Glosa - Mluvit v roztříštěném spektru současného popu o nejdůležitějších událostech roku 2014 je pochopitelně dost ošidné. Jedna z těch nejzásadnějších se ale paradoxně stala, ještě než rok samotný začal.
13. prosince 2013 už měli všichni zkompilované výroční žebříčky a pomalu uzavírali účetní statistiky, když jako blesk z čistého nebe vydala své nové album americká hvězda Beyoncé. Bez ohlášení, propagačního singlu a navíc uprostřed předvánoční vřavy stihla ještě do Vánoc prodat bezmála milion digitálních kopií albového balíčku, v němž měla každá skladba i svoji klipovou verzi.
Peníze a zase peníze
Duch překvapivého alba afroamerické hvězdy strašil marketingová oddělení nahrávacích společností ještě celý následující rok. Fungují ještě dnes pečlivě připravené kampaně, anebo jde hlavně o to, zaujmout fanoušky něčím nečekaným, co je v současném informačním přetížení vytrhne z letargie?
Podobný trik v následujících měsících zkusili Kid Cudi, Skrillex, Wolfmother, D'Angelo a hlavně U2, jejichž dlouho odkládané album Songs of Innocence se 9. září v bezprecedentním činu objevilo v playlistech všech uživatelů iTunes. Žádný div, že se na hlavu irského kvarteta snesla kritika za devalvaci hudby. Pro hudební průmysl je varováním, že i takové hvězdy jako U2 musí spojit uvedení nové studiové desky s reklamním večírkem Apple.
Peníze, peníze a zase peníze se většinu roku řešily v souvislosti se streamovacími službami, které se pomalu stávají dominantním kanálem, kterým putuje k lidem hudba. Konzumenti jsou spokojení s jednoduchým principem přehrávání přes internetový jukebox, vydavatelé jsou vesměs rádi, že piráti už brzy nebudou mít důvod jejich hudbu krást (kdo chce, může ji poslouchat zadarmo), jenže muzikantům se nelíbí nízké honoráře, které služby typu Spotify vyplácí.
Nejpopulárnější služba slibuje, že bude lépe, a to přesně až získá více předplatných. Labely jí, zdá se, věří a muzikantům nezbývá nic jiného, než se obrnit trpělivostí. Disproporci zisků z prodaných CDček či digitálních downloadů a streamů zohledňuje od prosince i časopis Billboard zveřejňující oficiální americké hitparády. Koupit si album na kompaktu nebo jako digitální balíček se podle nich rovná přehrání patnácti set skladeb na Spotify.
Lépe se pak chápe, proč Taylor Swift odmítla zveřejnit svoje nejnovější album 1989 na Spotify. Kdo desku chtěl, musel si ji koupit a jen v Americe bylo takových fanoušků přes jeden a čtvrt milionu, což z alba třiadvacetileté hvězdy udělalo nejrychleji prodávanou desku posledních patnácti let. V roce skoupém na prodejní trháky tak na sebe Swift vzala nálepku zachránce vánočních prémií pro lidi, kteří se pohybují v průmyslu.
Spotify v této kauze vůbec tahalo za kratší konec a možná by si zasloužilo cenu Otloukánek roku. Na jeho místo streamingové služby číslo jedna se tlačí další společnosti, což vlastně jen potvrzuje, že o budoucnosti distribuce hudby už je rozhodnuto.
Humbuk kolem Beats Music nakonec vedl jen k jejímu odkoupení ze strany Apple, mnohem nebezpečnějším protivníkem se tak jeví být v listopadu spuštěná Youtube Music Key, která proměňuje hudební větev populárního klipového úložiště na regulérní streamovací službu. Oproti Spotify má dvě výhody - populární logo (teenageři beztak YouTube využívají na pouštění hudby už dávno) a obří zásobárnu videoklipů. A gigant Google v zádech samozřejmě také není k zahození.
Kdeže virální "bomby" jsou
YouTube poslední roky funguje jako semeniště virálních hitů, které následně ovládají hudební žebříčky. V roce 2014 nepřišel žádný Gangnam Style nebo Harlem Shake. Popové virály jako Happy (Pharrell Williams), Take Me to The Church (Hozier) nebo All About The Bass (Meghan Trainor) nepřišly zdánlivě odnikud jako zmíněné "bomby" roku 2013, ale jejich popularita na webu byla výsledkem pečlivého marketingu velkých labelů. Společně s přetvořením části YouTube na normální streamovací službu to můžeme brát třeba jako znak konce internetové anarchie. Dokáže nás YouTube v budoucnosti ještě vůbec něčím překvapit?
Jediným skutečným velkým virálním fenoménem v popu je tak úspěch melodie Let It Go z filmu Ledové království, která v žebříčcích nebodovala na těch nejvyšších místech, ale o její síle svědčí tisíce amatérských verzí a remixů z YouTube. A samozřejmě fakt, že soundtrack k Frozen/Ledové království se stal v Americe vůbec nejprodávanější deskou roku.
Hymna ženské emancipace v podání muzikálové zpěvačky Idiny Menzel je navíc stvrzením, že letošnímu roku v žebříčcích dominovalo něžné pohlaví. Na podzim sedm týdnů v řadě okupovaly prvních pět příček singlové hitparády ženy (Taylor Swift, Nicki Minaj, Tove Lo a spol.) a jen ve třech skladbách na čele amerického žebříčku v roce 2014 nezní ženský vokál.
Proti hrdým ženám u mikrofonu stojí paralelní vlna smutných kluků, kteří nepřímo potvrzují krizi mužství v popu - anglický písničkář Ed Sheeran (album X) nebo soulový objev Sam Smith (In the Lonely Hours) slušně bodovali v zámoří, nejvíc se jim ale dařilo doma v Británii. Introspektivní melancholie zasáhla i výroční žebříčky kritiků, v nichž se hojně objevují Sun Kil Moon se smutnou deskou Benji nebo veterán Beck s neméně zádumčivým albem Morning Phase.
Smutek v popu částečně nahradil vlnu euforické taneční hudby, která v Americe začala ztrácet dech. V Británii se ovšem na singlovém žebříčku dařilo skladbám s houseovým beatem (Hideaway, Changing, My Love), které se po letech vrátily na vrchol taneční hudby z nezávislých labelů. Jinak mainstreamovému popu v roce 2014 vládly natřásající se ženské zadky (Anaconda) a dominantním zvukem se staly trumpety, které zněly v hitech Problems (Adriana Grande), Shake It Off (Taylor Swift) a nebo Trumpets (Jason Derulo).
