Osmapadesátiletý britský režisér Jonathan Glazer má rád velké výzvy. Před 11 lety zfilmoval román Pod kůží spisovatele Michela Fabera, jenž své krátké i delší prózy staví na pečlivém dávkování informací a postupném budování světa. Faber při tom využívá právě faktu, že literatura - na rozdíl od kinematografie - nechává schované vše, o čem se výslovně nepíše. Proto Glazer pro zdánlivě nezfilmovatelnou Faberovu prózu našel vlastní poetiku a originálem se spíše inspiroval.
Nyní se v Zóně zájmu, jež vznikla adaptací také česky vydané stejnojmenné předlohy Martina Amise, odklání podobně zásadním způsobem.
Anglický romanopisec Amis žil v letech 1949 až 2023. Knihu o holokaustu pojal jako výpověď fiktivních nacistů, kteří měli na starost koncentrační tábor v Osvětimi. Jako místy až groteskní slovní performance plnou nízkých pudů.
Snímek se odlišuje jak tónem, tak premisou. Soustředí se na jednu zdánlivě obyčejnou spokojenou rodinku: tatínek jezdí do práce na kole, děti si na zahradě mezi pestrobarevnými květy hrají se psem či v bazénu. Akorát že ten otec se jmenuje Rudolf Höss a velí vyhlazovacímu táboru v Osvětimi.
Sama o sobě by to byla kritika průměrného, lehce umělohmotného měšťáckého života. Na pozadí toho, co se odehrává "za plotem" a co za kouř vychází z onoho komínu, jediného objektu, jejž jako diváci vidíme zpoza zdi, jde však o zlověstně mrazivý pohled na to, jak také může vypadat zlo.
Film neukazuje hrůzy v podobě masových vražd, které jsou v Osvětimi na denním pořádku, nerýpe se v rutině dozorců a velitelů. Vše zpoza zdi příležitostně předá pouze zvuková stopa. Křik, střelba, bohatě to stačí k neustálé konfrontaci s napětím mezi tím, co vidíme a co slyšíme. A co naopak jako by nechtěli slyšet protagonisté.
Hedwiga Hössová připomíná paničku, jejíž jedinou starostí jsou hmotné statky. Co na tom, že nepotřebuje tolik nakupovat, neboť většinu cenností si bez většího vzrušení přebere po těch, co je už za zdmi nebudou potřebovat.
Největší drama tak přichází, když je Höss coby schopný manažer povýšen a dostává práci v jiném koncentračním táboře. Hedwice se však z venkovské idylky nechce odjet, a tak s dětmi zůstává. Užívá si pohodlí vily, zatímco otec a manžel si plní své "korporátní" sny.
Jonathan Glazer našel v mnoha ohledech originální klíč, jak se nově podívat na nelehké téma holokaustu. Vše navíc podporuje způsob, jakým tento vizuálně výrazný tvůrce snímá dění ve statických promyšlených záběrech, jak ukazuje banální pohlednice z rodinného života, které ovšem mohou působit děsivěji než leckterý detailní ponor mezi zdi osvětimského tábora.
Jenže stejně je třeba se ptát: stačí to? Je toto napětí mezi všedními starostmi jedné rodinky a tím, jaké dějinné zrůdnosti se s jejím zásadním přispěním odehrávají na pozadí, dostatečně nosné?
Britský umělec sází na jediný trik, je důsledný, chtěl by být subtilní, ale není celý koncept s přibývajícími minutami přece jen trochu na sílu? Jsou to legitimní otázky hlavně ve druhé polovině filmu, v níž sledujeme Hösse coby úspěšného muže, který se zkušeně pere s byrokracií a pobytem mezi smetánkou, ale není spokojený, jak občas zazní z úsečných telefonátů s manželkou.
Jediné znepokojující znamení přichází ve formě lékařského vyšetření a následných okamžiků nevolnosti. S přibývající stopáží se vkrádá myšlenka, zda už Glazer - navzdory snaze neukazovat nic drastického a pracovat se spíše subtilním napětím - není až příliš doslovný a navzdory zvolené metodě okatě závažný.
Režisér jako by se tu a tam lekl, že jeho koncept nebude zřejmý, a musel jasně naznačit, že se za zdí děje velké zlo, aniž by ho přímo ukázal.
Totéž platí pro občasné, pravidelně se vracející pasáže, natočené černobílou termokamerou a doprovázené intenzivní zvukovou stopou. Jako by zlo někdy muselo proniknout na povrch v celé své zvrácené, symbolické, lehce abstraktní "kráse". Vypadá to však spíše jako nadbytečný ornament či stylistický výstřelek.
Zóna zájmu je nevyrovnaný, byť místy působivý pokus, jak znovu promluvit o extrémních skutcích vymykajících se běžné představivosti jako o čemsi vykonávaném s až mechanickou rutinou.
Na plánky s modelem nových, "efektivnějších" plynových komor se tu hledí, jako by šlo o všední konstruktérský problém. A Höss připomíná úspěšného manažera, který by se uplatnil v každém korporátu.
Nejsou to nijak objevné myšlenky, koncept banality zla pochází od filosofky Hannah Arendtové, která - tak jako mnozí myslitelé i umělci po ní - popsala proměnu zrůdného aktu v cosi rutinního. Jonathan Glazer se však vyhnul operativě uvnitř tábora, tedy skutečné proměně zvrácených činů v dennodenní, mechanizované úkony. A sleduje spíše banální životy rodiny Hössových, které by pravděpodobně vypadaly stejně, i kdyby na okraji pozemku nestála zeď s ostnatým drátem.
Jakkoli režisér na základě tohoto rozhodnutí vytváří mnohé mrazivé scény, nabízí se podezření, jestli si až moc neulehčil práci. A zda je jeho koncept dostatečně silný na celovečerní film.
Film
Zóna zájmu
Režie: Jonathan Glazer
Aerofilms, česká premiéra 15. února.
