"Vždycky se jí říkalo Libuška, nikdy Libuše, protože to byla tak milá holka, že se to prostě jinak říct nedalo," říká její herecký kolega a scenárista Zdeněk Svěrák. "Libuška byla neskutečně nadaná herečka, můžete na ni vzpomínat tak, že vás dojala nebo že vás rozesmála, protože ona dokonale plnila oba tyto úkoly. Asi nejraději ji mám ve scéně z Vesničky střediskové, když počítá žárlivému manželovi, jak dlouho vydrží na jedno nadechnutí pod vodou. Myslím, že nebudu sám, kdo na ni bude vzpomínat jako na krásnou a veselou ženskou," dodává.
Šafránková získala náklonnost publika i režisérů nejen milým a stále mladistvým vzhledem, ale také komediálním talentem, který prokázala mimo jiné po boku svého manžela Josefa Abrháma - například ve filmu Vrchní, prchni! či televizní Svatební cestě do Jiljí.
"Tváře umouněné od popela, ale kominík to není. Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není. Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane," dávala v roce 1973 hádanku princi hranému Pavlem Trávníčkem ve filmu Tři oříšky pro Popelku. Tento její pohádkový debut, natočený v německé koprodukci, dodnes patří k Vánocům v Čechách i Německu stejně jako stromeček.
"Na konkurz jsem přišla jako jedna z posledních a zbyly na mě šaty, do kterých se už asi nikdo nevešel," vzpomínala na natáčení v knize, kterou před sedmi lety vydalo nakladatelství Omega. Scénář Šafránkovou oslovil, protože pohádku o Popelce měla ráda už v dětství. Z placu si vybavuje, že byla pořád v pohybu nebo jezdila na koni.
"Tehdy byly populární kovbojky a indiánky, třeba Vinnetou. Když jsme jezdili ze školy na kole, tak jsme si představovali, že jedeme na koni. Měla jsem blízko k jízdárně, navíc jsem z venkova, tak jsem se občas ke koním dostala," vyprávěla. Německy trochu uměla, ve štábu ale převažovali Češi. "Třeba Rolf Hoppe byl ke mně velmi vstřícný. Už byl tehdy někdo, a já začátečnice. On třeba přišel, navazoval řeč a bavil se s námi. Bohužel jsme se už po natáčení nikdy neviděli. Také ráda vzpomínám na paní Karin Leschovou, která byla velmi noblesní dáma a měla své osobité kouzlo," chválila představitele krále a královny.
"Máme asi štěstí, že se zachovaly původní české pohádky, kde je zakódován klíč k mystické cestě a duchovnímu vývoji. Dětská nepopsaná duše to asi nějak vycítí a přijme za svoje, aniž o tom ví. Je to kouzlo, jinak si to nedovedu vysvětlit," uvažovala Libuše Šafránková.
U diváků byly oblíbené i další její pohádky, například Princ a Večernice, Třetí princ či Sůl nad zlato. Populární jsou také její komedie z té doby, mimo jiné Jak utopit doktora Mráčka, Můj brácha má prima bráchu, Vesničko má středisková či Silvestr svobodného pána, v němž diváky bavila s Josefem Abrhámem, stejně jako například v roce 1996 v televizním filmu Play Strindberg.
Libuše Šafránková se narodila 7. června 1953 v Brně, dětství strávila ve Šlapanicích u Brna. Lásku k divadlu u ní zřejmě zažehl otec, který v místní sokolovně čas od času připravoval ochotnická představení. Dcera od dětství chodila do dramatických kroužků.
Po matce, která učila na oděvní průmyslovce, Šafránková zdědila zálibu v navrhování šatů. Vystudovala brněnskou konzervatoř, v Mahenově činohře hrála Julii a pak se vydala do Prahy, kde začínala v Divadle za branou. Roku 1971 také debutovala ve filmu - jako dívčí, a přesto vážná Barunka v dvoudílném televizním snímku Babička s Jarmilou Kurandovou v hlavní roli.
"Mám všechny scénáře Otomara Krejči ze svých začátků, což pro mě byla krátká, ale ohromně důležitá doba. Jako osmnáctiletá holka jsem si zapisovala všechny jeho režijní připomínky, strašně jsem se jim tehdy snažila rozumět, vyhovět," vzpomínala v rozhovoru pro iDnes.cz, jak se jí to v mládí nedařilo. "Tím cennější jsou pro mě dnes, kdy už vím, co znamenají," dodávala.
O rok později, kdy režim z politických důvodů zakázal Divadlo za branou, přešla Šafránková do Činoherního klubu, kde působila 20 let. Ztvárnila tu například Ninu Zarečnou v Krejčově inscenaci Racka, Checcu v Poprasku na laguně, Soňu ve Strýčku Váňovi, Markytu v Doktoru Faustovi, Colombinu v Menzelově komedii Tři v tom, Cathleen v O’Neillově Cestě dlouhého dne do noci, Káťu Kabanovou v Bouři či po revoluci Jenny v Havlově Žebrácké opeře.
Právě v Činoherním klubu se také potkala s budoucím manželem, o 13 let starším hercem Josefem Abrhámem. Vzali se roku 1976 a rok nato se jim narodil syn Josef, dnes režisér, scenárista a producent. Roku 1992 společně Šafránková s Abrhámem opustili Činoherní klub, herečka pak do roku 1994 měla angažmá v pražském Národním divadle.
Ještě za komunismu Šafránková hrála Moniku ve filmu Rodeo s Vítězslavem Jandákem nebo princeznu ze sousední říše v Malé mořské víle, kterou podle Andersenovy předlohy roku 1976 natočil Karel Kachyňa a kde účinkovala se svou o pět let mladší sestrou Miroslavou.
Fakt, že hrála většinou jemné či vlídné hrdinky, ji netrápil. "Díkybohu jsem hrála v divadle i postavy, které mě protáhly bahnem, a docela jsem si to užila. Ráda i vědomě, asi mi to pomohlo vyrovnat tu druhou, vyloženě kladnou polohu," říkala.
V 90. letech vytvořila několik charakterních rolí ve snímcích tandemu Jana a Zdeňka Svěrákových jako Obecná škola, kde hrála maminku Součkovou, či Kolja. Za roli Kláry v něm dostala Českého lva za výkon v hlavní ženské roli.
Herecký koncert vytvořila s Ondřejem Vetchým v generačním příběhu z minulého režimu Báječná léta pod psa a laskavou maminku ztvárnila v koprodukčním dramatu Všichni moji blízcí, poctě siru Nicholasi Wintonovi, zachránci stovek židovských dětí.
Šafránková rovněž účinkovala v několika seriálech, například Náhrdelníku, Četnických humoreskách, Nemocnici na kraji města - nových osudech, Návsi či Gymplu s (r)učením omezeným. Později se opět objevovala v pohádkách, například jako královna v Kouzle králů nebo jako hippie čarodějka ve filmu Micimutr z roku 2011.
Mezi poslední snímky Šafránkové patřila hudební komedie Donšajni loni zesnulého Jiřího Menzela nebo vánoční romance Lenky Kny Přijde letos Ježíšek? z roku 2013, v níž si Šafránková opět zahrála s Abrhámem a jejíž děj se částečně odehrával v Mexiku.
Jejím úplně posledním filmem je rodinná kronika Juraje Nvoty z roku 2014 nazvaná Jak jsme hráli čáru, natočená podle knihy Rukojmí spisovatele Petera Pišťanka, kde Šafránková s Milanem Lasicou ztvárnili prarodiče. Herečka se objevila také v televizním dokumentárním seriálu Magický Činoherní klub, mapujícím historii této přední pražské divadelní scény. Snímek v roce 2015 natočil její syn Josef.
Podle serveru CNN Prima News bojovala s rakovinou plic. Před rokem odstoupila z natáčení připravované pohádky Mamánek, kde měla hrát královnu. Stáhla se do ústraní a se světem přestala komunikovat, napsal web.
"Někteří herci mají ten dar, že přinášejí nejdůležitější sdělení mimo text. Svým myšlením, které je vidět, inteligencí, stavem duše. To je to, co mi připadá nejvýznamnější. Dar, který se nedá naučit," napsala Šafránková do almanachu ke století českého filmu.
Tento text něco vypovídá také o ní samotné. V roce 2008 vyhrála anketu České televize pod názvem Hvězda mého srdce o nejoblíbenějšího herce a herečku, v roce 2015 jí prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.
