Godard pro odchod ze života zvolil asistovanou sebevraždu ve Švýcarsku, kde ji umožňuje zákon, upřesnilo v úterý večer Libération. Podle něj filmař nebyl nemocný, pouze vyčerpaný. "Zemřel poklidně ve svém domě obklopený těmi, koho miloval," oznámila režisérova partnerka Anne-Marie Miévilleová s tím, že se nebude konat oficiální obřad. Informaci o asistované sebevraždě potvrdila agentura AFP od zdroje blízkého rodině. "Bylo to jeho rozhodnutí a bylo pro něj důležité, aby se o tom lidé dozvěděli," sdělil tento zdroj. Godard žil ve Švýcarsku od 70. let.
Svými experimenty ovlivnil celé generace filmařů. Snímky s často jednoduchými, až banálními příběhy provokovaly a kritizovaly moderní životní styl či ideály západní společnosti. Godard nerespektoval zavedená pravidla, používal citáty, narážky i dokumentaristické postupy, vytvářel koláže obrazů a zvuků. Natáčel úsporně, s minimálním štábem. "Kinematografie, to je pravda 24krát za vteřinu," řekl jednou. Podobně jako François Truffaut či Louis Malle také Jean-Luc Godard vzešel z okruhu filmových kritiků časopisu Cahiers du cinéma a stejně jako oni začínal hranými skeči či dokumenty. Těmto režisérům se začalo říkat nová vlna.
Godard se narodil v Paříži do prominentní rodiny lékaře a dcery bankéře. Vystudoval etnologii na Sorbonně, poté spoluzaložil časopis Gazette du cinéma. Když mu rodina odepřela finanční podporu, uchýlil se k bohémskému životu, v případě nutnosti i kradl peníze a jídlo. Jednou se nechal najmout jako dělník na stavbě přehrady ve Švýcarsku, za vydělané peníze pak natočil první krátký film Opération béton z roku 1954.
Už celovečerním debutem U konce s dechem z roku 1960 se zapsal do dějin světové kinematografie. Jednoduchý příběh o krádeži auta, následné vraždě a útěku představil vycházející hvězdu: mladičkého Jeana-Paula Belmonda, po jehož boku účinkovala Jean Sebergová. Film o přitažlivém, okouzlujícím a ležérním vrahovi na útěku někteří vnímali jako odvetu mladé generace tehdejší úzkoprsé společnosti. "Na to, abyste mohli natočit film, potřebujete dívku a revolver," řekl tehdy režisér, jenž použil netradiční střih po ose. Některé scény pak střih zcela postrádaly.
Další Godardova díla ze 60. let představovala dekonstrukci stylů a žánrů: muzikálu (Žena je žena), válečného dramatu (Karabiniéři) nebo filmu o filmu (Pohrdání).
S herečkou Annou Karinou, jež byla v letech 1961 až 1967 jeho manželkou, Godard roku 1964 založil produkční společnost Anouchka Films. První film Vdaná žena museli přestříhat kvůli cenzuře, které se nelíbila scéna na pláži s herečkou nahoře bez. Jiný snímek Vojáček byl ve Francii zakázán kvůli komentářům o Alžírsku.
V díle Alphaville zkombinoval Godard sci-fi a film noir, kdežto Bláznivý Petříček z roku 1965 je romantickou kriminální road movie s Belmondem a Karinou v hlavních rolích.
Politickým snímkem Číňanka se režisér ve druhé polovině 60. let přiklonil k maoistické levici. O dva roky později natočil polemický dokument o Československu s názvem Pravda, v němž na základě dobových záběrů předestírá radikálně levicové vize o transformaci společnosti. Tehdy se vypravil do Prahy a natáčel inkognito, často okýnkem automobilu. Český režisér Jan Němec vzpomínal, jak se s kolegou Pavlem Juráčkem dozvěděli, že Godard v Praze vyrábí prorežimní film, a dokonce ho sledovali s úmyslem Francouze urazit, což se nakonec nestalo.
"Byl jeden z mála intelektuálů, který schválil invazi. Chtěl udělat film o tom, že my Češi jsme darebáci a že jsme si ty tanky zasloužili. Když ve Františkánské zahradě zasazoval kytku, s Juráčkem jsme vážně uvažovali, že tam půjdeme, vezmeme kladivo, zabijeme ho a bude konec francouzské nové vlny i Godarda. On ale potom zmizel a nás už ta představa přestala bavit," vzpomínal Němec v Českém rozhlasu.
Experimentátorem zůstal Godard také ve svých osobních dějinách kinematografie nazvaných Příběh(y) filmu z let 1989 až 1998. Představují pětihodinovou fresku složenou v jeho roztěkaném stylu ze stovek rozličných útržků.
V posledních dekádách natočil například více než stominutový opus Socialismus o nenaplněných ideálech západní společnosti plný kritické sebereflexe, nečekaných spojení, umělecké kreativity a vtipu, který se odehrává na palubě výletní lodi plující po Středozemním moři. Účinkuje v něm mimo jiné písničkářka Patti Smith.
Godardova filmová esej Sbohem jazyku z roku 2014, vyrobená technologií 3D, o ztrátě jazyka a schopnosti dorozumění získala cenu poroty na festivalu v Cannes.
Čtyři roky nato slavný režisér překvapil novináře, když se prostřednictvím mobilní aplikace FaceTime připojil na tiskovou konferenci právě v Cannes. Tři čtvrtě hodiny ochotně odpovídal na dotazy žurnalistů týkající se jeho tehdejšího filmu Kniha obrazů, jenž se zabývá mimo jiné válečnými zločiny a ukazuje například vraždy spáchané příslušníky teroristické organizace Islámský stát. "Myslím, že arabské země by se měly nechat na pokoji, aby se samy postaraly o své záležitosti," uvedl například. Kniha obrazů se stala jeho posledním dílem.
"Film, to je věčné dětství umění. Televize je jeho předčasná zralost. Ba i skleróza," mínil autor, jenž roku 2010 odmítl převzít v Hollywoodu čestného Oscara. "Nemám víza do Států a ani o ně nechci žádat," uvedl s tím, že nestojí ani o samotnou cenu, která je "divná".
Žil ve Švýcarsku, na filmy se díval málokdy. Dle vlastních slov raději sledoval fotbal a znovu četl staré romány od Jacka Londona.
Před několika lety natočil znělku pro festival dokumentárního filmu v Jihlavě, kde získal cenu za přínos světové kinematografii.
V minutovém klipu diváci viděli ruce s mobilním telefonem, na jehož displeji se míhají záběry z filmů - slavný tvůrce tak svou znělku zasadil do dějin umění, zároveň se při listování fotografiemi na mobilu jeho oblíbená výtvarná díla prolínala s vlastními zážitky.
Kratičké video končilo Godardovou selfie. "I kdyby nic nebylo tak, jak jsme doufali, naše naděje by se nikterak nezměnily," zaznělo v jihlavské znělce z Godardových úst.
"Formát festivalové znělky je malým filmem, osobním haiku. A Jean-Luc Godard i v minutovém a minimalistickém formátu zůstal věrný své metodě vrstvení významů a citací," vysvětlil tehdy ředitel jihlavského festivalu Marek Hovorka. "Godard ukazuje, jak neoddělitelné je dílo od autora a jak podstatnou rovinou pro jakékoli autorství je vnitřní autenticita," dodal.
