ještě fikcí, nebo šílenou realitou. Nebo naopak. Nebo oboje.
Čím toho Jackson dosáhl? Výstředností a samozřejmě geniálním talentem. Kombinace obojího ale nestačí. Třeba Brian Eno talent má, ale nepočítáme-li jeho účes z dob Roxy Music, je to spíše nudný intelektuál. Nebo takový Klaus Nomi, ten byl extrémně výstřední, ale neměl talent. Jackson měl talentu i výstřednosti na rozdávání, ale svého statusu dosáhl až tehdy, kdy výstřednost a talent umocnil svou manickou nestřídmostí.
Byl důkazem platnosti teorie, která říká, že neexistují-li pro člověka a jeho možnosti sebevyjádření nějaká vnější omezení, je třeba najít v sobě dostatek sil a sebekázně a vytvořit si nějaké hranice sám pro sebe. Jinak hrozí, že se člověk zcela rozmělní a na své cestě nadobro ztratí. V tomto případě Jackson učebnicovým příkladem selhává a teorie je pak potvrzena touto výjimkou.
Nestřídmé dítě v cukrárně
I proto byl často popisován i karikován jako přerostlé dítě uvězněné v dospělém těle. Ne nadarmo se o někom, koho svrbí nestřídmost, říká, že je jako "dítě v cukrárně". Jackson byl tím nejbohatším dítětem v té největší cukrárně a byl si zároveň rodičem i cukrářem. Vražedná kombinace.
Přesto a i díky tomu se ale Jacksonovi podařilo vytvořit zcela neopakovatelný fenomén, který se kromě fenoménu Elvise vymyká jakémukoli srovnání. Vytvořil na jednu stranu neskutečně živoucího a inspirativního Jacksona, který zcela zásadně ovlivnil vývoj nejen hudby, ale celé popkultury.
Na stranu druhou vytvořil bizarního, až nelidského Jacksona, který žije ve zcela jiné realitě. Jsou to spojené nádoby. Jeho výstřednosti hypnotizovaly davy a lákaly pozornost, kterou pak Jackson dokázal přetavit v energii měnící nejen popkulturu, ale také postavení a vnímání černošských celebrit.
- Dále čtěte:
- Zpráva: Pitva Jacksona skončila bez odpovědi. Hledá se lékař
- Klipy: Michael Jackson ukradl MTV pro černou hudbu
- Nekrolog: Zemřel král popu i ikona černého amerického snu
- Fotogalerie: Smrt Michaela Jacksona oplakávají tisíce lidí
- Video: Ambulance odváží Michaela Jacksona do nemocnice
- Video: Jackson hrál v památných klipech i v zapomenutých filmech
Jackson byl nekriticky milován a stejně nekriticky nenáviděn. Hystericky adorován i zlomyslně zesměšňován. Tím, jak ostře štěpil svou osobností názory a postoje, paradoxně ještě získával jeho odkaz na síle.
Nesmrtelné gesto
Milan Kundera ve svém románu Nesmrtelnost tvrdí, že je více lidí, než gest. Tedy že, jak píše Kundera, "žádný člověk není s to stvořit své zcela originální a jen jemu náležející gesto". Jackson něco takového dokázal. A není tím myšleno nutně jen fyzické gesto, kdy si trhaně na scéně sahá na rozkrok nebo způsob, jakým si naráží klobouk do čela.
Prožil život, který se zcela vymyká dosavadní lidské zkušenosti. Ne že by každý život nebyl neopakovatelný, jen ona neopakovatelnost v případě Jacksona dozrála do obřích proporcí. Vytvořil svůj zcela autonomní svět, stal se tím, kdo nová gesta nalézá.
Pokud platí Kunderovo "mnoho lidí, málo gest", pak se Michael Jackson svým životem téhle teorii vzpírá. Jakoby vystoupil z rozměrů lidského bytí a sám se stal gestem. Na jeho příkladu je zřejmé, že pokud někdo chce něčeho podobného dokázat, je třeba být obdařen mimořádným talentem a je třeba za to zaplatit výstředním životem v odloučení od běžné lidské reality.
Po Jacksonovi tedy nezůstane jen kulturní dědictví. Zůstane po něm gesto, které je předurčeno k nesmrtelnosti.
