Úterní koncert pro zhruba tisícovku sedících ve velkém sále pražské Lucerny je teatrální. Na vyvýšeném pódiu ve tmě se rýsují siluety pěti hráčů s akustickými nástroji. Vepředu ostrý kužel světla zvýrazňuje osmačtyřicetiletou Marizu. Má třpytivé večerní šaty až na zem, které ladí s nakrátko ostříhanými, na bílo obarvenými vlasy. Přestože smyslně tančí na vysokých podpatcích a publiku ukazuje kus odhalených zad, víc se obnažuje citově. Nejčastěji ve věcech milostného soužení.
V převzaté písni Lágrima odmítá nápadníka, po němž zároveň touží. Kdyby za mě uronil jedinou slzu, přála bych si zemřít, jak šťastně bych umírala, zpívá melancholicky. Zdánlivě protichůdnému pocitu Portugalka propůjčuje jakousi bolestivou euforii, pro žánr fado typicky hořký úsměv. Posluchač neví, zda se radovat, nebo plakat. Marizin hlas to zvládá naráz. V jediné notě spojí žal i slast, nahromaděné, odkudsi z hluboka vytažené, krutě obnažené emoce. Účinek je smrtelně povznášející.
Lucernu sice Mariza navštívila poprvé, jinak je to ale už její šesté vystoupení v Česku. Dnes přijíždí jako celebrita, která prodala přes milion nahrávek, zpívala všude od londýnské Royal Albert Hall přes mistrovství světa ve fotbale po olympijské hry, kde doprovodila známého Stinga. Byla tváří filmu režiséra Carlose Saury a scénu jí navrhl proslulý architekt Frank Gehry.
Mariza ve zkratce zmodernizovala tradiční hudbu a dostala ji dál do světa. Že je stále mimořádná, potvrzuje téměř dvouhodinový pražský koncert. Začíná převzatou písní Estranha forma de vida a pokračuje autorskou Semente viva. Bezchybně, dramaticky stylizovaně. Úžasně lyrický, pronikavý projev Mariza jiskřivě zdobí pěveckými skoky, oslnivými trylky, melismaty a vypjatými běhy. Expresivně zabarvuje slabiky. Na odstíny bohatým, rozsahem kontraaltovým hlasem se do noty někdy opře a zpívá diminuendo, s ubývající silou, jindy crescendo. Uprostřed slova změní rytmus. Vše má pod kontrolou.
Její nejslavnější předchůdkyně Amália Rodriguesová, jež žila v letech 1920 až 1999, vystupovala v pohřební černé, s hustějšími vlasy, někdy šátkem přes ramena a zasmušilým výrazem. Mariza upřednostňuje pestřejší odstíny, kratší účes, odvážnější oděv a mnohoznačnější výraz.
Fado často vypráví o stesku či nenaplněné lásce. Vzniklo v 19. století zřejmě jako pouliční hudba spojená s námořníky, portugalskými koloniemi a nižšími společenskými vrstvami. Po první světové válce se také Amália Rodriguesová vypracovala z nemajetné prodavačky v celonárodní pěveckou hvězdu, kterou se zaštiťoval i režim diktátora Antónia de Oliveiru Salazara z let 1932 až 1968.
Po jeho pádu konzervativní fado ztrácelo přízeň svobodomyslných mladých. Až do nového tisíciletí. Roku 1999 zemřela Rodriguesová a vláda vyhlásila státní smutek. Na fotografiích z pohřbu jsou vidět desítky tisíc lidí, kteří bílými kapesníky vyprovázejí rakev přikrytou vlajkou. Na rozhlasové koncertní tryzně pak zazpívala mladá Mariza - a stala se pomyslnou nástupkyní zesnulé.
Jak k tomu přišla, vypráví na pražském koncertě. Právě dokončila skladbu a na vysoké stoličce ulevuje nohám. Vysvětluje, že se narodila v Mosambiku, někdejší portugalské kolonii na jihovýchodě Afriky, avšak od tří žije v Lisabonu. Tam si rodiče otevřeli tavernu. "Usadili jsme se v Mourarii, historické tradiční čtvrti. Byli jsme outsideři, nezapadali jsme. Protože v sousedství ale fado pořád žilo, hrálo z desek i rádia a lidé ho zpívali na ulici, otec začal v taverně organizovat pěvecké večery, aby nám usnadnil integraci," vypráví.
Pravidla žánru a techniku vstřebala jako dítě. V dospělosti pak začala zpívat v podniku Senhor Vinho. Ten se jmenuje dle písně, jakou měla v repertoáru i Amália Rodriguesová a kterou teď Mariza zpívá v Praze. "Dala jsem ji už na své první album," zmiňuje nahrávku, jíž roku 2002 prodala přes 150 tisíc kopií, až stonásobek pro fado tehdy běžných čísel.
Od té doby se do čela portugalské hitparády dostalo pět z devíti Mariziných desek. Včetně předloňské Mariza canta Amália, symbolicky uzavírající kruh: tvoří ji výhradně coververze děl spojených s Rodriguesovou. Některé zařazuje také v Praze, ze 22 položek úterního večera jich osm pěla slavná předchůdkyně. Od Cravos de papel přes Lágrima nebo Ó gente da minha terra po závěrečnou, na africky dunivých bicích postavenou Barco negro.
Mariza je podává lehčím, méně afektovaným hlasem, víc jako západní popová diva než tradicionalistka. Zatímco na desce ji doprovázejí barvité smyčce, v Praze má jen akordeonistu, perkusistu, hráče na akustickou basovou kytaru a hlavně dva pro fado typické nástroje. Na španělku hraje typem úhozu zvaným apoyando Carlos Phelipe Ferreira. Vedle něj Luís Guerreira kovovým prstýnkem rozeznívá 12 strun takzvané portugalské kytary. Nástroj ve tvaru slzy evokuje mandolínu či oud.
Je to jiná kapela než na festivalu Colours of Ostrava, který Marizu objevil Čechům a kde byla už dvakrát. Pod širým nebem dělá větší show. Její hudbě však svědčí i honosný sál, kde kužely světla jednoho po druhém zaměřují sólující virtuosy. Bylo tomu tak roku 2007 v pražském karlínském divadle, kde měla navíc housle a violoncello, a opakuje se to nyní.
Počínaje skladbou o dešti Chuva z debutové desky část hudebníků odchází do zákulisí. Zpěvačka nejdříve s jedním, pak druhým kytaristou usedá na červeně polstrované židle u kraje pódia. V nejtišším okamžiku pěje bez mikrofonu. V předklonu vytvaruje obdivuhodný tón, jenž z jejího hrdla doletí na druhý konec třípatrového sálu.
Následují popovější písně. Některé z Kapverd u západoafrického pobřeží, jiné jako Beijo de saudade s afrokubánským rytmem. Dojde na Brazílii, kde pěvkyně několik let žila a hrála sambu i jazz "na večírcích, svatbách, dokonce i na rozvodech", vtipkuje.
Čím víc souvislostí člověk zná, tím víc toho docení. Třeba když si dohledá text písně Há palavras que nos beijam podle stejnojmenné básně portugalského surrealisty Alexandra O’Neilla z 20. století. Ovšem jaké emoce fado předává, z Marizina zpěvu pochopí každý. Na to jsou naopak slova krátká.
Koncert
Mariza
(Pořádala agentura Rachot Production)
Velký sál Lucerny, Praha, 1. listopadu.
