reklama
 
 

Michal Prokop: Češi hledají někoho, kdo za ně všechno zařídí. Havla nahradil Babiš

2. 12. 2018 11:07
Se stejným důvtipem dokáže rozebírat ohýbání páteří v době normalizace, hledání charismatických vůdců po sametové revoluci i názorovou polarizaci společnosti v éře sociálních sítí. Michal Prokop (72) vnímá současnou politickou situaci kriticky, přesto se do celostátní politiky ani v této vypjaté době vrátit nechystá. „Sice o politice neustále mluvím, ale aktivně se do ní zapojuju už jen na komunální úrovni. Energii si šetřím na pódium,“ říká hudebník v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Ten vznikl při příležitosti jeho vyprodaného vánočního koncertu ve Foru Karlín, kde s kapelou Framus Five vystoupí 21. prosince.

Tři dny před Vánoci vás čeká vyprodaný koncert v pražském Foru Karlín a na příští rok chystáte třetí ročník festivalu Krásný ztráty Live. Baví vás to na pódiu pořád stejně?

S přibývajícím věkem mě koncertování baví snad ještě víc. Když jsme s Framus Five v 60. a 80. letech hráli hodně, nastala občas lehká únava materiálu. Teď ale míváme tak 50 koncertů za rok, takže se na ně člověk může víc těšit a víc si je užívat. Festival Krásný ztráty Live jsme poprvé uspořádali, když jsem před dvěma lety slavil 70. narozeniny. Chtěl jsem, aby se na něm potkávali hudebníci různých generací. Letos se akce nekonala, ale na příští rok jsme našli hezké místo - velký statek ve Všeticích na Benešovsku. Tam bychom 9. a 10. srpna 2019 rádi navázali na ty dva minulé ročníky trochu ve stylu Woodstocku a pozvali tam muzikanty, kteří zásadně ovlivnili nebo ovlivňují rockovou scénu.

Dnes je to 50 let, co jste na podzim roku 1968 s kapelou Framus Five nahrával debutové album. Jaká nálada ve studiu panovala, když československé ulice okupovaly sovětské tanky?

Ještě po srpnové invazi jsme si s kapelou vyzkoušeli cvičnou emigraci, když nám jeden kamarád domluvil hraní v západním Německu. Chvíli jsme zvažovali, jestli tam nezůstat, ale nakonec jsme na skutečnou emigraci nenašli odvahu. Měli jsme pocit, že doma máme zaděláno na slušnou kariéru, a hlavně jsme netušili, jak drsně se na Československu sovětská okupace podepíše. Až do konce roku 1968 totiž stále byla u moci garnitura, která nastartovala uvolňování v době pražského jara. První desku jsme tím pádem nahrávali ještě v docela svobodných poměrech a nikdo nám nediktoval, co na ní může být. V 60. letech totiž hudba symbolizovala něco jiného než dnes. Rock’n’roll v sobě nesl náboj společenských změn, byl to životní styl a způsob, jakým člověk vnímal svět.

Semknutí společnosti, které Čechoslováci zažívali při protestech proti sovětské okupaci, ale postupně sláblo. Petr Pithart nedávno říkal, že se lidé normalizaci podvolili kvůli zradě politiků pražského jara, kteří podepsali Moskevský protokol. Vidíte to podobně?

Petr Pithart už tehdy byl politická osobnost, takže tu situaci vnímal kritičtěji než my muzikanti. Má pravdu v tom, že ti samí lidé, kteří Československo nejdřív otevřeli světu, následně podepsali Moskevský protokol, a v roce 1969 dokonce schválili takzvaný pendrekový zákon. Tím samozřejmě zradili ideály, které nejdřív chtěli prosazovat a kterým lidé tolik věřili. Jinak ale normalizace nenastoupila ze dne na den a plížila se velmi pomalu. Ještě v prosinci 1968 se uskutečnil druhý ročník Československého beatového festivalu, navíc s mezinárodní účastí.

Až s nástupem Husáka se začali vyměňovat lidi v médiích, mezi pořadateli koncertů a ve státních agenturách, kterým jsme se jako hudebníci zodpovídali. Rozjely se partajní prověrky a my jsme najednou doma téměř neměli kde hrát. Proto jsme v letech 1969 a 1970 jezdili koncertovat spíš do Polska, kde byl režim, co se týče kultury, daleko otevřenější. Polští jazzmani vyráželi hrát do Ameriky, což u nás nepřipadalo v úvahu. Českoslovenští rockeři se ale museli uživit jinak, a tak od bigbítu postupně utíkali k popíku, který režim toleroval.

Stejný osud pak potkal i vás, když jste v době normalizace předskakoval Haně Zagorové a Evě Pilarové.

V roce 1970 jsem s Framus Five ještě stihl natočit druhé album Město ER, ale pak jsem kapelu už neudržel. Nejostřejší sekera na nás spadla v roce 1974. O tom, jestli kapela může hrát a za kolik, do té doby rozhodovala komise složená z profesionálů, kteří oceňovali kvalitu. Pak ale přišly rekvalifikace a muzikanti najednou museli individuálně projít zkouškou i politickým pohovorem. Cílem už nebylo ocenit kvalitu, ale vyčistit scénu, vyházet co možná nejvíc lidí. Až koncem 70. let se to začalo trochu uvolňovat, i když různé zákazy a profanace muziky ještě občas znovu propukaly. Až tehdy se mi podařilo Framus Five obnovit, ovšem pod názvem Framus 5, aby tam nebyla anglická číslovka.

Michal Prokop (72)

Michal Prokop (72)

  • Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a kulturologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.
  • V roce 1963 spoluzaložil rockovou kapelu Framus Five, se kterou hraje s přestávkami v 70. a 90. letech dodnes. V roce 1984 s ní vydal nejúspěšnější desku Kolej Yesterday.
  • Po Sametové revoluci zasedal v poslanecké sněmovně - mezi roky 1990 a 1992 za Občanské fórum a v letech 1996 až 1998 za Občanskou demokratickou alianci.
  • V 90. letech působil také jako náměstek ministra kultury Pavla Tigrida a na přelomu milénia řídil projekt Praha - Evropské město kultury.
  • Od roku 2000 do roku 2013 moderoval talk show Krásný ztráty na České televizi. V roce 2016 založil pod stejným jménem hudební festival.
  • V době rozhovoru se politicky angažuje už jen jako člen obecního zastupitelstva ve středočeské obci Velká Dobrá, kde se svou manželkou žije.

Jak vás v 80. letech bigbítové publikum přijalo, když jste měl z normalizace cejch popového zpěváka?

Velká výhoda byla, že se mi ta kariéra v popíku nepovedla, nedosáhl jsem v ní žádných závratných úspěchů a byl jsem v ní nešťastný. I když jsem řadu let objížděl pódia s Hankou Zagorovou, znal mě jen málokdo, což byla výhoda. Po obnovení jsem s Framus Five vydal desku Holubí dante. Skutečný comeback ovšem přišel až v roce 1984 s albem Kolej Yesterday, čemuž ale předcházelo dlouhé schvalování textů. Tohle album nás konečně dostalo zpátky k publiku. Nešlo to ale hned. Posluchači se ke dnes zlidovělým skladbám Kolej Yesterday, Bitva o Karlův most a Blues o spolykaných slovech dostávali hlavně z desek a z koncertů. V rádiu je začali hrát až po revoluci, kdy jsem hudební branži na čas opustil a místo toho vstoupil do politiky.

V roce 1989 jste s Framus Five vydal desku Snad nám naše děti prominou. Její titulní skladba je dost kritickou reflexí toho, jak společnost proměnilo 40 let totality, přestože vyšla ještě před sametovou revolucí. Neměla s ní schvalovací komise problém?

Text Snad nám naše děti prominou napsal Vladimír Merta, který neustále balancoval na hraně mezi zákazem a povolením. Přišel jsem za ním s hotovou hudbou, ke které napsal tři různé texty, ale ty druhé dva si už dnes vůbec nepamatuju. Jasně jsem si vybral ten, který jsme použili, i když jsem si tehdy myslel, že nemůže projít. Režim byl už ale natolik rozklížený, že nám to schválil. Ta písnička je zpověď mé generace, která si sype popel na hlavu za to, jak prolézala minulým režimem. Doufal jsem, že po revoluci už se nikdo nebude bát vyjadřovat svůj názor, ale bohužel se mi zdá, že ten text zůstává stále aktuální, i když dnes máme svobodu slova.

Sociolog Stanislav Biler teď v komentáři pro Deník N napsal, že klíčová chyba porevolučních politiků a novinářů byla, že nezpochybňovali cestu, kterou chtěl Václav Klaus zemi dovést ke kapitalismu. Jak se dnes na privatizaci v 90. letech díváte vy?

Valtr Komárek, ekonom Milan Zelený nebo i Miloš Zeman Klausovi oponovali. Klaus měl ale větší politický talent a dokázal lidi i politiky přesvědčit, že jeho cesta je ta správná. Všichni jsme byli nedočkaví a co nejdřív jsme se chtěli ekonomicky přiblížit Německu. Sám jsem Klause zažil ještě ve Federálním shromáždění a už tehdy měl v sobě charisma, za kterým ostatní šli. Bezpochyby už tehdy bylo jasné, že zejména masivní majetkové přesuny v sobě nesou potenciální nebezpečí. Dnes už víme, že jejich právní rámec měli zákonodárci vytvořit dřív, než k přesunům majetku došlo. Na druhou stranu si vůbec nemyslím, že všechno, co se v 90. let stalo, bylo špatně.

Není ale zklamání z porevolučního rozkrádání státu jeden z důvodů, proč se voliči v současnosti znovu přiklánějí k vládě silné ruky?

Touha najít spasitele, který nás vyvede z marasmu, tady byla vždycky, už za tatíčka Masaryka. Důležité ale bylo, kterého vůdce zrovna Češi vzývali. Když přišel Václav Havel a padla železná opona, všichni věřili, že už nebudou žádné spory a žádné války, což samozřejmě bylo ze zpětného pohledu naivní. Pak Češi zjistili, že aby se jim vedlo lépe, musí se snažit sami a ani potom ta cesta nebude úplně rovná a bude mít spoustu slepých uliček. Proto prožívají velké zklamání a říkají si, že když řešení nepřinesl Havel, tak jim ho třeba dá Babiš.

Podobný scénář se ovšem neděje jen v Česku, ale i ve Spojených státech, když se podíváte na voličskou základnu Donalda Trumpa. Češi navíc na svobodnou společnost, ve které si ale každý sám zodpovídá za svůj život, nebyli zvyklí. Ta myšlenka nám zní hezky, ale ve chvíli, kdy pro ni musíme něco obětovat, se nám do toho moc nechce. V současnosti nám z jedné strany hrozí politická korektnost a ze druhé agresivní islamisté přicházející zničit Evropu, tak lidé hledají někoho, kdo to za ně všechno zařídí.

Neopakují ale stále tu stejnou chybu, když svou důvěru nekriticky vkládají do rukou charismatických lídrů? V případě premiéra Babiše sice média neustále informují o dalších a dalších podezřelých kauzách, ale na jeho popularitě se to výrazně neodráží.

Média ovšem čelí problému, že dnes pro lidi přestávají být důvěryhodná. S nástupem sociálních sítí totiž vznikají nová média, která říkají: "Podívejte se, tohle vám Česká televize neukáže." Každý, kdo si sedne k počítači a anonymně, nebo výjimečně i pod svým jménem naťuká někam svůj komentář, má na internetu stejný hlas jako článek, který zpracovalo třeba pět novinářů, který někdo ověřoval a editoval. Dneska se skoro nikdo nezabývá tím, odkud zpráva přilétla a jestli pochází z důvěryhodného zdroje. Spousta lidí čte jenom titulky.

Zavedená média už zkrátka nemají takovou sílu, což ale souvisí s hlubším problémem, kterým je postmoderní relativizace hodnot. Každý má dnes svoji pravdu a je schopný vysypat z rukávu stejné množství argumentů jako jeho názorový oponent. Zásadní názorové rozdíly tady byly vždycky, ale ne každé stanovisko mělo před nástupem moderních technologií takovou šanci proniknout dál. Už naši prapředci říkali, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, a podobné je to dnes s internetem, který původně vznikl kvůli úplně jiným účelům.

Vidíte z této situace, kdy má každý svou pravdu a společenský konsenzus se zdá být nemožný, nějaké východisko?

Přispět by k tomu mohl rozvoj všeobecného vzdělání a kritického myšlení, což je ale dlouhodobý proces, takže si nedělám iluze, že by mohl přinést nějaké rychlé zlepšení. Někteří lidé své myšlení nezměnili ani 30 let po revoluci a týká se to i těch, kteří mají třeba vysokoškolské diplomy. Popravdě řečeno úplně netuším, jak z toho ven. Kdybych to věděl, tak možná vstoupím znovu do politiky, ale to se určitě nestane.

Opravdu o tom v téhle vypjaté době ani neuvažujete?

Ne, já už jsem si všechno odsloužil, je mi 72 let a energii, která mi zbývá, chci radši využít na pódiu. Už nehodlám ztrácet čas a nervy něčím tak nejistým, jako je politika. Tenkrát jsem do ní šel s obrovským nadšením, že budu moct něco změnit. Pak jsem se ale naučil, že politika je jednak řemeslo, ale hlavně koncentrovaný konflikt. To je však naprosto správně, protože demokracie nemůže fungovat tak, že politici mají klídek na práci a nikdo je nesmí rušit.

Podívejte se na rozhovor DVTV se zpěvákem Matějem Ruppertem:

Současnost nepřeje gentlemanům, nechceme přikazovat a mentorovat, říkat, koho má kdo volit. Nehrát za peníze Babiše byla moje iniciativa, říká Ruppert | Video: Martin Veselovský |  25:26

autor: Tomáš Maca | 2. 12. 2018 11:07

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama