Její příznivci vědí: než americký Nejvyšší soud minulý měsíc zrušil federální právo na potrat, sedmadvacetiletá Phoebe Bridgers oznámila, že v průběhu loňského turné podstoupila interrupci. Vzala si potratovou pilulku a bylo, napsala na Twitteru. Její zprávu poslalo dál skoro 40 tisíc lidí. Dnes zpěvačka z každé prodané vstupenky věnuje dolar na pomoc Američankám v těch státech, které interrupce začínají omezovat. "Mezi mými známými vždycky něčí máma řekla, že když byla mladá, uměle přerušila těhotenství. Díky tomu jsem našla odvahu o tom také mluvit," vysvětlila britskému deníku Guardian.
Něco podobného lze říct o samotné Phoebe Bridgers: její čtvrteční koncert na druhé hlavní scéně Colours of Ostrava by mohl mít podtitul "pojďme o tom mluvit".
Přestože někdy zpívá na hranici šepotu, její slova mají sílu a talent je patrný od prvních, která na festivalu zapěje. "Nenávidím tě za to, co jsi udělal / A stýká se mi po tobě jako malému dítěti," zpívá jen zdánlivě protichůdně v úvodu Motion Sickness, s 11 miliony přehrání svého největšího hitu na YouTube. Zasněná popová píseň o několika základních akordech skrývá smutný příběh. Phoebe Bridgers ji napsala o písničkáři a svém někdejším producentovi Ryanu Adamsovi, s nímž krátce chodila a který podle ní spolupráci podmiňoval milostnými city. Svědectví o tom, jak před začínajícími hudebnicemi zneužíval svého postavení, později přinesly také další ženy. Adams nakonec zveřejnil omluvu.
Konkrétně na Phoebe Bridgers se zvláštním způsobem "otiskl". Když s ním byla na turné a zrovna mu nešla na ruku, on ostatním ženám v kapele věnoval excentrický dárek: meč. Jí ne, aby pochopila, že se na ni zlobí. Písničkářka to někde po letech zmínila. Toho se chytl fanoušek, donesl jí vzkaz na papíru probodnutý mečem - a tento výjev, tedy papír probodnutý mečem, má dnes Phoebe Bridgers vytetovaný na pravé ruce. Vidět je také v průběhu jejího koncertu na Colours.
Že to je nějak složitý, podivně konkrétní příběh? Phoebe Bridgers zpívá právě takové. A protože je upřímná, protože jde do takových detailů, ostatní se v tom nacházejí. "Tahle píseň jako první vystihla protichůdné pocity, které ve mně vzbuzoval člověk, co mě zneužíval," napsala do diskusního vlákna pod Motion Sickness na serveru YouTube posluchačka, jejíž komentář posbíral deset tisíc lajků. Také další se tam svěřují se svými příběhy. Vše díky jednoduché písni o tom, nakolik nás dovede zranit někdo, komu jsme důvěřovali.
Phoebe Bridgers kvůli pandemii dorazila na Colours of Ostrava s dvouletým zpožděním jako ještě větší hvězda, než když ji festival oslovil. Písničkářka žijící v losangeleské čtvrti Silver Lake na začátku koronavirové krize vydala druhé album Punisher, jež získalo tři nominace na Grammy. To právě v době, kdy lidé nesměli ven, rozšířilo okruh jejích posluchačů. Například na Spotify.
Od té doby natočila skladbu s popovou hvězdou Taylor Swift, předělala píseň Paula McCartneyho, rozjela podcast, zúčastnila se newyorského plesu Met Gala, účinkovala v satirickém televizním pořadu Saturday Night Live či debutovala na anglickém festivalu Glastonbury. Média o ní začínají psát jako o někom, kdo vystihuje depresivní stavy nejmladší generace.
Je fakt, že mezi jejími písněmi převažují ty komorní, pomalé a zasněné. Jako titulní song předloňského alba Punisher, při němž ostravské publikum rukama dělá mexickou vlnu, takovou něžnou. A je také pravda, že Phoebe Bridgers zpívá mírně odtažitě, monotónně, jako člověk, ze kterého vyprchaly city. Částečně je to záměr: vokály natáčí ve více stopách, jednou "vesele", podruhé "smutně". Posléze je smíchá, aby docílila mnohoznačného vyznění.
Zároveň je citová odtažitost problém, o němž otevřeně mluví: stojí mě stovky dolarů za terapeuta, přiznala deníku New York Times. Časopis New Yorker o její odtažitosti psal jako o reakci mladých na svět, který se řítí do záhuby a ve kterém nelze plánovat budoucnost. Kdyby se od toho člověk citově neodpojil a maličko ten svět nefiltroval, tak se zblázní, přitakala písničkářka.
Právě její čtvrteční vystoupení v Ostravě ale zároveň dokazuje, že Phoebe Bridgers začíná být i hudebně čím dál zajímavější. Už na předloňské desce Punisher hostovali pozoruhodní muzikanti, od slavného bubeníka Jima Keltnera přes houslistku Saru Watkins po kytaristu Blakea Millse. Začíná zpestřovat tempa, pomalejší písně prokládat rychlejšími. Nechce být zaškatulkovaná jako "ta smutná". Nechce ani, aby se z deprese stal fetiš, řekla už několikrát.
Na Colours udržuje kontakt s lidmi. Zpěvačka, jejíž charakteristicky nabílo obarvené vlasy kontrastují s černými brýlemi a černým pánským oblekem zakrývajícím třpytivý crop top, v jednu chvíli zpívá vkleče. Pak nabídne píseň na přání: kdosi volá, že chce Funeral. "Ten většinou na festivalech nehrajeme, je to fakt depka," namítne Phoebe Bridgers. Následně se ale zeptá spoluhráčů na tóninu, nasadí kapodastr a začne píseň vybrnkávat.
V průběhu koncertu neustále střídá kytary. Nejčastěji užívá třpytivou elektrickou barytonovou Danelectro, která má otevřené ladění a temnější zvuk, dále akustický Gibson a Silvertone. Už na pohled pak zaujme nástroj typu Harley Benton vycházející z tvaru takzvaných véčkových kytar, používaných v tvrdší hudbě.
Phoebe Bridgers je všechny ovládá suverénně. Žádný důvod k posměchu, na nějž dle vlastních slov narážela v amerických prodejnách hudebních nástrojů. "Přijdeme s mým kytaristou do obchodu, na něco se zeptám a prodavač začne automaticky mluvit k mému kytaristovi," popsala webu Guitar.com.
Ještě větší rozruch způsobila, když ve vysílání pořadu Saturday Night Live za pandemie jednu elektrickou kytaru demonstrativně rozbila. Bylo to napůl úlevné, napůl ironické gesto, částečně jistě i parodie na všechny rozbíječe kytar od Petea Townshenda přes Jimiho Hendrixe po Kurta Cobaina. Ale že to vyvolalo reakce zřejmě až tisíců dotčených mužů na sociálních sítích, hlava nebere. Proč by holky také nemohly rozbíjet kytary?
Phoebe Bridgers na Colours doprovází pětičlenná kapela převlečená za kostlivce, jako by byl Halloween. Kromě trumpetisty J. J. Kirkpatricka je klíčový kytarista Harrison Whitford. Hraje s ní skoro deset let a když v Ostravě s takzvaným bottleneckem na prstě rozeznívá světle zelenou elektrickou kytaru Fender Telecaster, skladbám dodává lehký nádech country.
Výrazný je také bubeník, zpěvaččin bývalý přítel Marshall Vore. Nejenže celý koncert za bicími zpívá druhý hlas - a to včetně skladeb o nevyvedených vztazích Scott Street nebo I See You, které s Phoebe Bridgers napsali po svém rozchodu právě o tom, proč jim to spolu neklaplo.
V jednu chvíli bubeník vstává a nasazuje banjo. "Tohle je love song. A ráda bych ho věnovala všem z vás, kdo jsou queer," uvádí další píseň Phoebe Bridgers, které na pódiu celou dobu visí duhová vlajka. Skladba nazvaná Graceland Too vypráví o dívce, jež prožila trauma a teď se vydává na road trip. Bez jasného cíle, jen tak si vyčistit hlavu. Možná někde znovu začít.
Největší ohlas na Colours mají rychlejší písně: vesele melancholické Kyoto, v jehož studiové verzi zní vše od elektromechanických kláves Mellotron přes trumpetu a dvanáctistrunnou kytaru po autoharfu. Co začíná jako imprese z návštěvy japonského města, mění se v chytře napsaný song o zpěvaččině složitém vztahu s otcem: nebo obecněji o tom, jak těžké je cokoliv si užít, když na někoho pořád musíte myslet.
Phoebe Bridgers je opravdu dobrá textařka. V letošní písni Sidelines, natočené pro seriál Rozhovory s přáteli podle románu Sally Rooney, nejdřív konstatuje, že se dřív ničeho nebála. Vzápětí to ironicky všechno vyjmenuje: uhořet, utopit se, spadnout v letadle, zchudnout. Jenže když jsem poznala tebe, teď už mi na životě záleží, pokračuje v songu o tom, jak apatického člověka dovede nakopnout láska. I ten na Colours patří k nejlepším.
V dalším vrcholu, skladbě Chinese Satellite, zdánlivě jen líčí, jak se chtěla dívat na hvězdy. A protože žádné nebyly vidět, něco si přála pod prolétávající čínskou družicí. Při bližším pohledu se však náznaky v textu skládají v úvahu o víře či neschopnosti věřit.
Koncert končí mohutně gradovanou skladbou I Know The End. V jejím úplně atypickém, punkrockovém závěru Phoebe Bridgers několik vteřin nekontrolovaně řve vysokým, záměrně hrubým hlasem na celé Colours. Pak se ukloní a mizí v závojích kouře, zatímco v animovaném klipu promítaném za jejími zády mezitím shořel dům: na začátku songu metafora vztahu, na konci metafora americké společnosti. Pro ni o to osobnější, že než se její rodiče rozvedli, rodinný dům jim symbolicky a doslova opravdu vyhořel.
Tím koncert končí, Phoebe Bridgers ale na festivalu zůstává. O několik hodin později, před půlnocí a už za intenzivního deště, který se jejímu vystoupení vyhnul, přichází jako host na vystoupení hlavních hvězd The Killers. A zpívá intimní, akustický song Runaway Horses, který společně natočili vloni. Dost nabitá česká premiéra.
Koncert
Phoebe Bridgers
(Pořádal festival Colours of Ostrava)
Liberty stage, Dolní oblast Vítkovice, 14. července.
