Glosa - Americký písňový žebříček se může letos na podzim pochlubit zvláštním úkazem - už šest týdnů okupují jeho prvních pět příček výhradně ženské interpretky v čele s Meghan Trainor a jejím hitem All About The Bass. Aby jedno pohlaví ovládalo takhle dlouho vrchol žebříčku, se stalo vůbec poprvé za padesát šest let, kdy časopis Billboard zveřejňuje oficiální americkou hitparádu.
Náhoda? V žádném případě - aktuální ženská žebříčková dominance je jen vrcholem ledovce. Statistiky nelžou - zpěvačky dominují také seznamům nejprodávanějších desek dekády (Adele, Taylor Swift či Emeli Sandé v Británii) a mají mezi sólovými interprety nejvýnosnější koncertní turné posledních let (Madonna, Beyoncé, Lady Gaga). Pop se jednoduše poslední roky stal skoro výhradně ženskou disciplínou.
Přepsaný ideál popové krásy
Neobviňujte mě prosím ze sexismu, samozřejmě že ženské interpretky nejsou automaticky samostatný žánr ani nějaký úkaz, na který je potřeba ukazovat prstem. Historické souvislosti nicméně hovoří jasně - populární hudba bývala tradičně mužským světem, v němž se ženy prosazovaly jen s obtížemi, a pokud ano, tak jen v jasně definovaných mantinelech, kde hlavní roli hrála tělesná přitažlivost. Když pět žen naposledy vládlo americké hitparádě, psal se rok 1999, kdy se vedle sebe poskládaly Monica, Britney Spears, Cher nebo Whitney Houston - jedna popová kráska ze staré školy vedle druhé.
Oproti nim je současný dámský oktet stojící za pěticí hitů hodně odlišnou partičkou - korpulentní Meghan Trainor na vrcholu přepisuje ideál popové krásy a zpívá o výhodách své nadváhy ("Když jsi krásná, klidně tě může kousek přirůst."), provokatérka Nicky Minaj natřásá jako o závod svým chirurgicky upraveným pozadím a švédský objev Tove Lo opěvuje zběsilé paření jako lék na zlomené srdce. Tradiční popové hodnoty tady letí oknem - v roce 2014 zapomeňte na ženy jako submisivní objekty, dnešní popové zpěvačky hrají trochu jinou ligu.
Za ženskou žebříčkovou dominancí stojí nepochybně také zjevný ústup maskulinních žánrů, jako jsou rock a hip hop, z hitparádového výsluní. Někdo dokonce mluví o krizi mužství v popu.
Tak schválně, kdy naposledy se objevil nějaký výraznější mužský zpěvák, který by na sebe strhával pozornost? Prodejní přeborníci posledních let Justin Timberlake či Eminem těží ze svých úspěchů z předchozí dekády a úspěšný nováček Bruno Mars není o moc víc než kopie slavných hrdinů minulosti, jako jsou James Brown či Bob Marley. Zůstává snad jen Pharrell Williams, který si na pěveckou slávu musel počkat až po čtyřicítce a k mladistvým hvězdám má celkem daleko. I hezounci jako One Direction přes všechnu snahu svého marketingového týmu mobilizujícího armádu fanynek prohrávají prodejní souboje s ženami - jejich čerstvý singl Steal My Girl nedokázal v neděli sesadit z vrcholu britského žebříčku kralující Meghan Trainor.
Sex prodává na obě strany
"Když se něco takového děje ve velkém, už to není záležitost jedné či dvou písní. Je to důsledek změn v celé kultuře." cituje Billboard Evana Lamberga, prezidenta severoamerické pobočky Universalu, který věří, že umělkyně jako Miley Cyrus, Rihanna, Adele nebo Katy Perry odstartovaly před lety malou revoluci v popu. Současná ženská kultura je podle něj "otevřeněji sebevědomá a asertivnější."
Další vysvětlení podává webový portál BBC, který ženskou dominanci připisuje rozšíření internetu a otevřenějšímu vkusu fanoušků, kteří přinutili velké labely, aby přehodnotili své představy o tom, jak by měla vypadat ženská hvězda. Typickým příkladem je Adele - nejprodávanější popová star nového tisíciletí, která si doslova dělá, co chce - od nekonvenčního vzhledu a chování až třeba po fakt, že si dovolila odejít z popového vrcholu na mateřskou dovolenou.
Nakonec i popularita Beyoncé, jejíž eponymní album je zatím nejprodávanější deskou letošního roku, svědčí o rozšiřování rolí, které může popová hvězda hrát - za poslední roky dospěla ze sexy symbolu v matku, či dokonce feministku. Zase jedno plus pro ženy, vždyť který muž by si dovolil zpívat či rapovat o svém otcovství?
Pak tu máme sedmnáctiletou gotičku Lorde, která skvěle shrnuje životní postoje teenagerů digitálního věku a její album Pure Heroin je generační výpovědí, která tu nebyla od Nevermind Nirvany. A jestli půjdeme ve věkových segmentech ještě o pár let dolů, tak narazíme na fanynky filmu Ledové království, jehož soundtrack je zatím zdaleka nejprodávanější deskou letošního roku a velmi výrazně k tomu přispěla hitem Let It Go muzikálová zpěvačka Idina Menzel.
Existuje samozřejmě i prosté vysvětlení, že ženské interpretky mají nepochybně lepší výchozí pozice k tomu proniknout do rádiového či televizního éteru anebo strhávat pozornost diváků na YouTube, přičemž obzvláště propagace skrze internetové kanály často cílí na první signální. Ostatně tuto logiku znají vydavatelé barevných časopisů - když jsou na obálkách muži, koupí si je hlavně opačné pohlaví, když je ale na titulní fotce žena, sáhnou po časopise všichni bez rozdílu. Poučka "sex sells" platí v popu odedávna - jen si zkuste v softerotických klipových fériích Lady Gaga nebo Miley Cyrus představit muže.
Nejpravděpodobnější řešení celého rébusu je ale jinde. Hudební průmysl nejspíše jen pocítil skutečnost, že v novém tisíciletí roste kupní síla konzumentek, nakonec statistiky jasně hovoří o tom, že v civilizovaných zemích se pomalu vyrovnávají platové rozdíly mezi pohlavími.
Pro mužské interprety je v tom paradoxně i jistá naděje, až se jednou vyčerpá vlna identifikace žen se svými hrdinkami, mohly by se zase vrátit zpět ke zpěvákům. Ti si ale budou muset zvyknout, že v trhu ovládaném ženami tentokrát budou v roli sexuálních objektů, tak jako bývaly dříve holky.
Mimochodem, na japonském nebo korejském trhu se už něco podobného stalo a mužské hvězdy musí svým fanynkám pořádně nadbíhat. Třeba tím, že v rámci tzv. fanservisu předstírají v médiích v rámci kapel homosexuální vztahy, které fanynkám přijdou vzrušující. Pořád platí, že sex prodává, tentokrát ale takový, který chtějí ženy.
