Hvězdný tým herců ve složení Jesse Eisenberg, Woody Harrelson, Emma Stoneová a Abigail Breslinová se drží nejen zásad největšího podivína této party, tedy například udržovat se v kondici a vyhýbat se toaletám, kde může čekat krvežíznivé překvapení.
V pokračování úspěšného filmu, který s rozpočtem 23,6 milionu dolarů celosvětově utržil 102,4 milionu, se hrdinové především upínají k základnímu pravidlu hollywoodských trháků: do pokračování je třeba dát totéž, co fungovalo v jedničce, jen ve větší míře.
Přesně tato zásada z druhého Zombielandu dělá poněkud unavenou podívanou. Od úvodní zpomalené scény, která spíše než napínavou akci připomíná krvavý balet plný pukajících hlav, snímek zahlcuje diváky vtípky a pomrkáváním všemi směry.
Ta scéna je ironická i opulentní, pobaví. Jenže tentokrát režiséra Rubena Fleischera stojí velké úsilí, aby divákům vnukl, že o dekádu starší hrdinové jsou něco víc než jen věšáky na vtípky a průpovídky.
První Zombieland byl krvavý, vtipný a plný sebereferenčních narážek, když například ona Columbova pravidla vyskakovala napsaná přímo na plátně. Ale byl také dojemný, neboť se tvůrci pokusili vytvořit jakousi nekorektní verzi rodinného filmu. V něm mezi outsiderem Columbem, samotářským mrzoutem Woodyho Harrelsona a dvojicí svérázných sester vzniklo skutečné, až rodinné pouto.
Druhý díl se pochopitelně snaží povedenou rodinku rozbít a zase skládat dohromady, aby se něco dělo. Emoce už však jsou pryč. Postavy se chovají čistě podle potřeb jednotlivých scén a z druhého Zombielandu se stala jen série epizod. Některé stále jsou zábavné, patřičně brutální a občas i překvapivé, ale celek se ke konci šine s elegancí zombíka, kterému po těle vyrostly desítky očí. A ty jsou nonstop zaměstnané neustálým pomrkáváním na každého a na všechno.
Podobně jako ve druhém snímku komiksové série Deadpool, který ostatně psali stejní scenáristé, se tyto hrátky poměrně rychle přejí. Navíc v roce 2009 byly obří nápisy na plátně a oslovování publika celkem osvěžující, dnes už kinematografie bez této spiklenecké ironie pomalu nemůže být.
Zombieland si od začátku vytváří alibi, když přidáním nové postavy naplňující všechny stereotypy blbé blondýny říká: tenhle svět nedrží pohromadě nic než síla následujícího vtipu. Protože pokud v něm dovedlo deset let přežít toto stvoření, možné je opravdu všechno. Samozřejmě se jedno "logické" vysvětlení nabízí a ostatní hrdinové s ním brzy přispěchají: zombie obvykle žerou mozky.
A s absurditami se pracuje dále, od kolonie pacifistů, kteří taví veškeré zbraně a odlévají z nich hipísácké přívěsky, až po setkání s dvojicí protagonistů, která jako by z oka vypadla ústřednímu mužskému duu Eisenberg-Harrelson.
Ve druhém Zombielandu po každém dobrém vtipu následuje jeden jako z páté třídy základní školy. Co zprvu vypadá jako jízda na rozhrkané a zrezivělé horské dráze, mění se spíše v procházku domem hrůzy, kde každá druhá atrakce patří do starého železa. A ty atrakce, které sem naopak nepatří a skýtají potenciál, mnohdy sami tvůrci odhodí na skládku.
Jako třeba hned zkraje představený fakt, že "zombíci" se vyvinuli, že existují různé druhy, například takzvaný Homer, který se podobně jako nejslavnější žlutý otec televizních obrazovek motá světem a neublíží ani mouše, protože se nejspíš momentálně právě za jednou nemotorně honí. Představená typologie zombie však dále slouží asi dvěma vtipům - a to je vše.
V poslední třetině dojde i na záblesky citů, když se objeví nová silná ženská hrdinka v podání Rosarie Dawsonové. Ale ironie jakýkoli cit rychle a bezpečně odplaví. A tak musí do titulkové sekvence naskočit Bill Murray v roličce narážející na první díl a roztomilým tajtrlíkováním donutit diváky zapomenout, jak usilovně se druhý Zombieland snažil vykřičet do světa, že je tím nejodvázanějším snímkem široko daleko.
Zombieland: Rána jistoty
Režie: Ruben Fleischer
Falcon, česká distribuční premiéra 24. října