V prodeji zbývají poslední desítky vstupenek, což dokazuje, kolik Čechů si stále cení Mayallův přínos rocku a blues 60. a 70. let minulého století. A také kolik jich respektuje, že přes více než šedesátiletou dráhu Mayall nadále skládá a koncertuje.
Před pár měsíci vydal album Nobody Told Me, své už šestatřicáté studiové. Kromě toho má na kontě 34 koncertních záznamů, z nichž mnohé představují spíš kolekce nových skladeb - jen jsou místo ve studiu nahrané před publikem.
O Johnu Mayallovi je známo, že dbá na to, aby jeho nosiče byly stále k mání, proto se také neustále objevují další kompilace nebo videozáznamy. Veřejnost to vítá: protože zvláště to, co Mayall natočil mezi lety 1965 a 1975, patří do zlatého fondu rockové historie a měl by to znát každý, koho zajímá příběh velkého kulturního fenoménu 20. století.
Mayall se narodil roku 1933 v severozápadní Anglii. Už v dětství propadl kouzlu blues, a jak vzpomíná na svém autobiografickém albu Memories, sám se naučil na kytaru, piano i foukací harmoniku.
Je jedním z posledních britských muzikantů, kteří ještě zažili povinnou základní vojenskou službu - strávil tři roky v Koreji. Po návratu do Velké Británie našel v Manchesteru uplatnění jako průmyslový výtvarník, přičemž toto nadání využil také později, kdy si sám navrhoval obaly desek.
Na kytaru začal jamovat s místními kapelami, to mu ale dlouho nestačilo. Roku 1963 se definitivně rozhodl pro hudební kariéru a zamířil do Londýna. Ten byl tou dobou už britskou bluesovou Mekkou, plnou nadaných mladých muzikantů, a "přestárlý" třicetiletý Mayall měl uprostřed turbulentních změn štěstí, že se jej ujal guru místní scény, dnes již dávno zesnulý kytarista Alexis Korner.
Mayalla seznámil s nejzajímavějšími osobnostmi a dal mu rady, podle nichž hudebník postavil svou většinou pak čtyřčlennou skupinu Bluesbreakers. Mayall s ní působil do roku 1968. Bylo to spíš volné sdružení doprovodných hudebníků, přičemž každá formace vydržela ne déle než sedm nebo osm měsíců.
Mayall byl silná individualita, ale stejně silné individuality představovali kytaristé, kteří s ním v kapele účinkovali.
Debutovali živým albem nazvaným John Mayall Plays John Mayall, natočeným před Vánoci roku 1964 v londýnském klubu Klooks Kleek - stál blízko studií gramofonové firmy Decca, a byl s nimi dokonce propojen stometrovým kabelem.
Mayall ostatně nebyl jediným britským bluesmanem, který tímto způsobem v pověstném klubu tak trochu na koleně nahrál některé své album. K dalším patřili skupina Ten Years After nebo britský hudebník Graham Bond.
Mayallovo působení v šedesátých letech je spojeno především se jmény velkých kytaristů. Rok a půl po debutu mu vyšlo album Blues Breakers With Eric Clapton, které bylo pro Claptona, bývalého člena Yardbirds, vstupenkou do světa moderního blues.
V anketách o nejlepší desky všech dob se dodnes pravidelně umisťuje v první dvoustovce. Přineslo dlouhá léta napodobovaný princip, kdy jsou kytaristova sóla dominantou zvuku kapely. Clapton doteď zdůrazňuje, že právě Mayall ho naučil nebát se bluesových klasiků, nenapodobovat a dělat věci po svém.
Claptona v Bluesbreakers brzy nahradil další vynikající kytarista Peter Green, s nímž ostatní muzikanti po čase odešli založit další budoucí legendu Fleetwood Mac, a po něm Mick Taylor, kterého ale Mayallovi za čas přebrali Rolling Stones jako náhradu za věčně zfetovaného Briana Jonese.
V té době John Mayall objevil Spojené státy. V blízkém sousedství Los Angeles propadl kouzlu údolí a čtvrti Laurel Canyon natolik, že své dojmy z něj natočil v cyklu písní Blues From Laurel Canyon a nakonec se tam odstěhoval.
Začal ho inspiroval kalifornský hudební kvas, zrušil Bluesbreakers a sestavil neobvyklou kapelu bez bicích. Tu tvořili hráči na akustickou kytaru, saxofon a baskytaru, zatímco Mayall střídal hlavně klávesy a foukací harmoniku.
Výsledné živé album The Turning Point, vydané roku 1970, nadchlo fanoušky blues po celém světě a skladba Room to Move s neuvěřitelnou exhibicí Mayallovy foukací harmoniky zůstává v bluesmanově repertoáru dodnes. Právě toto album mělo velký vliv také na českou scénu, především na takzvanou hanspaulskou školu.
Amerika pro Mayalla skýtala spoustu nových možností. V roce 1972 postavil kapelu s rockovým houslistou řečeným Sugarcane Harris, pak působil s muzikanty kolem kalifornského bluesbandu Canned Heat a zkoušel neobvyklou kombinaci jazzu a blues s trumpetistou Bluem Mitchellem a saxofonistou Erniem Wattsem.
Pravověrné blues ale rychle vycházelo z masové módy a poté, co mu roku 1978 vyhořel dům v Laurel Canyonu, se zdálo, že Mayall ztrácí chuť k experimentům. Jeho desky se špatně prodávaly, a tak rychle střídal vydavatele. Rozhodl se zůstat u klasického komba a znovu vsadit na mladé talenty. Právě u něj se pak v osmdesátých letech vyučily dnešní bluesové špičky, kytaristé Walter Trout, Coco Montoya nebo Buddy Whittington.
Mayall patří mezi muzikanty, kteří desky vydávají rádi a často. Mnohdy pro ně vymýšlí zastřešující koncepty. Jednou album pojme jako přátelské setkání s bývalými spoluhráči, jindy koncert v neobvyklé zemi nebo - jako to učinil v roce 2014 - místo svých skladeb nabídne písně jiných bluesmanů.
Víc než studiová práce ho baví koncertování. Pochopitelně už v nynějších pětaosmdesáti letech nepředvádí taková kouzla jako kdysi, ale pořád z něj čiší kouzlo hudby, která vnímá blues jako univerzální jazyk a přitom dokáže být svérázná.
John Mayall
Forum Karlín, Praha, 15. března
Pro páteční koncert ve Foru Karlín navíc slibuje něco neobvyklého - kromě basisty Grega Rzaby a bubeníka Jaye Davenporta jej doprovodí sólová kytaristka Carolyn Wonderlandová.
Není to sice první žena v jeho kapele, avšak nastupuje na post, který odjakživa patřil světové elitě.
