Geniálně nepochopený Eichmann. Znovu vyšla kniha Arendtové o procesu s nacistou

Michal Plzák Michal Plzák
8. 1. 2020 12:33
Některé knihy mají být stále na trhu. Sice to nejsou trháky, na jejich novém vydání nakladatelství nic nevydělá, přesto je dobře, že po nich čtenář může kdykoliv sáhnout.
Hannah Arendtová, jak ji roku 1944 v USA vyfotil Fred Stein.
Hannah Arendtová, jak ji roku 1944 v USA vyfotil Fred Stein. | Foto: ČTK/PICTURE ALLIANCE

Takové publikace už jsou většinou zapsané v kulturní paměti, bývají nějak zásadní, přelomové, mají své vykladače či vyvraceče. Stovky podobných děl na pultech českých knihkupectví chybí, takže když se k nám jedna po desítkách let absence vrací, je to radost. Jenže pak začne dorážet neklidná myšlenka - proč právě tato a takto?

V květnu uplyne 60 let od chvíle, kdy agenti izraelské tajné služby Mosad unesli z Argentiny Adolfa Eichmanna, nacistu, který měl za války ve svém referátu takzvané konečné řešení židovské otázky. Rok nato, v dubnu 1961, s ním v Jeruzalémě začal soud. Trval čtyři měsíce a na jeho konci si obžalovaný vyslechl rozsudek smrti. A ten byl také, jako v Izraeli jediný, následujícího roku vykonán.

Mezi stovkami novinářů a reportérů z celého světa, kteří na přelíčení přiletěli, byla i filozofka Hannah Arendtová, židovská Němka a Američanka. Z mnoha článků, reportáží a analýz procesu se právě její pojednání stalo v několika ohledech přelomovým. Bez nadsázky lze říci, že ne izraelský soud, ale ona Eichmanna "udělala".

Její analýza soudního přelíčení a interpretace Eichmanna a jeho zločinů vyšla roku 1963 pod názvem Eichmann v Jeruzalémě s podtitulem Zpráva o banalitě zla. Česky se poprvé objevila až roku 1995 v překladu Martina Palouše a nyní, po čtvrtstoletí, ji ve stejném překladu znovu vydalo nakladatelství Oikúmené, tentokrát bohužel bez onoho zásadního podtitulu na obálce.

Ve chvíli, kdy soudní proces skončí, zájem o něj zpravidla opadne. Vše je vyřízeno, vyšetřování skončilo, rozsudek vynesen, co dodat? V čem tkví síla reportáže Arendtové, jaké je poučení tohoto procesu, že zpráva o něm má být stále k dispozici dalším generacím? Nebo je to mýtus? Možná reportáž ztratila na objevnosti a poučení nikoho nezajímá? Opravdu: proč tuto knihu vydávat znovu?

Portrét Hanny Arendtové od Freda Steina z roku 1966.
Portrét Hanny Arendtové od Freda Steina z roku 1966. | Foto: ČTK/PICTURE ALLIANCE

Otázka sugeruje důvody proti. Nuže: Arendtová je jako historička překonaná. Její kniha se hemží hrubými nepřesnostmi a omyly, řadu dat a čísel uvádí chybně, občas vyvozuje nesprávné závěry, jiné podstatné naopak chybí. Autorčiny příkré soudy a předsudky přes svou neotřelost čtenáře málem urážejí.

Řada tezí je dobově podmíněná, což přirozeně není chyba Arendtové. Historici jsou dnes zajedno v tom, že vlastní výkon moci v nacistickém státě nebyl obdobou řízení sovětského státu, že takzvané konečné řešení nebylo definováno ani před válkou, ani na jejím začátku. Že žádný Hitlerův rozkaz k vyvraždění evropských Židů holokaust nespustil, že v byrokratické mašinerii nacistů nebyly tolik podstatné rozkazy, spíše se cenila samostatnost a odvážná iniciativnost úředníků a tak dále.

Hledání společného jmenovatele

Když Arendtová knihu psala, bádání o holokaustu bylo v plenkách. První zásadní příspěvek vyšel právě v roce 1961 pod názvem The Destruction of European Jews od Raula Hilberga - Arendtová od něj hojně a málokdy přiznaně, zato s chybami opisovala.

Svou reportáží vyvolala obrovskou kontroverzi. Těžko stravitelné bylo její vypodobnění Eichmanna coby neslaného nemastného úředníčka, který jen přijímal rozkazy shora a pečlivě je předával podřízeným. Nepřemýšlel o nich, v ohromném byrokratickém aparátu byl pouhým plešatícím předavačem pokynů, které vedly k vyvraždění milionů.

Za mimořádností nacistických zločinů, jež i pro právníky představovaly těžko postižitelné novum v kriminologii, natož pro lidskou imaginaci, museli stát - myslela si veřejnost - mimořádně vyšinutí jedinci, obludy, sadisté, sociopaté. Hledal se společný jmenovatel, které by zajistil odlišnost a homogennost takové skupiny zvrácených individuí.

Pro některé to byla specifická nacistická ideologie, pro jiné autoritativní osobnost, jiní zase tvrdili, že jen Němci mohli něco takového spáchat. Tyto definice vždy měly podstatnou funkci: zajistit, aby mimořádní zločinci byli v něčem zásadně jiní než řádní, slušní občané.

Snímek z procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem z prosince 1961.
Snímek z procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem z prosince 1961. | Foto: ČTK/AP

Role židovských vůdců

Arendtová ve své analýze tvrdí, že Eichmann nebyl ani sadista, ani přesvědčený nacista, dokonce ani antisemita. Byl to poslušný úřednický sluha, kariérní oportunista, bez kterého by žádná totalitní mašinerie nemohla fungovat. Vůle státu a umění vyznat se pro něj byly vším. A tato banální existence v mimořádné sociální struktuře vede k mimořádnému zlu.

To bylo a dosud je převratné, nesmírně inspirující pojetí. Má však podstatnou vadu: Eichmann definici nevyhovoval. Tuto koncepci si Arendtová brala s sebou už do letadla, když si balila na cestu. Mimochodem v soudní síni pak strávila jen pár dní a křížový výslech vedený prokurátorem Hausnerem nezažila vůbec.

Adolf Eichmann u soudu.
Adolf Eichmann u soudu. | Foto: ČTK/AP

Eichmann se jí hodil jako historický příklad revoluční myšlenky, a jeho sebeprezentaci mu tak baštila i s navijákem. Historikové dnes tento obraz nepotvrzují. Eichmann byl antisemita, věřil v nacistické ideály, pyšnil se tím, co víc - nepředstavoval jen bezduchého poslíčka rozkazů mocných, naopak s nadřízenými někdy nesouhlasil, jejich zmírňující rozkazy koncem války sabotoval a vyvíjel iniciativy k účinnějšímu vraždění.

Největší poprask ale Arendtová způsobila, když z kolaborace obvinila členy židovských rad, ustavených nacisty v ghettech. Její slova, že "tato role židovských vůdců při vyhlazování (v originále destruction) vlastního národa je bezpochyby nejtemnější kapitolou veskrze temného příběhu", se dostala do stovek knih, pojednání a debat.

Tento text vzrušenou polemiku přirozeně nemůže pojednat. Vztaženo k otázce, proč knihu znovu vydávat, je ale potřeba jasně říci, že Arendtová se tu vydala na nejtenčí led své kariéry - také aby jako Židovka, snobsky opovrhující "necivilizovanými" východními Židy z ghett, prokázala nezávislý a odvážný intelekt.

Kdyby pouze - jako v té době Raul Hilberg - pojmenovala strašlivou situaci, do níž židovské starší dostali nacisté, kteří rafinovaně proměňovali řadu svých obětí ve spolupachatele (aniž by se přitom Židé mohli vymanit ze statusu obětí), z hlediska sociální analýzy, aniž by moralizovala a odsuzovala, otevřela by problém věcné diskusi. Takto ovšem prokázala historickou nevzdělanost i necitlivost a přivolala na sebe oheň emocí.

V této pasáži by se čtenář rád bez jízlivosti zeptal, proč se Arendtová s podobnou bohorovností nepustila do Spojenců coby válečných svědků, ba zatloukačů genocidy. Že i v těchto oblastech bádání pokročilo, netřeba zdůrazňovat. Takže znovu: proč po všem řečeném knihu opět vydávat?

Na snímku z dubna 1961 nacistický zločinec Adolf Eichmann píše dopis v izraelském vězení Ramla.
Na snímku z dubna 1961 nacistický zločinec Adolf Eichmann píše dopis v izraelském vězení Ramla. | Foto: ČTK/AP

Víc než jen židovská tragédie

Arendtová dokázala obrovskou, nesouvislou hromadu materiálu nejen ze soudního procesu jasně strukturovat a podřídit své koncepci. Tato filozofka byla historicky mnohdy nepřesná, ve svých formulacích ale obdivuhodně pregnantní. Odkrývala nečekané souvislosti, nabízela či vnucovala perspektivy, které historický materiál přetavovaly do nepříjemných otázek morálních a občanských. V lecčem se mýlila, ale jako pravá intelektuálka šla "s kůží na trh".

Když užaslému světu představila Eichmanna skoro jako spojence sionistů, rozhodně ne coby vulgárního antisemitu, byla úplně vedle. Dobrý čich naopak prokázala v myšlence, že holokaust nebyl pouhým vyvrcholením dějin antisemitismu, radikálním dotažením křesťanské dějinné perzekuce různých forem. Stručně řečeno: holokaust nepředstavoval jen židovskou tragédii, bylo to cosi nového, co bytostně ohrožuje celé lidstvo.

Norimberský soud poprvé pojednával zločiny proti lidskosti - Arendtová by řekla, že zločiny proti Židům jsou podkategorií těchto zločinů proti celému lidstvu.

Že její zamlouvání role antisemitismu v konečném řešení bylo nešťastné, ba nesprávné, je věc jiná, v tom ostatně není sama. Její přínos naopak tkvěl v tom, jak poválečnému světu ukázala (aniž by takto naplno prorokovala), že pachatelé příští genocidy nebudou motivováni čistě ideologicky, protože rozhodující jsou i další faktory, jako například modernita (tedy byrokracie a průmyslová dělba práce obecně), politický oportunismus, kariérismus a ano, i to eichmannovské nemyšlení (které nijak nesouvisí s inteligencí).

Čtenář s překvapením zjišťuje, že Arendtová už tehdy naznačila tematické okruhy, jež další desítky let určovaly bádání o holokaustu. A čtenář český může zajásat, protože je zná. Namátkou jsou to právě modernita (Zygmunt Bauman, dnes již historiky odložený, před dvaceti lety však objev), role státnosti (Timothy Snyder), rasová politika na okupovaných územích (Götz Aly) či jiné než rasistické motivace pachatelů (Christopher Browning). Mimochodem nestálo by za to konečně v češtině vydat ono průkopnické dílo, již zmíněnou práci Raula Hilberga The Destruction of European Jews?

Čtivý, ale nepřesný překlad

Kniha Eichmann v Jeruzalémě je jednak svědectví doby, dokument z povahy věci starý, zasazený do dobových konceptů. Zároveň ale spoustu zavedených představ a klišé radikálně napadá a zpochybňuje. Proto se stal jakýmsi zakládajícím kamenem historiografie holokaustu - každý historik 20. století si to s Arendtovou musí vyřídit, nemůže ji obejít. I její tón zjednává onen druh pozornosti, který je nabitý emocemi.

Obal nového vydání Eichmanna v Jeruzalémě.
Obal nového vydání Eichmanna v Jeruzalémě. | Foto: OIKOYMENH

Emocionální je žel i četba českého vydání, aniž ji tak - jinak skvělé - nakladatelství plánovalo. Překlad je sice v zásadě čtivý, ale jaksi zbytečně tvůrčí a nepřesný. Na některých místech mění smysl vět či zabarvení výpovědi a špatně cituje.

Vůbec není jasné, proč překladatel Martin Palouš píše o "polských vyhlazovacích zařízeních v Polsku", když Arendtová mluví pouze o Polsku - dnes, kdy jsou na to Poláci extrémně citliví, to vypadá jako záměrná provokace.

Redakce bohužel pustila i řadu překlepů a dalších chyb. Zásadním nedostatkem českého vydání je pak absence rejstříku. A jelikož jde o publikaci, která více než půlstoletí podněcovala diskuse a bádání, bylo by namístě přidat text, který by čtenáře uvedl do života knihy "po Jeruzalémě". Nové české vydání se tak nese ve znamení nedbalé práce či zbytečného spěchu.

Autor přednáší o holokaustu na CERGE-EI.

Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě

(Přeložil Martin Palouš)
Vydaly nakladatelství OIKOYMENH a Filosofický ústav Akademie věd České republiky 2019, 325 stran, 398 korun

 

Právě se děje

před 4 hodinami

České házenkářky na úvod Eura prohrály se Švédskem

České házenkářky vstoupily do mistrovství Evropy v Dánsku porážkou 23:27 s favorizovaným Švédskem. Svěřenkyně trenéra Jana Bašného v úvodním utkání základní skupiny B v Herningu dlouho držely krok, na startu druhého poločasu dokonce vedly o tři branky, ale závěr patřil Seveřankám.

V dalším duelu se český tým v sobotu utká s Ruskem a v pondělí zakončí skupinu proti Španělsku. Do další fáze turnaje, kterou budou dvě šestičlenné skupiny, postoupí první tři celky.

Švédsko a Česko se měly utkat už v březnu v kvalifikaci, kvůli koronaviru ale byly oba zápasy zrušeny a na šampionát se dostaly stejné týmy jako předloni. Kvůli přetrvávající pandemii se celý turnaj hraje bez diváků.

Zatímco český tým kvůli koronaviru nehrál zápas více než rok, Švédky stihly před šampionátem čtyři přípravná utkání. Svěřenkyně kouče Bašného se ale favoritek, s nimiž se jim v posledních letech nedařilo, nezalekly a od úvodu držely krok.

Seveřanky, šestý tým z předloňského Eura, sice v prvním poločase většinu času vedly, ale maximálně o dva góly. Mezi tyčemi v české brance se dařilo Kudláčkové, která působí ve švédském Kristianstadu, a i díky jejím zákrokům držel outsider v poločase nadějnou remízu 13:13.

Vstup do druhého dějství vyšel českému celku ještě lépe. Národní tým dal úvodní tři branky a chvíli měl překvapivý třígólový náskok. Pak přišla rozhodující fáze utkání.

Švédky po sérii čtyř branek otočily stav a ve 42. minutě vedly 19:18. Seveřanky se uklidnily a postupně navyšovaly náskok. V 56. minutě upravila Strömbergová už na 27:21 a bylo rozhodnuto.

Utkání skupiny B mistrovství Evropy házenkářek v Dánsku:

Švédsko - Česko 27:23 (13:13)

Sestava a branky Česka: Kudláčková, Novotná - Knedlíková 2, Konečná, Maňáková, Kvášová 2, Kordovská 2, Mikulášková, Hurychová 2, Šustková, Marčíková 3, Stříšková, Zachová, Kovářová, Jeřábková 8, Malá 4.

Nejvíce branek Švédska: Blohmová 5. Rozhodčí: Antičová, Jakovljevičová (obě Srb.). Sedmimetrové hody: 10/5 - 6/4. Vyloučení: 7:4. Bez diváků.

Rusko - Španělsko 31:22 (13:11)

Skupina D:

Německo - Rumunsko 22:19 (13:10), Norsko - Polsko 35:22 (17:13).

Zdroj: ČTK
Další zprávy