Glosa - Dvořákovu hudbu sice nepřivezli, přesto byli filharmonici z Izraele tou nejlepší tečkou za festivalem Dvořákova Praha. S legendárním dirigentem Zubinem Mehtou v pondělí v Rudolfinu bez zaváhání ukázali, jak vypadá absolutní špička orchestrálního umění.
Mezinárodní hudební přehlídka má v metropoli právem v názvu jednoho z nejhranějších světových skladatelů a z jeho hudby v uplynulých dvou týdnech nechala zaznít ve skvělé interpretaci jak ty nejznámější skladby, tak jeho mnohem méně uváděné rané symfonie a dokonce i světovou premiéru originální německé verze jeho první opery.
Takový festival však není pouhou poctou jednomu autorovi. Má pochopitelně současně ambici být vnímán jako prvořadá umělecká a společenská událost, možná i jako nový protějšek zavedené a renomované pražské květnové hudební akce, a tak chce být rovněž platformou světového umění, těch největších hodnot a jmen. Bez nutné vazby na Antonína Dvořáka.
Energický Strauss na závěr
Závěrečný koncert Izraelské filharmonie, zcela vzácného hosta, takovým parametrům plně odpovídal. Orchestr dokonale a zároveň mimořádně suverénně a uvolněně zahrál zejména Straussovu barvitou epickou symfonickou báseň Život hrdinův. Virtuózně napsaná partitura v Praze asi málokdy zazněla tak energicky a bravurně, přehledně a obsažně.
Zubina Mehtu zná celý svět z koncertů „tří tenorů“, z jeho působení u Newyorské filharmonie a dalších těles v USA a v Evropě, jako šéfa festivalu Maggio Musicale ve Florencii a především jako doživotního uměleckého ředitele Izraelské filharmonie, se kterou má nadstandardní vztahy a s níž už absolvoval na tři tisíce koncertů.
Je to jedinečné spojení plné vzájemného respektu. V hudebních metropolích západního světa se osmasedmdesátiletý umělec indického původu vyskytuje již šesté desetiletí a je jedním z prominentů naší hudební současnosti.
Pražský koncert řídil mimořádně zasvěceně, střízlivými gesty, celý zpaměti, s nádhernými detaily nejen ve Straussově skladbě, ale také v Beethovenově předehře Egmont a v Mozartově Symfonii g moll.
Byl to vzácný dotyk s velkým, svrchovaným, a přitom neokázalým uměním. Dirigent a orchestr byli naladěni na stejné vlně a jsou naprosto sžití, což je pak na znějící hudbě hodně dobře znát.
Univerzálnější úloha Dvořákovy Prahy
Výjimečným jménem byl v programu letošní Dvořákovy Prahy také ruský umělec Vadim Repin, sólista Prokofjevova 2. houslového koncertu, ale vynikající byl i mnohem mladší a dosud ne tak proslulý arménský violoncellista Narek Hakhnazaryan.
Když hrál Dvořákův Violoncellový koncert, působil velmi sympaticky a uměřeně; hrál nádherně a jasně naznačil, že možná směřuje mezi ty nejlepší, ale že se tam dostane právem - díky svému umění, ne jen rozhodnutím obchodníků a propagačních pracovníků.
Jiný dojem vyvolal na festivalu ještě o deset mladší sólista, teprve sedmnáctiletý Číňan Niu Niu. Absolutní virtuos, naprosto nadprůměrně technicky vybavený. Byl sólistou Dvořákova Klavírního koncertu, a to s naprostou lehkostí, ale bez hlubších emocí. Je pravděpodobné, že se stane ve světových médiích a na světových trzích podobnou celebritou jako jeho krajan Lang Lang – a to z důvodů nikoli jen ryze uměleckých, ale spíše marketingových.
Oba sólisté byli na Dvořákově Praze hosty České filharmonie, s níž třetí z oblíbených nástrojových koncertů Antonína Dvořáka zahrál houslista Josef Špaček a které vedle toho připadl velký úkol uvést na festivalu tři z raných skladatelových symfonií. Jako ukázku a návnadu z kompletu, natočeného s Jiřím Bělohlávkem, i jako zajímavou položku festivalového programu. Hrají společně Dvořákovy symfonie ideálním způsobem: vyváženě, s podrobnou znalostí, zajímavě.
Jestliže několik prvních z devíti skladatelových symfonií není úplně typicky dvořákovských, pak ale Alfred, první z desítky jeho oper, naprosto vybočuje. Ani ne třicetiletý tvůrce ji psal pod značným vlivem Wagnera a dalších skladatelů, jde o dílo nevyhraněné a ne zcela zvládnuté. Je nicméně nesporným trumfem letošního festivalu, že jsme díky němu mohli Dvořákovu operní prvotinu poznat. Takto objevitelský počin se bude v dalších letech těžko dohánět, podobná překvapení v zásobě už nejsou.
Dvořákově Praze proto čím dál víc bude náležet úloha být platformou pro nové a nové interpretační přístupy ke skladatelově hudbě a zároveň univerzálnější úloha být významnou podzimní přehlídkou, zvoucí ty nejlepší a nejzajímavější hudebníky, ať už budou hrát Dvořáka, nebo ne.
Jako tomu bylo už letos, kdy se v programu objevil jako mimořádný host pianista Krystian Zimerman, kdy přijeli zajímaví interpreti patřící do tábora historicky poučené intepretace starší hudby a kdy se podařilo zajistit několik výjimečných komorních programů počínaje smyčcovými kvartety a konče zajímavým klavírním duem. I setkání se skvělým komorním vokálním souborem Ars nova z Kodaně bylo tím, co dělá festival festivalem, ať už se jmenuje jakkoli.
