Podle dcery zesnul Jakubisko tento pátek pozdě večer v Praze, kde žil. Někdejší sportovec, který běhal maraton a závodil na lyžích, roku 2012 dostal nové srdce. Voperovali mu ho lékaři v pražském IKEM pod vedením kardiochirurga Jana Pirka, který pak konstatoval, že toho času čtyřiasedmdesátiletý režisér se stal patrně nejstarším pacientem s transplantovaným srdcem.
Režisér se v nejbližší době chystal uvést do kin Perinbabu a dva světy, pokračování své pohádky z 80. let, která se nejen na Slovensku stále těší oblibě. Díky současným technologiím měla v novince ožít i původní Perinbaba s tváří dnes již nežijící italské herečky Giulietty Masinové, manželky režiséra Federica Felliniho, jež zemřela v roce 1994.
Se svým prvním celovečerním filmem Kristove roky debutoval absolvent pražské FAMU v roce 1967. Jeho následující snímky Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni nebo Do videnia v pekle, priatelia byly plné poezie, metafor a symbolů. Autor se jimi vracel do rodné východoslovenské krajiny a k tamním lidem. Normalizátoři v komunistickém Československu je zakázali.
Jakubisko, jenž chtěl být původně výtvarníkem a kameramanem, pak mohl točit jen dokumenty. Na plátna kin se vrátil až roku 1979 filmem Postav dom, zasaď strom, rok nato natočil třídílnou televizní Nevěru po slovensky. V roce 1983 přišla slavná Tisícročná včela, ve které účinkovali nejznámější slovenští herci jako Jozef Kroner, Štefan Kvietik či Michal Dočolomanský. Při práci se Jakubisko seznámil se svým vzorem, italským režisérem Fellinim. Ve snímku Sedím na konári a je mi dobre z roku 1989 zpracoval své ústřední téma lidské touhy po štěstí.
V 90. letech, kdy se přestěhoval do Čech, režíroval snímky Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný nebo Nejasná zpráva o konci světa, který byl promítán na více než 60 festivalech a získal čtyři České lvy. Následovalo kritikou nepříliš dobře přijaté Post coitum s hercem Francem Nerem v hlavní roli.
Zpracování legendy o čachtické paní Bathory, které se s rozpočtem asi 328 milionů korun zařadilo k nejnákladnějším filmům ve střední Evropě, vyneslo Jakubiskovi Českého lva za nejlepší výtvarný počin. Snímek se stal divácky nejúspěšnějším titulem roku 2008. V Česku utržil okolo 87 milionů korun.
Po Bathory chystal Jakubisko další nákladný projekt. Pod názvem 200 roků samoty hodlal ukázat život v 10. století za časů Velkomoravské říše. Natáčení snímku, který chtěl přiblížit dějiny pohanství a začátek křesťanství, však zastavily finanční problémy společnosti Jakubisko Film. Městský soud v Praze nakonec rozhodl, že firma musí České spořitelně zaplatit směnku na 54 milionů korun, které banka zapůjčila na natočení Bathory.
Jakubisko v poslední dekádě psal pokračování své vzpomínkové knihy Živé stříbro, ve které roku 2013 bilancoval prvních 33 let života. Vylíčil v ní, jak se z malé východoslovenské vesničky Kojšov u Spišské Nové Vsi, kde se roku 1938 narodil, dostal do české metropole. "Z poslední vesnice v horách, kam nevedla cesta, jsem se dostal přes východní Slovensko, přes Košice, Bratislavu do Prahy. A ta Praha byla ranvej, byla startovací dráhou do světa," uvedl.
Místo narození mělo vliv i na jeho umělecký styl. Ještě v době Jakubiskova dospívání tu byly živé zvyky a styl předchozích staletí. Venkovské motivy a folklor se objevovaly snad v každém režisérově snímku, ať už měly podobu znázorněného rituálu, úryvku lidové písně či detailu na kostýmu.
První část pamětí ukončil začátkem 70. let, kdy mu bylo třiatřicet a právě natočil snímek Dovidenia v pekle, priatelia, který skončil v trezoru.
Ve druhém díle vzpomínek chtěl někdejší student oboru fotografie na bratislavské uměleckoprůmyslové škole a pozdější absolvent režie z pražské FAMU zmapovat svůj život v období 1969 až 1989. "Píšu v něm o letech normalizace na Slovensku, kdy se mi změnil život. Najednou jsem nemohl skoro nic. A tak vzpomínám na to, co se dělo kolem mě, jak se měnili lidé v bratislavském studiu Koliba. Na internetu o tom nic nenajdete. Přitom ti, kteří mi zasahovali do života, sedí na určitých místech ještě dnes," avizoval.
Jakubisko si za pět desítek let trvající kariéru vysloužil mnoho ocenění včetně Českého lva za umělecký přínos kinematografii. Stopu zanechal také ve výtvarném umění.
"Znám dvacet návodů, jak udělat špatný film, ale neznám jediný recept na ten dobrý," říkal. Před lety konstatoval, že si problémy často přidělává sám. "Když stříhám film, chci být nejlepší střihač, když jsem za kamerou, nejlepší kameraman, když režíruji, nejlepší režisér, a když píšu, chci být nejlepším scenáristou na světě. Tak se stane, že si toho spoustu navymýšlím. Při natáčení se pak ptám, který idiot to napsal, protože se to nedá udělat," uvažoval.
Označoval se za workoholika. Tvrdil, že film bez diváků je mrtvý film, vyznával přesvědčení, že smyslem umění je naplnit člověka úžasem. "Umění je důležité pro každého člověka, ať s ním souhlasí, nebo ne. Má vyvolat polemiku, nemá sloužit. To je jeho poslání," tvrdil Juraj Jakubisko.
