Součástí festivalu už roky bývá jeden jazzový koncert a devětadvacetiletá Američanka, jež tuto sobotu 1. června zavítá do nového sálu pražského Centra současného umění DOX, v tomto ohledu budí očekávání. Vždyť za všechny své tři poslední desky dostala cenu Grammy.
Když do Česka před šesti lety přijela na putovní Bohemia Jazzfest, byla čerstvě známá jako vítězka pěvecké soutěže Theloniouse Monka a dvojnásobný host na turné orchestru Jazz at Lincoln Center. Dnes se Cécile McLorin Salvantová ubírá čím dál více autorskou cestou.
Dcera haitských a guadeloupských přistěhovalců do USA, která jako malá poslouchala vše od klasické hudby přes gospel až po kubánskou muziku, se etablovala interpretací takzvaných amerických jazzových standardů.
Když se jich chopí tato žena s krátkým účesem a v brýlích s výraznými obroučkami, přes nízký věk vyzařuje neobvyklou autoritu i šarm. Náročný materiál má pod kontrolou: emocionálně zabarvuje slova, krásně je natahuje, výtečně frázuje. Místy až divadelní mimikou vytváří přesvědčivé zdání, že dobře ví, o čem zpívá.
V hlasu Salvantové byly zpočátku slyšet vlivy: napodobovala staré jazzové zpěvačky Saru Vaughanovou ("Chtěla jsem znít úplně jako ona"), Billie Holidayovou ("Učila jsem se její výslovnost, dokonce i přízvuk") nebo Bessie Smithovou. Imitace to byla tak zdárná, že když televize HBO o Smithové před čtyřmi lety natáčela film, na soundtrack zařadila právě Salvantovou.
Ta v tomto ohledu navazuje na jazzovou tradici, přestože na rozdíl od jiných interpretek standardů třeba příliš často nescatuje. Polehoučku se však svým vzorům vzdaluje: pěvecky i hudebně.
Debutovou desku Salvantová natočila s francouzským kvintetem svého učitele, tenorsaxofonisty Jeana-Françoise Bonnela, se kterým se seznámila jako mladá Američanka studující ve Francii práva a paralelně barokní zpěv na konzervatoři.
Po vydání této pěkné, byť postaru swingující nahrávky standardů od Irvinga Berlina či Colea Portera se však přestěhovala do New Yorku, kde žije dodnes. Přes YouTube našla klavíristu Aarona Diehla a začala se umělecky posouvat.
Jejím prvním pozoruhodným albem je šest let staré, živelnější a propracovanější WomanChild. Tam už kromě standardů zařadila vlastní písně včetně té titulní, vyprávějící o zrání a sbírání zkušeností.
Trend pokračoval na následující nahrávce For One to Love, zabývající se různými podobami lásky. Poslední dvě alba − Dreams and Daggers a loňské The Window − pak obě kombinují studiové nahrávky s koncertními záznamy.
Salvantová je zajímavá výběrem repertoáru. Kromě angličtiny už příležitostně zařazuje písně ve španělštině či francouzštině a čím dál víc se například zaměřuje na písně o ženách, obětech stejně jako silných osobnostech.
Ameriku, která momentálně probírá otázky rovnosti pohlaví, zaujala sžíravou interpretací Bacharachovy skladby Wives and Lovers radící dívkám, jak se líbit mužům. Stejně tak Salvantová přezpívala píseň ze 30. let You Bring Out the Savage in Me, která by dnes byla kritizována za mužský šovinismus i rasismus. A pěkné bylo, když do repertoáru zařadila skladbu Growlin' Dan od Blanche Callowayové, méně známé sestry jazzového zpěváka Caba Callowaye.
Poslední album Salvantová nahrála jen s klavíristou − nikoliv však dlouholetým kolegou Aaronem Diehlem, nýbrž dvaatřicetiletým rodákem z New Orleans Sullivanem Fortnerem. Doprovodí ji také tuto sobotu na Pražském jaru.
Cécile McLorin Salvantová
(Pořádá festival Pražské jaro)
DOX+, 1. června
Jejich vystoupení, zřejmě lehce kabaretního rázu, se uskuteční v době, kdy se Salvantová umělecky rozkročuje. Maluje obaly vlastních desek, navrhuje si šaty, nedávno spolupracovala s módní značkou Chanel, chce zkusit herectví a vloni svůj nový cyklus písní představila nikoliv v jazzovém klubu, nýbrž v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. Možná se tu rodí osobnost přesahující svět jazzu.
