Předstírání je klíčové slovo celého snímku nazvaného Gump - jsme dvojka, který od uplynulého čtvrtka promítají kina a jenž se hned po premiéře vyšvihnul do čela tabulky návštěvnosti.
Pokračování tři roky starého titulu Gump - pes, který naučil lidi žít se nejspíš pokouší naplnit titul jedničky a ukazuje, kterak Krajčův hrdina vyměnil původní práci v oboru IT za pobyt v maringotce. Sice netušíme, co dělá, ale vypadá velmi šťastně, nejspíš nyní opravdu žije. Podobně jako lidé v nějaké sektě má neustále úsměv na tváři a také zjevně vládne nadpřirozenou schopností, neboť v jednu chvíli oné Gumpově psí řeči porozumí.
V ten okamžik dochází k pozoruhodnému vypravěčskému tahu: Oříšek začne sepisovat Gumpův skvělý životní příběh. Děje se to tak, že horečnatě zaplní stohy papíru slovy, která jakýmsi způsobem odezírá ze psích očí. A děje se to pouze v jedné místnosti kdesi na faře.
Samo o sobě podivuhodné. O poznání podivuhodnější je, že z toho příběhu se publikum nedozví ani slovo. Pouze opakovaně slýcháme, jak byl jedinečný, dobrodružný a kdovíjaký.
Vznikl tak vzácný úkaz: film, který nemá vůbec žádný děj a vypráví pouze o tom, jak z tohoto příběhu, o němž se diváci nic nedozvědí, vzniká kniha. Jaký je to příběh? Koho by to zajímalo. Tvůrcům zjevně stačí, že diváky neustále zaplavuje únavný psí monolog. Ten nedává valný smysl, pouze komentuje zjevné dění na plátně za použití silně nekonzistentního slovníku, který je někdy na úrovni čtyřletého dítěte. Jindy naopak Gump užívá velmi nadstandardní slovní zásobu.
Režisér F. A. Brabec, autor snímků Máj nebo muzikálu V peřině, vycházel ze scénáře a knihy Filipa Rožka. Natočil snímek, který se opravdu netradičně pokouší zakousnout do vlastního ocasu.
Neustále se tu hovoří o tom, co vše skvělého ten Gump zažil, nic z toho ale nevidíme. Psík a jeho lidský souputník pouze občas nahodile potkají lidské či zvířecí postavy, které nejspíš znají z minula, navzdory extrémnímu nadužívání psího voiceoveru se však nedozvíme, jaké mezi sebou mají vazby či vztah. Jen obvykle odtušíme, že je plný lásky, neboť režisér a kameraman Brabec tato setkání rámuje zpomalenými, kýčovitými záběry, v nichž občas probleskne náklonnost až sexuálního rázu.
K mezidruhovému spojení, které by tento absurdní kinematografický útvar alespoň poslalo do trochu odvážných vod, bohužel nikdy nedojde. Kýčovité "zpomalovačky" naopak gradují v okamžiku, kdy psí hrdina běží kamsi do nebe prostorem, v němž se klene hned celá řada duh a kde se spousta lidí potkává se svými psími kamarády.
Gump je vzácný příklad filmu, jehož tvůrci zjevně nepotřebují, aby tu cokoli dávalo smysl.
Například na počest původního zesnulého majitele, jehož hrál Bolek Polívka, se schází obrovské zástupy lidí, jako kdyby byl nějakou celebritou, ačkoli tomu vůbec nic v ději nenasvědčovalo. Nakonec se ale ukáže, že jsou to nejspíš po autogramu lačnící fanoušci knihy o Gumpovi. Tedy asi té knihy, která dala vznik oběma filmům, ale která se přitom po značnou část druhého snímku teprve píše a vydává.
Neuráží na tom ani tak ta nedomyšlená hra na to, zda snad má Richard Krajčo hrát autora knih o Gumpovi, jako spíše pocit, že lze natočit celovečerní rodinný film, v němž chybí byť jen náznak děje či nápadů jakéhokoli druhu.
Snad až v poslední čtvrtině přichází lehké drama, když se zjevuje Štěpán Kozub v roli zištného burana, který má překvapivou vazbu na Gumpův příběh a snaží se ho zpeněžit.
Tento zlotřilec přitom nedělá nic úplně odlišného od tvůrců filmu, kteří nevynakládají pražádné úsilí zaujmout diváka jinak než neustálým citovým vydíráním. Jako alibi publiku sem tam podsouvají další roztomilá zvířátka v epizodních rolích, třeba prasátko, které se stará o nemocné děti. Přece by nikdo nemohl cokoli namítat proti filmu, jehož tématem má být, že zvířata jsou skvělá a zlepšují náš život.
Dobře, z postavy Richarda Krajča zvládl jeden pejsek udělat muže, který se usmívá, žije v lese a neudrží konzistentní postoj ani mezi dvěma následujícími scénami. Například uvaří Gumpovi jakousi šlichtu a slibuje, jak mu to prožene zažívání. A když jde poté spát tvrdým spánkem, přichází jeden z nejúmornějších momentů v současné české kinematografii: Gump se pokouší dlouze popisovat, že z něho uvnitř maringotky brzy vyjde zadním koncem cosi velmi nežádoucího a páchnoucího. A muž, který na to vše zadělal, je najednou nad ránem překvapen a pohoršen.
Tento nevydařený fekální gag představuje vedle několika Kozubových průpovídek jediný pokus o vtip, jinak jde o film strojeně závažný, který coby rodinná podívaná nepromlouvá snad k nikomu.
Na velmi malé děti asi bude fungovat přítomnost zvířátek - ale pusťte jim raději cokoli se zvířecí tematikou, co najdete na sociálních sítích. Bude to stoprocentně vkusnější, zábavnější a méně úmorné.
Film
Gump - jsme dvojka
Režie: F. A. Brabec
Bioscop, v kinech od 28. března.
