reklama
 
 

Recenze: S českou popkulturou je to pěkně ... V peřině

21. 6. 2011 8:35
Velmi barevný muzikál režiséra F. A. Brabce

Recenze - První český (skutečně) celovečerní 3D film V peřině se zdánlivě dokonale liší od (skutečně) prvního českého 3D filmu Heart Beat 3D. Zatímco umělecký experiment Jana Němce se oslovováním (jakéhokoli) publika nijak nezabýval a tvrdohlavě prezentuje výrazně osobní vizi autora, výpravný spektákl F. A. Brabce je vyloženě posedlý tím, aby byl co nejdiváčtější, a tudíž v něm nebylo nic osobního, ale pouze to, "co se bude líbit davům". Ve výsledku ale obě díla jen testují hranice snesitelnosti.

Že F. A. Brabec neumí filmově vyprávět, víme již léta, a nic se na tomto smutném faktu a zásadním handicapu nemění. Pokud si vybral za svůj debut adaptaci Krále Ubu, dalo se to ještě skrýt, protože zde se model klasického vyprávění záměrně rozbíjí. Pokud adaptoval Erbenovu Kytici, dovedl lidem se sníženým vkusem nabulíkovat, že sledují poezii.

Ale jakmile měl odvyprávět krimi příběh v Boleru, žalostně selhal. Pak opět uprchnul do bezpečí poezie v Máji, čímž se mu ale fakticky podařilo jen zprznit další literární klasiku. Jeho na odiv dávaná záliba v kýči (k níž se bezostyšně a veřejně hlásí) devalvuje význam tohoto pojmu a zabraňuje odlišit přirozenou krásu od umělého pozlátka.

Ještě jedna věc je na režisérských počinech tohoto jinak řemeslně špičkového kameramana typická: nutkavá potřeba pomocí filmů exhibovat své dovednosti, jako by šlo o jakousi náhražku sportovních fyzických výkonů. Jen a jen proto "musel" Brabcův Krysař být natočen za 24 hodin, aby získal pofiderní zápis do Guinessovy knihy rekordů.

A jen proto, že existuje 3D technologie, muselo být uděláno V peřině. Jestliže takřka v každém Brabcově filmu byly záběry, v nichž létá vzduchem peří, listí nebo nějaké pápěří, nyní si z létajícího peří učinil definitivní fetiš a rozfoukává ho až do publika v sále.

O děj nejde, ale film na něm stojí

Že o děj vůbec nejde, dokazuje i oficiální text distributora, v němž je zápletka popsána takto: "Na malebném náměstí stojí proti sobě dva domy. V jednom se nachází čistírna peří, v druhém má kabinet paní Hilda - vykladačka snů. Mezi nimi vládne nepřátelství na život a na smrt. Dědeček z čistírny nedávno objevil skrytý svět snů v peřinách a umí z nich zlé sny odfiltrovat.

Vykladačka snů je díky tomu bez práce. Všem v okolí se zdají samé pěkné sny a s těmi se pro radu nechodí. A kdyby se něco ošklivého do spaní přece prodralo, stačí si dát peřinu vyčistit. Zlé sny skončí zamčené ve sklepení pod čistírnou. Ale jednoho dne děda záhadně zmizí. Celou rodinu z čistírny pak čeká dobrodružství, o kterém se nikomu ani nezdálo."

Kdokoli film zhlédne (a radíme to jen otrlým), musí dojít k tomu, že onen popis absolutně neodpovídá tomu, co se na plátně děje. Bohužel na vině nebude jen to, že oficiální texty distributorů bývají blafy a píšou je mnohdy lidé, kteří dotyčné snímky neviděli, ale rovněž to, že "děj" V peřině se nedá reprodukovat. A hlavní problém celého díla je, že na ději stojí (protože je překomplikovaný a strhává pozornost), i když by asi chtělo stát na obrazech a písničkách.

Jenom stručně, co všechno v distribučním textu nesedí: Dědeček (Bolek Polívka) vynalezne "filtrování zlých snů" na začátku filmu a nikdo o tom neví, protože vzápětí zmizí jaksi náhodně v peřině; není ani jasné, proč je peřina kouzelná (a vcucává lidi dovnitř) a kdo ji vyrobil.

Rodina dědečka sice postrádá, ale čistí peřiny dále, na vývěsní tabuli mají napsáno "vyčistíme vaši peřinu i od zlých snů", ale přitom nikdo neví, že se ony zlé sny (démonické postavy) dostávají do sklepa, kde jsou zavřené v jakési prázdné místnosti, kterou nikoho nenapadne otevřít. Velký byznys čištění peřin, kdy do krámu chodí každodenně celé městečko, se rozjíždí teprve s dědečkovým zmizením, aniž kdokoli chápe princip čistění, nebo se nad ním podivuje.

Jak se ta bába k té mříži dostala

Do města potom přijíždí vykladačka snů (čili tu nepanuje žádné osobní nepřátelství) a pojme plán, že čističku zničí svou divnou černou peřinou - aby lidé měli špatné sny a ona je mohla vykládat. Poté, co čistička exploduje, uniknou ze sklepení pouze dvě divné figury: zlý velký chlap, který krade děti, a krásná dívka z plakátů.

Tu miluje mladík Karel (Jiří Mádl) pracující v tiskárně a spící v podkroví čistírny. Přestože dívka Sen (jež má od mužů mnoho jmen, lalala) není noční můrou, byla vyčištěna. Jenomže přitom se o ní Karlovi pořád zdá (a nikdy zdát nepřestalo). Venku ve fyzické podobě pobíhá, když je Karel vzhůru (a omylem se stane chůvou dětí v rodině z čistírny), a do snů se mu vrací, když spí.

Na Karla si přitom myslí Bětka (Anna Stropnická), jež pracuje ve firmě na péřové bundy, které vyrábí (stále ve stejném domě) tatínek oné čističkové rodiny (Karel Roden). Víceméně všechny postavy se tedy nacházejí v jednom domě, z něhož je ukázán jeden vchod a který v různých patrech obsahuje místnost se zlými duchy, čistírnu peří, výrobnu bund, vícepokojový rodinný byt a podkroví.

K tomuto domu každý den ráno přichází babička (Eliška Balzerová) a odemyká zvenčí hlavní vstupní mříž (odehrává se kolem toho mnoho scének.) A otázka pro chytré hlavičky zní: Jak se ta bába k té mříži vůbec dostala? Skočila z okna, nebo vylezla kanálem? Nebo bydlí jinde? A proč ty ostatní zamyká? A co kdyby ráno náhodou nepřišla? A pokud má dům jiný vchod, proč přichází k mříži ze směru, který je úplně opačný, než stojí dům?

Slepenec scének bez vnitřního řádu

Aby nedošlo k mýlce: zvláště muzikálové filmy popírají mnoho konvenčních představ o prostoru a čase, propojuje se v nich realita a fantazie, postavy sehraně tančí a zpívají, i když se navzájem neznají, zkrátka žánr umožňuje dělat podivné věci. Ale i ono překračování hranic by mělo mít nějaký řád. V peřině však žádný nemá, jedná se o slepenec scének, které mají působit atraktivně, jenomže svým neumětelstvím a nedořešeností film vyvolává mnoho otravných otázek a takřka na žádnou neposkytne odpověď.

Nehledě na to, že zničení čističky peří nemá vliv na zvýšení zákazníků u kartářky a že čistička by mohla fungovat i bez filtru na odchytávání zlých snů, se zde nakousávají a nedoříkávají i další motivy. Například mnoho času je věnováno tomu, že tatínek rodiny trpí závratěmi. Nikdy se nedozdíme proč, přestože to vypadá, že bychom měli.

Ve "vrcholné akční sekvenci" odehrávající se uvnitř snového peřinového světa, má tatínek toto trauma překonat. Fakticky ale ono vítězství nevidíme, protože na žebřík postavený přes bránu s bodci nevyleze a hlavně, i kdyby vylezl, tak nevíme, jak by se dostal na druhou stranu, protože tam druhý žebřík není. Čili celý motiv s tatínkovým traumatem i hrdinstvím přijde vniveč.

Nebo: rodina rozhořčená, že jim Hilda zničila čističku peří, absolvuje dlouhý skupinový výstup, kdy se připravují na pomstu, jež spočívá v tom, že se vyzbrojí válečky na nudle či měchačkami, poté nakráčejí výhružně před dům, kde sídlí Hilda a když uvidí cedulku "Zavřeno", odejdou zas zpátky.

Sekvence přitom není natočena jako absurdní vtip. Je natočena proto, aby více herců mohlo zpívat stupidní věty typu "Pomsta je správná, když důvod svůj má" (a) existuje snad pomsta bez důvodu?, b) důvod je vždy správný?) a toto "máááá" tam je zase jen proto, aby tam bylo ááá, protože to se nejlíp zpívá. Ve vzácně sebereflexivním momentu Hilda na otázku, jak něco mohla (dopo)vědět, odpovídá "protože se tam nic jinýho nerýmuje".

Vůbec texty jsou velmi vypečené, dokonale smysluprázdné a případně nekorespondují s dějem. (Což je pozoruhodné, vzhledem k tomu, že za scénář i texty k většině písní je zodpovědný jeden člověk - Miroslav Adamec.) Dozvíme se třeba objev, že "skok je víc než krok", nebo je tu Bětčino vyznání "Mě můžeš mít i zaživa" (tedy když spíte, tak jste mrtví?). Hilda zase říká, že "v tom snu budou všichni hnusní" a pak nic hnusného v žádném snu není. Tyto vyzobané střípky ofenzivních pitomin přitom zdaleka nedokládají chabost filmu jako celku a cílem recenze není vozit se po jednotlivostech.

Esence úpadku české popkultury

Spíše tu jde o to ukázat, že V peřině představuje esenci úpadku české popkultury a tento úpadek spočívá ve víře, že když se na plátno nahrne hodně barviček a hodně známých tváří bez ohledu na to, zda ladí dohromady, tak to stačí. Jakákoli rozdílnost se stírá, vše se slévá do indiferentní pouťové omalovánky: Karel Roden, Lucie Bílá, Arnošt Goldflam, Support Lesbiens, Kabát...

V peřině stojí též hodně na kolektivním mámení, že když se lidé baví na place, vzniká automaticky i zábavné dílo pro nezávislé pozorovatele. Ale nejvíc se zde projevuje obdiv k typu tvůrců, kteří svými gesty o sobě dávají najevo, že jsou "krásní blázni" a "věčně hraví kluci".

Jenomže filmy vyžadují mnohem pečlivější logistiku než pouhé hraní si. Hravost u žánrového dějového filmu může být výsledkem procesu, ale nemůže být jedinou metodou, kterou se vše řídí. V takovém případě nejde o hravost ani radostný návrat do dětství, ale trapnou a zastydlou infantilitu. Omluvou nemůže být zavádějící vysvětlení, že film vznikal pro 3D formát a nemá dělat nic jiného, než demonstrovat technické možnosti - původní scénář je totiž starý několik let a film byl zpočátku připravován bez vidiny trojrozměrnosti.

Zbývá otázka, co mělo V peřině vlastně být za druh filmu? Jistá je snaha o "dobrou náladu" (feel good movie). Odsud vybraný vzor v muzikálu Mamma Mia!, ale napodobený stylem, který odpovídá spíše reklamám na Poděbradku, sýry Želetava, nebo na holení pindulíny. A stejně jako tyto reklamy nemají ani peřinové filmové scény žádný vnitřní obsah už proto, že ono údajně pospolité městečko vůbec nežije a nepůsobí jako komunita. Druží se jen kvůli tomu, aby stáli ve špalírech, nebo se sráželi při nehodách a vytvářely se tím 3D efekty. (A oukej, třidéčko vypadá obstojně.)

Možná by bylo ale dobré dodat, že i ideál Mamma Mia! zosobňuje hlavně nesmrtelnost popového kýče a kritérium, že by "stačilo trochu dopilovat scénář" a V peřině bude super film, zní až hrozivě. Udělat z nesmyslné bezmyšlenkovitosti bezchybnou bezmyšlenkovitost je etalon kvality, k němuž se není třeba přibližovat.

Přelud zábavnosti

Má-li někdo pocit, že Vlasy, Jesus Christ Superstar, nebo třeba i Chicago a Moulin Rouge jsou filmy čirého třeštění a není v nich žádné poselství, zřejmě definitivně zdegeneroval a za kulturní vyžití považuje sérii různých českých divadelních muzikálů, které mají stejně daleko do produkcí na Broadwayi jako má V peřině daleko i do Mamma Mia.

Při velké vstřícnosti tu objevíte vlivy snímků jako Paraplíčka ze Cherbourgu (1964), ale spíš vám vytane polsko-sovětsko-pedofilní Akademia Pana Kleksa (1984). Kombinace televizně umělých světů nedělních pohádek, které si už nikdo nepamatuje, s módou retra, kterou u nás rozpoutali Rebelové (kteří by se mohli se svou mentalitou jmenovat spíš Páprdové), a dědictvím socialistických spartakiád - to všechno se zde smíchá do jednoho postmoderního eintopfu.

Když jsem seděl na projekci, vzpomínal jsem na proslulou recenzi Pauliny Kaelové na klasický přeslazený muzikál Za zvuků hudby (1965), v níž popisuje, jak z nás ty protivné kolovrátkové melodie, jež nejde dostat z hlavy, činí "citové imbecily".

V něčem zřejmě každého z nás podobné melodie dostávají, nutí nás trsat si do rytmu a stávat se vymytě šťastným a spokojeným. Stejně si ale pořád myslím, že je ve schopnostech každého člověka poznat, kdy se jej něco dotýká a kdy je jím pouze manipulováno.

Po filmu V peřině nikdo nežádá, aby byl autentickým uměním o vážných věcech. Troufám si ale tvrdit, že se nejedná ani o autentickou zábavu, nýbrž jen přelud zábavnosti. V roce 1980 si z podobných hudebních slátanin dělali legraci v Trháku. A v roce 2011 se nová generace tvůrců tváří, že právě tento druh jančení všichni chceme.

V peřině
V peřině
Žánr: Muzikál
Režie: F. A. Brabec
Obsazení: Lucie Bílá, Karel Roden, Amélie Pokorná, Matěj Převrátil, Bolek Polívka, Eliška Balzerová, Nina Divíšková, Arnošt Goldflam, Jiří Mádl, Anna Stropnická, Nikol Moravcová, Milan Šteindler, Marek Vašut, Tatiana Vilhelmová
Délka: 103 minut
Premiéra ČR: 16.06.2011

autor: Kamil Fila | 21. 6. 2011 8:35

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama