Nadšení pro věc je zřejmé od začátku. Chodby vysočanské O2 areny plní dav v metalových uniformách, návštěvníci mají džínové bundy pošité nášivkami a lebkami, pod nimi trička s nápisem Iron Maiden.
Už když se z reprobeden ozve intro Doctor Doctor od britské hardrockové kapely UFO, první řady začínají typickým gestem hrozit do vzduchu. Technik na pódiu přitom teprve sundavá černé plátno z kulis. S každým úderem bicích dav vymrští pěsti vzhůru, někteří fanoušci nad hlavy vytahují podomácku vyrobené vlajky. Metalový koncert má svá pravidla a rituály, které je třeba ctít. I když show ještě nezačala.
Iron Maiden jsou jednou z mála kapel, která dokáže jinak odosobněné prostory hal a stadionů proměnit v komunitní setkání. V O2 areně zbylo jen pár volných míst, pořadatel Live Nation uvedl návštěvnost 15 tisíc diváků. Ve středu se očekává podobná.
Nejsilnější dojem z prvních taktů téměř dvouhodinového koncertu dělá čtyřiašedesátiletý Bruce Dickinson, respektive jeho forma. Frontmanovi byla v roce 2015 diagnostikována rakovina jazyka, během práce na předloňském albu Senjutsu si přetrhl Achillovu šlachu a lékaři mu naordinovali výměnu kyčle. Bolest se promítla do zvuku temné nahrávky, ubylo zvučných výšek, jeho hlas byl spíš drásavý a zapuštěný do masivního zvuku.
V Praze ale po zdravotních potížích není ani stopy. Dickinson pojímá zpěv jako vypjatý fyzický výkon a bez problémů se dokáže prosadit mezi hřmotem sexteta. Basa Stevea Harrise, který kapelu v roce 1975 založil ve východolondýnské čtvrti Leyton a dodnes ji vede, místy zní, jako když kovový pás tanku drnčí po betonu.
Při druhé skladbě večera Stranger in a Strange Land vyniká scéna v podobě dystopického asijského města. Formace hraje obestřena asi dvoumetrovým hrazením s motivy ulic plných špíny a neonů, na promítacích plochách se usoužení roboti prochází jakýmsi Tokiem nevábné budoucnosti nebo popíjí v barech. Před chvílí se z reproduktorů ozval úryvek soundtracku z podobně stylizovaného sci-fi filmu Blade Runner.
Na scénu vchází maskot kapely. Jmenuje se Eddie a prvně se na koncertu objevil zkraje roku 1980, tehdy v podobě statické figuríny zombie s rozčepýřenými vlasy a koženou bundou. Dnes je Eddie pevnou součástí historie Iron Maiden, stejně jako Velké Británie. Na obalu singlu Sanctuary z května 1980 se skláněl nad bezvládným tělem tehdejší britské premiérky Margaret Thatcherové se zakrváceným nožem v ruce. O pár let později se stal neoficiálním symbolem takzvaných Ulsterských bojovníků za svobodu, tedy polovojenské skupiny operující v Severním Irsku. Loajalisté jeho podobu z obalu singlu The Trooper malovali na zdi domů Belfastu i dalších měst.
Za desítky let Eddie zmutoval do mnoha podob, byl egyptským bohem, mumií nebo nemrtvým vojákem. V Praze teď sehrává roli nemotorné postavičky, která se potácí po pódiu, aniž by to dávalo nějaký větší smysl. Poprvé na scénu vstupuje jako kombinace kyborga a kovboje, o několik písní později je samurajem. Nakonec se jeho obří nafukovací hlava zhmotní v písni před přídavkem.
Práskat kabelem jako bičem
"Vítejte na turné… já vlastně ani nevím, jak se to turné jmenuje. Prostě zahrajeme pár věcí," shrnuje zpěvák Dickinson lakonicky program večera. U diváků zafunguje skladba The Writing on the Wall, přestože jde o novinku z předloňského alba.
Iron Maiden nepatří mezi kapely, které staví na největších a stále omílaných hitech. To ostatně dokládá i pohled do diskografie čítající 17 desek, přičemž od 90. let minulého století prakticky nevydali nahrávku, která by byla kratší než hodinu. Mnohé se stopáží blíží hodině a půl. Nejslavnější píseň Run to the Hills na aktuální šňůře dosud nezazněla.
Základ současného turné The Future Past stojí na dvou nahrávkách. Tou první je předloňské Senjutsu, což v japonštině znamená strategii, případně válečné taktizování. Druhou je Somewhere in Time z roku 1986. Z každé vzali pět písní a doplnili je staršími.
Koncertování neberou jako rutinu, chtějí se hudbou bavit a na pódiu je to vidět. Vyzáblý kytarista Janick Gers kolem sebe kope, nohu si často odkládá na vysoký odposlech, hází si nástrojem kolem těla, kabelem od kytary švihá jako bičem. První řady diváků stále nepřestaly hrozit.
Při songu Heaven Can Wait z roku 1986 je zřejmé, že nejsilnější proud energie dokáží Iron Maiden vyprodukovat, když naladí na heavy metal starého střihu.
Během sólových soubojů tří kytaristů Davea Murrayho, Adriana Smithe a Janicka Gerse zpěvák vyjde na ochoz a pokládá ruce na maketu palné zbraně, která je tu za tímto účelem připravena. Začíná frontmanova hraná přestřelka s Eddiem. Chvíli po sobě střílí, Dickinson mezi salvami vybízí publikum, aby ho podporovalo. Nemotorný maskot prohrává a potupně se vrací za plentu.
Hřmot kytar a bicích utichá, do vůně střelného prachu kapela rozehrává intro bezmála desetiminutového opusu Alexander the Great. Téměř 40 let stará píseň poprvé zazněla naživo teprve před dvěma dny ve slovinské Lublani, kde turné začalo. Rytmické a melodické zvraty lehce zastírá zvuk. Zatímco na desce skladba působila jako promyšlený kompilát několika opulentních motivů, pod nimiž se mění intenzita rytmiky, v Praze se z pódia táhne středový zvuk metalových kytar.
Jako na fotbale
Mezi klasiky v repertoáru se naopak řadí Fear of the Dark, při které někteří fanoušci nad hlavami rozpínají šály s logem kapely. Atmosféra chvíli připomíná sportovní utkání.
Kapela stojí srovnaná na hraně pódia co nejblíž lidem, vypadají jako vojáci v první linii. Při klenutém kytarovém riffu začíná hrozit rukama už téměř celá plocha na stání. Bruce Dickinson pobíhá po ochozech nad bubeníkem a zahalen do kápě zpívá "Strach z temnoty, strach z temnoty / Neustále mám pocit, že se něco blíží". V tomto případě se ale blíží konec regulérní části koncertu.
Z přídavků jako první přichází na řadu Hell on Earth, při níž na sebe maskot Eddie bere podobu sochy Svobody usazené uprostřed pouště, přičemž z dun vystupují vršky mrakodrapů. Jde nejspíš o komentář k nastupující klimatické krizi a další důkaz, že Iron Maiden nežijí v minulosti. Pocit vyprahlosti umocňuje psychedelické intro.
Největším hitem večera je nepřekvapivě The Trooper, při němž ale jako by už čtyřiašedesátiletému zpěvákovi docházely síly.
Pro lidi netknuté světem metalu mohlo vystoupení působit monotónně. Rázné bicí, vypjatý, až teatrální zpěv, jeden kytarový riff za druhým, sóla spletená do dlouhých hadů. Jenže lidí mimo heavymetalovou komunitu na místě moc není.
Iron Maiden potvrzují pověst žánrových velikánů, kteří jdou na jistotu, stejně jako jejich publikum.
