Film režiséra Jiřího Vondráka vypráví Prokopův životní příběh chronologicky, od dětství do současnosti. Nejzajímavější je první část, v níž zpěvák vzpomíná na své první roky v hudebním světě.
Prokopovy začátky byly zároveň začátky českého bigbítu a tehdy byl, nezávisle na Marii Rottrové na Ostravsku, průkopníkem domácí odnože soulové hudby. Cenné jsou především postřehy o sociálních souvislostech pražské beatové scény, třeba o jejím společenském propojení v pověstném hudebnickém New Clubu ve Vršovicích.
Tady se v malém povedlo zachytit modelovou situaci, jak se na rockové scéně z jednoho malého ohniska rodí celé proudy - podobně jako newyorský punk nebo manchesterská vlna.
Zlom přichází v podobě okupace z roku 1968 a s ní také Prokopovo první velké rozhodnutí. Velká část jeho přátel, muzikantů z New Clubu, odchází do emigrace nebo do undergroundu. Prokop váhá, jak dál.
Bylo dobře, či špatně, že se posunul na oficiální scénu? Mohl se rozhodnout jako spousta kolegů a odejít nebo úplně skončit, ale pak by nikdy nevzniklo Město Er, jeden z nejvýznamnějších mezníků českého art-rocku, natočený na přelomu let 1970 a 1971.
V části filmu, která se zabývá 70. léty, si Prokop možná až přehnaně sype popel na hlavu, ať už kvůli bídné muzice, kterou tehdy dělal, nebo kvůli podpisu anticharty.
Při zpětném pohledu, kdy je každý o víc než 40 let chytřejší, se o tom píše a mluví trochu jinak, než jak to bylo v kontextu roku 1977. Prokop to ale na rozdíl od jiných "neokecává" a podpis anticharty bere jako svou chybu, důsledek existenčního strachu, kterým trpěl stejně jako celá hudební scéna.
Stejně tak je sebekritický vůči svým tehdejším nahrávkám. Škoda, pamětníci by mu vysvětlili, jak cenné a povzbuzující pro ně tehdy bylo album Holubí Dante z roku 1980, o kterém mluví trochu s despektem. Stejně tak rychle zpěvák přechází své působení v Semaforu, i když role truhláře Petra ve Vodníkovi patří k nejlepším okamžikům Suchého Kytice.
Druhá polovina 80. let, kdy byl Michal Prokop jednou z klíčových osobností obnovy českého popu a rocku, se z větší části zaslouženě točí kolem alba Kolej Yesterday z roku 1984. Je to jediný moment, kdy Prokop před kamerou jde do hlubšího výkladu svých písní a jejich zázemí. Bohužel spolupráce s básníkem Pavlem Šrutem se dočkala jen okrajové zmínky.
Další dvě desky z celku, Ladislavem Kantorem označovaného za triptych, proletí rychle, ale osud třetí z nich Prokop vypointuje důležitou myšlenkou, která mluví za celou jeho generaci: "Ten rok jsem ztrácel poslední zbytky toho strachu, kterého jsem se zbavoval strašně dlouho."
Pak přijde listopad 1989 a s ním i více než desetileté angažmá v politice za ODA, kdy byl poslancem i náměstkem ministra kultury. Znovu následuje otázka, zda to byla správná cesta. A pak role příjemného hostitele dvou televizních talk show, Nic ve zlým a Krásný ztráty. A skromný návrat k muzice.
To, co film postrádá nejvíc, je profil Michala Prokopa jako člověka. Autor tohoto textu jej zná víc než 50 let a po celou tu dobu obdivuje jeho smysl pro humor, jeho vypravěčský talent, nadání imitace a schopnost jasně definovat, o co mu v hudbě jde.
Místo toho před kamerou po Letenské pláni pobíhá zimně nabalený Míša Kulička, tragéd, který pořád někam jede autem, protože si režisér nejspíš myslí, že je to jediný způsob, jak ukázat efekt pohybu příběhu vpřed - a co se úryvků písní týče, je to s trochou nadsázky málem víc o Vladimíru Mišíkovi a Jaroslavu Hutkovi než o Prokopově slavné trilogii.
I v tom "sucharském" Prokopově veřejném působení v politice jsou navíc díry. Například fakt, že byl spoluautorem prvního českého zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, který měl v době svého vzniku začátkem 90. let vysokou evropskou úroveň, projde snímkem jen tak mimochodem. Místo toho slyšíme z kontextu vytržené půlvěty z dávno zapomenutých televizních diskuzí.
Přesto film otevírá zajímavé téma vnitřní integrity člověka, který se věnuje dvěma protikladným povoláním - na jedné straně vytváří umělecká díla, která nemohou rezonovat bez stoprocentní důvěryhodnosti, na straně druhé se zabývá politikou, jež je všude na světě symbolem špinavosti.
Michal Prokop měl štěstí, že jako politik působil v době, kdy se ještě cenila slušnost. Z politiky odešel právě v době, kdy křivost a faleš začaly patřit k pravidlům hry. A to je motiv, který jako spodní proud prochází hlavně závěrem filmu.
Prokopův životní příběh se určitě dal natočit zajímavěji a formálně méně kostrbatě, ale pokud bylo jeho cílem zachytit umělcovu poctivost a smysl pro sebekritiku, pak má co říci.
Až si pro mě přijdou…
Režie: Jiří Vondrák
ČT art, 7. listopadu, 20.20 hodin.
