Larkin Poe jsou vzácným příkladem kapely, kterou mohli Češi vidět růst. Před třemi roky vyprodaly pražský Palác Akropolis, letos na jaře opět do posledního lístku na stání zaplnily větší Lucerna Music Bar. Tuto sobotu zamířily už na druhou největší scénu Colours of Ostrava, kde je sledovaly tisíce lidí.
Sestry tam sice oproti Lucerně byly výrazně lépe vidět, bohužel ale ne slyšet. Koncert na Colours byl od začátku do konce tak slabě nazvučený, o tolik tišší než cokoliv, co na téže scéně hrálo předešlé dny, že se to ukázalo jako málem fatální.
Jedenatřicetiletá frontmanka Rebecca Lovellová, která hraje na elektrické kytary, a její o dva roky starší sestra Megan Lovellová ovládající nástroj zvaný lap steel guitar začaly ve čtvrt na dvanáct večer titulní skladbou předloňského alba She’s a Self Made Man. S každou další pak přidávaly na intenzitě, i když zvuk to neodrážel.
Přestože dívky dnes žijící v americkém Nashvillu začínaly s bluegrassem a country, už několik let skládají vlastní písně na pomezí blues, jižanského rocku a obecně americké hudby takzvaně od kořenů.
Jen v doprovodu baskytaristy a bubeníka znějí chvílemi výbušně, syrově, jako rockerky ze 70. let minulého století. Jejich muzika stojí na výrazných riffech, svižných rytmech, skvělém zpěvu a maximálním nasazení.
Zároveň se ale Larkin Poe vyjímají. Nedělají retro. Jejich poznávacím znamením je klouzavý zvuk lap steel guitar, kterou Megan Lovellová nemá položenou na klíně, nýbrž zavěšenou u pasu. S nástrojem vyrobeným firmou Rickenbacker zkraje 50. let minulého století, zpravidla zkresleným efektem overdrive, celý koncert chodí po pódiu a hrává hlavní melodické linky.
Tomu svůj styl hry přizpůsobuje frontmanka Rebecca Lovellová. Na Colours průběžně střídá červenou elektrickou kytaru Gretsch a bílý Fender Stratocaster. Například když zařadí tradiční spirituál John The Revelator, který roku 1930 natočil bluesman Blind Willie Johnson, rozeznívá jen spodní struny, aby vytvořila kontrast k vysokému rejstříku sestřiny lap steel guitar.
Kytary se tak neustále doplňují a vzájemně prostupují v písních hraných se zdánlivě rockerskou přímočarostí, ve skutečnosti však důkladně aranžovaných, aby v tomto nástrojovém obsazení vynikly.
Podobně mají sestry rozhozený zpěv: Rebecca pěje většinu slov, Megan s pruhovaným šátkem na krku spíš vytváří příležitostný druhý hlas. Průběžně se však opět doplňují a několikrát splynou v působivý dvojhlas, který jejich hudbu výrazně odlišuje od běžného rocku.
Sestry spolu vyrůstaly, spolu se vzdělávaly i učily hrát. Dodnes jsou v každodenním styku a jedna druhé se nevzdálí na déle než dva týdny, říkají. Také na ostravském koncertě celou dobu udržují intenzivní oční kontakt, chvílemi stojí a hrají tváří v tvář. Nepřetržitě se usmívají. Megan někdy po Rebecce opakuje slova, jindy jí odpovídá improvizovanými pasážemi na lap steel guitar. Prohazují si mezi sebou riffy, melodické figury i složitější instrumentální výběhy.
"Vyrůstaly jsme na bluegrassu, gospelu, country nebo lidové hudbě. Tohle všechno má v Americe jeden společný jmenovatel: blues," vysvětluje divákům v jednu chvíli Rebecca, když uvádí coververzi Preachin’ Blues od Son House narozeného roku 1902. I staré songy hrají v moderních úpravách, sjednocené do pro ně typického, našlapaného, záměrně lehce špinavého soundu.
Během hodinového setu na Colours stihnou zahrát píseň z každého ze svých pěti posledních alb, přidat singl Bad Spell z toho ještě nevydaného, a dokonce i dvě dosud nenatočené skladby. Oproti delšímu koncertu v Lucerně chybí přímočarý bluesrock Back Down South nebo komorní balada Mad as a Hatter, která by na festivalu možná tolik nevyzněla.
Funguje jim všechno. Až na okamžik, kdy Rebeccu napadne, že by publikum místo ní mohlo zpívat Johna the Revelatora - slova černošského spirituálu samozřejmě Češi znát nemohou. Kytaristka to rychle pochopí a od nápadu ustoupí.
I ostravské vystoupení má pár instrumentálních vrcholů. Ve skladbě Black Echo vyklene Rebecca působivé sólo, při němž se tak zahřeje, že navzdory večernímu chladu odhazuje svetr. Megan její výkon hned vyrovnává, sólo na lap steel guitar začíná hrát v podřepu na kraji pódia. Jak graduje, postupně při něm vstává a zrychluje chůzi.
Pár podobných fórů by ale nemělo zastínit, že byť sestry na vteřinu nesundají prsty z kytar, nepředvádějí se. Gros jejich hudby je písňové, ne virtuózní. Všechno zpívají i hrají bez sebemenšího přehmatu, stejně kvalitně jako na deskách.
Podobně jako jejich mužská rytmická sekce, bubeník Kevin McGowan a baskytarista Tarka Layman zřídka užívající i klávesy, jsou obě v nejlepší formě. A vyzařují dost energie na to, že si navzdory slabému zvuku nakonec získají i publikum. To ke konci koncertu tančí, tleská, výská, v předposlední skladbě Blue Ridge Mountains sborově křičí do rytmu. Za to, že jsou pak slyšet lépe než kapela, diváci nemohou.
Koncert
Larkin Poe
(Pořádal festival Colours of Ostrava)
Liberty stage, Dolní oblast Vítkovice, 16. července.
