Stream z londýnského sálu Cadogan Hall, na který stála on-line vstupenka 20 eur, se uskutečnil v neděli večer. Cleese před prázdným sálem a několika kamerami předvedl mírně upravené vystoupení, jehož první verze měla premiéru před několika lety v USA.
Při sledování si divák musel položit několik otázek. Ta první zní: Proč? Proč herec a scenárista, kterému bude v říjnu 81 let, ještě vystupuje? A proč vystupuje právě v - pro komiky zcela nešťastném - formátu virtuálního eventu bez diváků? Každý, kdo kdy dělal živou zábavu, potvrdí, že účinkovat před prázdným sálem je to nejhorší, co se v branži může přihodit. Většina lidí se tomu ráda vyhne.
Důvody jsou dva, oba poměrně známé. Sám Cleese tvrdí, že je nucen pracovat primárně kvůli penězům. Jeho slavný, jím samotným ve vystoupeních zmiňovaný rozvod s třetí manželkou Alyce Eichelbergerovou, ke kterému došlo v roce 2008 a ze kterého Eichelbergerová odešla bohatší o 20 milionů dolarů, dostal Cleese na pokraj osobního bankrotu. I po osmdesátce ho nutí být prakticky nonstop na turné.
Komik z toho vytěžil mnoho vtipů - první šňůru po rozvodu nazval Divorce Tour a rád opakoval, že z celé věci ještě vyšel poměrně lacino, protože "by to bylo celé daleko dražší, kdyby bývalá manželka u soudu byla schopná dokázat, že do manželství dokázala také něčím přispět, i kdyby jen smysluplnou konverzací". Na druhou stranu je na Cleesových vystoupeních někdy vidět, že musí, spíše než by chtěl.
Druhým důvodem, proč Cleese stále účinkuje, je jeho energie a bojovnost. Jak ví kdokoli z jeho více než pěti milionů sledujících na Twitteru, herec se udržuje v perfektní mentální formě a nic ho nebaví víc než se na Twitteru, jak říká, "hádat s hlupáky".
V současné době je to tak trochu práce na plný úvazek - Cleese se na sociálních sítích stal terčem nenávisti a nespokojených poznámek kolegů, když podpořil brexit, což z něj v očích novinářů z deníků Guardian nebo Independent okamžitě udělalo xenofoba. Zároveň ale označuje prezidenta Trumpa za pitomce, čímž svůj údajně černobílý politický profil trochu kazí.
Cleese má zkrátka potřebu diskutovat, analyzovat, sledovat svět kolem sebe a neustále se k němu vyjadřovat.
Z tohohle pohledu je show Why There Is No Hope dokonalým vhledem do jeho myšlení, které se vzpírá současné touze po binárním vidění světa. Kdo ale čekal klasický komediální stand-up, byl zklamán.
Cleese nekonstruuje vtipy ani pointy. Spíše vtipně přednáší na téma "proč je svět v hajzlu a je prakticky vyloučené, aby to bylo jinak", což funguje hlavně proto, že to říká Cleese, tedy někdo chytrý a stále šarmantní. A dostatečně starý a zkušený.
Cleese vychází z toho, co mu prý v 70. letech minulého století řekl jeho první psychiatr, podle kterého "přibližně jen 10 procent lidí v mé branži ví, co dělá". Cleese tvrzení zkoumá, analyzuje a promítá do dalších oblastí společnosti. Dochází k tomu, že demokracie nikdy nemůže fungovat, mimo jiné proto, že "lidé budou vždy preferovat to, aby v nějaké diskusi měli pravdu, než aby se skrze ni dozvěděli něco nového".
Přitom každý se samozřejmě považuje za chytřejšího, než ve skutečnosti je, což Cleese dokládá starým známým trikem. "Každý je přesvědčen, že ví, jak funguje splachování na záchodě nebo jak vypadá jízdní kolo. Dokud mu neřeknete, ať to teď a tady nakreslí."
Odtud se Cleese přesouvá k politice a ekonomii ("Ekonomové, kteří tvrdí, že lidé mají tendenci chovat se za všech ohledů racionálně a ekonomicky, asi nikdy neslyšeli o Las Vegas"), naději nespatřuje ani v mladých lidech ("Na jak dlouho se dnes mladí dokážou soustředit, šest sekund? Akvarijní rybička umí sedm"). Nakonec dochází k tomu, že jediné, co opravdu má smysl, je chovat se co nejlépe k těm pár lidem, které kolem sebe máme.
Why There Is No Hope je komikovým přemítáním nad stavem světa, který je tak v hajzlu, že to ani nemá smysl balit do třeskutých vtipů. Realita sama o sobě působí komicky a nepotřebuje žádné další "zevtipňování". Tím Cleese, ať už vědomě, či nikoli, na konci kariéry dosáhl komediálního zenu.
