"Amerika vznikla jako experiment. Nepodařil se," tvrdí Henry Rollins v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Donald Trump opustil Bílý dům před dvěma lety, přesto v tamní společnosti zanechal hlubokou jizvu, myslí si hudebník. "Lidé, kteří se dřív scházeli v malých místnostech a povídali si o tom, jak moc nenávidí všechny s jinou barvou pleti, homosexuály, transgender, ženy a další, to dnes dělají veřejně. A někteří s tím úspěšně kandidují do politiky," říká.
Svou vlast líčí jako zemi plnou rasistů, homofobů a mizogynů. "Alespoň teď tihle lidé mají svoje názory napsané na kšiltovce a neskrývají je," poznamenává.
Politika je jedním z témat, o nichž Rollins dokáže mluvit plamenně i s nadhledem. Zkraje 80. let se tehdejší frontman hardcore punkové kapely Black Flag začal měnit v nekompromisního rétora. Procestoval téměř devadesátku zemí, některé s osobitým typem stand-up show, při které však nevypráví vtipy ani motivační proslovy. "Vyrážím na první turné po pandemii, byl jsem doma, pracoval na knihách a věnoval se dabingu. Do Prahy přivezu spoustu nového materiálu," slibuje. Do Česka jezdí pravidelně, i tentokrát bude jen vyprávět.
Má o čem. Dospíval v 70. letech minulého století, kdy popularita kytarové hudby nabobtnala do nevídaných rozměrů a rockové kapely začaly vyprodávat stadiony. V hlavním městě Washingtonu ale rašila podzemní scéna s vlastními pravidly.
Dnes je jednašedesátiletý Rollins zásadní postavou žánru hardcore punk. Zpětně však odmítá, že se tehdy chtěl proti kytarovým kapelám vymezovat. "Když začnete přemýšlet takhle, hned přistoupíte na jejich hru. Hudba, v níž jsem se pohyboval, byla na hony vzdálená tomu, co se dělo v arénách," popisuje.
Tehdejší mladá generace odmítala punkový nihilismus i konzervatismus, který v 80. letech razil prezident Ronald Reagan. V duchu hesla do it yourself, tedy udělej si sám, si teenageři vytvářeli mikrosvěty, malé ostrovy svobody. Ve řvavých písních se vymezovali proti konzumu i všudypřítomnému rasismu.
Rollins popisuje tuto nezávislou scénu jako nestřeženou a bytostně improvizovanou. "Kvůli moderním technologiím a internetu je dnes hudba jistým způsobem homogenní a předvídatelná. Tehdy bylo všechno jako skok do neznáma, ať už se bavíme o nahrávání alba, nebo třech koncertech, které jsme ve městě odehráli přes víkend," říká.
Nevázanost doby zrcadlí i Rollinsův příchod do losangeleské kapely Black Flag, v jejímž čele na sebe strhl pozornost. Roku 1981 patřil mezi její nejvěrnější fanoušky. Když dorazila na východní pobřeží USA, objel všechna její vystoupení, která mohl. Při improvizované show v newyorském baru ho zpěvák Dez Cadena přizval na pódium, aby zazpíval píseň Clocked In, což je termín pro včasný příchod do práce. Rollins o ni poprosil, jelikož se po koncertu chystal na pětihodinovou cestu do Washingtonu - ráno mu začínala směna v prodejně zmrzliny značky Häagen-Dazs.
Před publikem jako by vybuchl reaktor. Host nasazením odrovnal diváky i kapelu, hned druhý den mu zavolali, jestli by se nechtěl přidat nastálo. Cadenovi odcházel hlas, chtěl už hrát jen na kytaru. Henry Rollins dal výpověď, prodal auto, přestěhoval se do Los Angeles a na levý biceps si nechal vytetovat čtyři černé obdélníky - dnes slavné logo Black Flag, které kapela sprejovala po městech jako šifru.
Vztek jako motor
Důležitým prvkem americké nezávislé scény byla intimita. První koncerty některých dnes slavných kapel připomínaly rodinné sešlosti, běžně se hrálo v bytech rodičů, barikády oddělující interprety od publika vždy neexistovaly ani v klubech. "Stál jsem v první řadě a na obličej mi dopadaly kapky potu Dee Deeho Ramonea. Víceméně nahé tělo Luxe Interiora jste od sebe museli odsunout a předat ho komusi za vámi," vzpomíná na dnes již nežijící frontmany sestav Ramones a The Cramps.
Blízkost ale byla stejně vzrušivá jako vznětlivá. A koncerty Black Flag prosluly násilím možná i proto, že Rollinsova muskulatura a nesmlouvavé vystupování část publika dráždily. Internet překypuje videi, na nichž je s první řadou na pěsti.
Rollins tvrdí, že souboje neinicioval ani nevyhledával. "Někteří kluci se na koncerty chodili porvat a čas od času si mě vybrali jako tanečního partnera. Kdyby záleželo jen na mně, k ničemu takovému nedojde. Prostě jsem jen chtěl odehrát show," hájí se.
Problémy se sebeovládáním ale podle něj trpí celá Amerika. "Co se násilí týče, na USA se můžete spolehnout. Osmdesátky si pamatuju jako plné násilí, a když se podíváte do statistik, vidíte nepřetržitý horor," říká. Za nejdivočejší označuje stát New York a jih Kalifornie. "Fanoušci se rvali s kapelou, vyhazovači, policií i mezi sebou," vzpomíná na dobu, kdy o něm vycházely články s titulky jako Nejzuřivější muž Los Angeles.
Cvičit začal, aby se ubránil spolužákům, kteří ho šikanovali, jednoduché to neměl ani doma. Když mu byly tři roky, otec rodinu opustil. Rollins ho naposledy viděl v květnu 1987. "Trvalo to asi minutu a půl. Přišel na náš koncert ve Washingtonu, byl namol, nejspíš mu tekly nervy. Prohodili jsme pár slov, pak jsem odešel. Už zemřel a já nemám páru, co se stalo s jeho tělem. Co se mužských vzorů týče, myslím, že jsem prostě žádné neměl," přemýšlí a zmiňuje, jak trávil hodně času doma u amerického zpěváka a vrstevníka Iana MacKaye. "Jeho otec Bill se ke mně vždycky choval hezky," dodává.
Rollins a MacKaye působí jako jin a jang stylu hard core. Zatímco první svými svaly, tetováním a výbušným projevem zastupoval nekompromisnost brutálního žánru, MacKaye působil spíše coby asketický mnich. Coby zpěvák zásadních kapel Minor Threat a Fugazi definoval myšlenkový obsah žánru, do praxe je pak uvedl v roli zakladatele nezávislého labelu Dischord Records.
Ti dva se znají od útlého dětství, začínali spolu jezdit na skateboardech, objevovali hudbu, sestavovali kapely, pořádali koncerty.
Nejdřív je trénink
Drsnému prostředí čelil Henry Rollins sebekázní a drilem. Opil se třikrát v životě, pokaždé ho ten stav bytostně nudil. Se stejným výsledkem jednou zkusil marihuanu. Abstinence také začínala být v módě. Právě jeho nejlepší kamarád Ian MacKaye ani ne padesátivteřinovou písní Straight Edge položil základy stejnojmenné subkultuře, která odmítá veškeré omamné látky. Hard core zde funguje jako sebeočista v nehostinném světě.
Ke koncertům Rollins přistupoval jako k silovým cvičením, na pódiu válčil s hudbou i sám se sebou. "Od dětství mám nervózní a násilnou povahu. Jsem šťastný, že jsem tu energii nasměroval do hudby," vysvětluje, že už ve čtvrté třídě mu doktoři diagnostikovali hyperaktivitu.
Po odchodu z Black Flag, kde působil do roku 1986, založil vlastní Rollins Band a průběžně s ním vystupoval ještě v novém tisíciletí. Od roku 2006 zpívá jen výjimečně, posilovat nepřestal.
"Žiju a pracuju sám, takže si stanovuji jasné cíle. V tělocvičně jsem obvykle kolem půl páté ráno, pak se přesouvám k pracovnímu stolu," líčí. Letos chce dokončit dvě knihy, na nichž pracuje i během turné. Vždy se snaží domluvit maximum zastávek, pokud možno bez volných dní. Na každý výjezd se připravuje psychicky i fyzicky. Cvičí šest dní v týdnu, dopřává si jedno jídlo denně. "Když skončí představení, mám za sebou dva velké kalorické výdaje za den. Kvalitní výživa je zásadní stejně jako dostatek spánku," říká.
Po skončení show se snaží co nejrychleji dostat do autobusu, najíst a uklidnit. Pak vyleze na pryčnu a usíná, aby nabral síly na další den.
Jenže i tenhle stroj se občas zadrhne. "Minulý rok jsem měl za sebou cirka 80 představení a pořád jsme byli v první části turné. Po vystoupení jsem seděl v autobuse a zíral na jídlo přede mnou. Manažer se zeptal, jestli jsem tak unavený, že nezvládnu ani sedět a jíst. Bylo to tak. Přepískl jsem to," vzpomíná.
Večer mluveného slova líčí jako sportovní výkon a otevřeně přiznává, že pracovním zápřahem tlumí deprese. "Bydlím dvě křižovatky od tělocvičny, když se začnu cítit špatně, jdu cvičit. Když během dne udělám hodně práce, mám dobrou náladu. Čím víc času trávím o samotě, tím je můj duševní stav lepší. Knihy, desky, filmy, rozhlasové pořady, představení, všechno to dělám proto, abych se cítil lépe. Ne pro peníze nebo abych na někoho udělal dojem," objasňuje.
Křehké a citlivé bytosti
Ještě před několika lety intenzivně cestoval a mimo jiné tím získal nadhled. "Sledovat Ameriku pohledem druhých může být pro Američana dobrý způsob, jak porozumět své zemi. V USA někdo zemře kvůli střelbě na ulici nebo v baru. Když to vidíte ve zprávách, řeknete si, jak je to strašné. Ale když se to stane potřetí během pár měsíců, začne vám to připadat normální," říká Rollins nedlouho poté, kdy po masakru na diskotéce v Kalifornii zůstalo deset mrtvých. "Když tytéž zprávy sledujete z druhé strany zeměkoule, dojde vám, že Amerika je vražedné pole, které se před celým světem chvástá svou nadřazeností, zatímco si do svého vedení volí jedince, kteří sotva zvládnou dokončit větu," srovnává nesmlouvavě.
Na cestách se vyhýbá turistům, snaží se pochopit místní. "Došel jsem k závěru, že lidé jsou velmi citlivé a křehké bytosti, ke kterým se jiní často chovají příšerně," sděluje. Navzdory image mariňáka je jeho celoživotním tématem empatie. Nezáleží na tom, jestli o ní vyřvává propocený v trenýrkách s burácející kapelou za zády nebo vypráví v divadle.
Vystoupení
Henry Rollins
(Pořádá agentura Fource Entertainment)
Divadlo na Fidlovačce, Praha, 14. února.
