Vaše nová deska Love Is Gold má být o dialogu se sebou samým. Zároveň poprvé vydáváte pod celým vlastním jménem. Má to souvislost?
Má, protože celá deska je o respektu k sobě samé. Myslím, že je to základní stavební kámen k tomu, abychom mohli fungovat a respektovat ostatní. Je tam i téma sebelásky a poprvé jsem šla ven s celým jménem, se kterým jsem vždycky měla trochu problém. Teď jsem si řekla, že ke mně vlastně patří.
Bylo pro vás sebepřijetí proces, anebo to tak máte přirozeně?
Kdybych to v sobě měla přirozeně, nenapsala bych o tom desku. Písničky píšu na základě emocí, které ke mně přicházejí v běžném životě. Každá písnička má trochu jiné téma, ale navzájem spolu souvisí. Třeba Burn je o odbourávání nejistot. Ta deska jsou pro mě v podstatě dva roky terapie.
A jakým procesem konkrétně jste k sebelásce došla?
Mezi dvaceti a třiceti jsem to vůbec neřešila. Neměla jsem děti, pořád jsem chodila s nějakými kamarády ven a vůbec mi nepřišlo důležité přemýšlet o sobě. Když jsem měla děti, začaly mě jednak napadat písničky a jednak mě ty moje holky naučily obracet se sama k sobě, a to i do svého dětství. A v tom dětství si pak hledat věci, které ovlivnily můj stávající život. Moje děti mi nastavily zrcadlo, které mě donutilo o těchto věcech přemýšlet.
Přijde mi zajímavé, že mluvíte o obratu k sobě v souvislosti s dětmi. Ženy často hovoří spíše o tom, že na sebe nemají kvůli dětem čas.
Jenže mně připadá, že je spousta maminek, které si to zrcadlo vůbec nepřipouštějí, protože mají pocit, že děti jsou akorát hodně náročné. Je to tak, že děti jsou full time job, ale zároveň se nenarodily, jen abychom je cepovali. Ty děti se narodily, protože nám chtějí něco říct. A myslím, že každé z mých dětí mi nastavuje jiné zrcadlo a každé mi říká něco jiného. Vidím to v tom, jaké s nimi vedu dialogy, do jakých mě dostávají situace. Já se o těch situacích snažím přemýšlet. Děti v tomto smyslu vnímám jako médium pro mámu i tátu.
Změnilo mateřství i tematiku vašich skladeb?
Složila jsem celou první desku kapely Toxique, to byly písničky, které jsem napsala ještě na gymplu. Bylo to z těch bujarých teenage emocí. Na ostatní desky Toxique už jsem skoro nic neskládala, měla jsem hroznou tvůrčí krizi. Mám od devatenácti stejného kluka, až ty děti zamíchaly kartami a začala jsem zase hodně psát.
Říkáte, že vás s dětmi začaly napadat písničky. Změnil se i samotný proces tvorby?
Dříve jsme si písničky mnohem víc aranžovala doma. Krom toho, že jsem měla nápad na text a melodii, jsem si dělala v programu beaty, basy a synthy. Teď na to doma nemám čas, napadá mě to, když dělám oběd nebo když jsem v metru. Po večerech, když mám nějaké volné hodiny, sedám k pianu. Demáče teď nosím do studia jako piano a vokál a všechno to pak dodělávám s kluky ve studiu.
Lidé jsou dnes zvyklí koukat vám až do kuchyně
Na nové skladbě Just Be You jste hodně spolupracovala s mladým talentem Marcellem. Jaká to byla spolupráce?
Je fajn, že jsem ve věku, kdy už si můžu vybrat, s kým chci spolupracovat. Znám lidi, co se kolem hudby motají. Jsem stará na to, abych trávila čas s lidmi, se kterými to nefunguje. Marcell je hodně vřelý a zapálený. Bylo to super. A také jsem hodně věcí na desku udělala s Vildou Bérešem, což je klávesák z Toxique.
Chybí vám někdy Toxique?
Čím jsem starší, tím víc vzpomínám, jak jsme jezdili do ciziny a měli jsme spoustu zajímavých zážitků. Ale tím, že se často vídám s Vildou, si dávkuji i část Toxique. A mám kapelu, nehraji sama nebo jen s podklady, to je super. Ale samozřejmě na to vzpomínám.
A hudebně vám nechybí? Byla to trochu jiná muzika, než jakou děláte teď.
Tím, že jsem dělala asi čtyři tracky na tuhle desku s Vildou, který má poměrně silný rukopis a dělal i desky Toxique, tak to něčím navazovalo. Ale těžko říct, protože když se podívám na tracky, které si kupuji na iTunes, tak mě baví jiné než ty, co jsem si koupila před sedmi lety. Teď jsem po dlouhé době poslouchala první desku Toxique a říkala jsem si, že to jsou docela dobré písničky. Ale nerada se vracím, ráda jdu pořád dopředu. Teď jsem vydala desku a už myslím na to, jak budu dělat další.
Kdo vás teď zajímá na české scéně - a třeba ještě není úplně známý?
Spousta věcí. Baví mě 7krát3, Bert and Friends, Lake Malawi. Ale i pop, baví mě Ben Cristovao, docela zvláštní desku udělala Anet X, beaty jí udělal takový mladý kluk, kterého sleduji na Instagramu. Manžel je bubeník (Roman Vícha, pozn. redakce), tak si děláme občas takové večery, kdy si otevřeme víno a posloucháme aktuální věci, které vycházejí, zahraniční i české.
Co byste doporučila muzikantům, kteří ještě neprorazili?
Primárně autenticitu. Mám pocit, a o tom je ta písnička Just Be You, že v dnešní době Instagramu se lidé srovnávají. "Ten zrovna dělá to, a proč já to nedělám? Ten je známý, proč já nejsem známější?" Když si začnete takhle zasekávat mozek, přestanete myslet na to, co rádi zpíváte a děláte vy. Takže dělat to maximálně po svém.
Jakým způsobem přistupujete k sociálním sítím vy?
Trávit hodně času na sociálních sítích je pro mě velká ztráta času. Nesleduji příliš, co kdo dělá, úplně mě to netankuje, ale snažím se tam přidávat, co se zrovna děje nebo co poslouchám. V hudbě se vytratilo to, že kdysi člověk viděl třeba Prince jen v nějakém časáku a pak když přijel na koncert. Najednou je každý zvyklý vám koukat až do kuchyně.
Ovlivňuje to nějak i komunikaci s fanoušky?
Muzikant teď musí být furt aktuální. Mně stačí, že témata dávám do písniček, nepotřebuji se natáčet před spaním. Pro mě je příběh každé písničky hodně důležitý a je tam to, co chci říct. Ale prostě to netočím na Instagram, dávám to do textů.
Na zpěvu jsem si občas i pobrečela
Z vašich skladeb vybočuje ukolébavka, kterou jste složila pro dcery, je to jediná skladba v češtině. Jak k tomu došlo?
Je totiž o vílách a to bylo moje dětské téma, tak se mi to dobře skládalo v češtině. Skládala jsem to, když jsem byla v devátém měsíci s první dcerou. Přišlo mi to hrozně poetické a byla to jediná věc, kterou jsem chtěla v devátém měsíci kromě jedení dortů dělat. Zpívám ji holkám každý večer, protože si to vyžadují.
Mají dcery už nějaké hudební kroužky?
Na to je podle mě ještě brzo. S Romanem navíc nemáme nějaké ambice, co se týče dětí, spíš se snažíme pozorovat, co je baví. Mladší Ola je velká akrobatka, chtěla bych ji dát třeba do Cirqueonu (Centrum pro nový cirkus, pozn. red.), protože vím, že nový cirkus není soutěživý. Nechci, aby se s někým předháněla v tenise nebo v atletice. Baví mě kroužky, které spíš rozvíjejí osobnost. Chtěla bych je dát na takovou výtvarku, kam jsem chodila celé dětství. Je to v Šárce a hodně děti nechávají tvořit na základě fantazie. Dost kroužků pro děti je takových, že řeknou: "Vystříhej to takhle, vybarvi to takhle a teď to máš krásné, protože tam z tebe není nic, protože čmáráš jako malé dítě." Ale tím, že jsme na vesnici, je nepotřebuji tolik kroužkovat. Vyběhnou si na zahradu a jsou v pohodě.
Kdyby se dcery chtěly vydat hudební cestou, chtěla byste, aby je formovalo hudební školství, kterým jste si sama prošla?
Mám jak studované kámoše, protože jsem chodila na jazzovou VOŠ (Konzervatoř Jaroslava Ježka, pozn. redakce), tak kámoše, kteří hrají v hipster kapelách a jsou absolutně nepolíbení. Tyhle dva tábory jdou hrozně proti sobě. Já bych si přála, aby spolu ti lidé zašli na pivo a zjistili, že poslouchají stejné kapely, akorát k tomu každý došel jiným způsobem. Nemyslím si, že je něco z toho dobře nebo špatně. Já jsem tam šla až po gymplu, což hodnotím jako pozitivní věc, protože kdybych tam šla z deváté třídy, myslím, že by mě to mohlo zdevastovat. Učila jsem se tam skladbu a harmonie, to mi hrozně dalo. Ale zpěv nebyl moc dobrý, občas jsem si i pobrečela. Chodila jsem soukromě k paní, která byla super. Všechny tyhle školy jsou podle mě hlavně o tom, že poznáš lidi, se kterými můžeš v budoucnu pracovat.
Čím to, že zpěv byl na škole špatný? Byl tam takový tlak?
Bylo to hodně náročné, nešlo to po podstatě člověka, spíš to byla snaha ho vycepovat. Ve zpěvu jste svým vlastním nástrojem, vaše tělo, vaše psychika. Když jste rozebraná, nezazpíváte ani tón. Je to o tom, brát toho člověka komplexně, ne jenom "Teď tvůj tón stojí za kulový" nebo "Proč dýcháš do plic, a ne do břicha?".
Nejsem módní ikona
Zmínila jste oblíbený výtvarný kroužek. Vracíte se k výtvarnému umění? Netušila jsem, že k tomu máte blízko.
Právě že nemám, kreslím příšerně. Ale chodila jsem do toho kroužku od první do deváté třídy. Nikdy mi to nešlo, protože jsem barvoslepá a vždycky jsem kreslila hnědou trávu a zelené koně, úplně mimo. V keramice jsem dělala fakt hrozné věci. Ale bavil mě ten přístup, mohlo se tam malovat po stěnách, po zemi, hrozně to dalo mojí fantazii. Malovací skills ale fakt nemám.
Jak jde barvoslepost dohromady se zálibou v módě?
Mám snížený barvocit. Na barvy, jako jsou zelená, hnědá, červená a fialová s modrou. Občas si koupím triko, myslím si, že je červené, a je hnědé. Ale teď už se na to ptám prodavaček. Já třeba nevím, jestli tahle košile, co mám na sobě, je modrá, nebo fialová. Ale líbí se mi. Je modrá, nebo fialová?
Modrá. Ale má fialové odlesky.
Vidíte, tak nejsem úplně mimo.
Bývala jste označována dokonce za módní ikonu. Cítíte se tak?
Myslím, že to bylo hlavně kvůli tomu, že jsem se tady jako jedna z mála začala oblékat jinak, než že jsem si dala džíny do kozaček, a také jsem vynášela módu ze sekáčů, protože mi přijde jedinečná. Jako módní ikona jsem se ale rozhodně nikdy necítila. Vždycky mě to ale bavilo - chodit do sekáčů a hledat tam kabáty za patnáct korun. V Praze už ale chodím do sekáčů docela nerada, protože jsou hodně vybrané a všichni vědí, kde jsou ty dobré. Třeba můj oblíbený na Ruzyni už je hodně v hypu. Baví mě sekáče v malých městech.
Baví vás takzvaná slow fashion i z ekologických důvodů, nebo čistě kvůli módě?
Hodně o tom přemýšlím, řeším dobré materiály. Když najdeš v sekáči dobrý kus, tak je to většinou dobrá značka. Třeba když tam najdeš dobrý svetr, je to známka kvality, protože svetr z normální konfekce jednou vypereš a je v háji. V sekáči jsou kusy, které přežily různé majitele. Ten obleček, který mám na coveru alba, je od Tomáše Němce z UMPRUM, který šije ze starých šátků nakoupených v sekáči třeba od značky Louis Vuitton. Dává těm věcem druhý život, to mi také dává smysl.
Oblékáte se po dětech ležérněji, nebo vás to neovlivnilo?
Začala jsem víc nosit tenisky, které stejně začaly být v dobu, kdy jsem měl dítě, hrozně in. S tím kočárem je to pohodlné, celkově se oblékám pohodlněji. Jeden čas jsme měli s Toxique hodně nepohodlné kostýmy a to už nechci, chci se cítit na pódiu dobře.
Dovedete něco ušít?
Ne. Teda baví mě být v tomhle směru kreativní a šiji s dcerami různé věci ze starých hadrů, ale jsem lajdák. Takže je to šílené, a kdybych si něco takového vzala na koncert, nevydrželo by to podle mě ani jeden pohyb. Ale vždycky mě bavilo stříhat, ve velkém jsem kupovala osmdesátkové džíny v sekáčích a stříhala z nich šortky nebo ustřihávala košilím rukávy. Ale dost často se mi stávalo, že jsem něco ustřihla a pak jsem to chtěla přišít zpátky.
