Recenze: Socialismus vyplul na nevyzpytatelný výlet

Tomáš Stejskal
22. 11. 2010 15:00
Godardův film si žádá jen ochotu být otevřený
Foto: Kultura

Recenze - Předpremiérové uvedení Socialismu na jihlavském festivalu dokumentárních filmů napovědělo mnohé o stavu filmového diváctví u nás.

Snad jediná projekce ve velkém sále tamního kulturního domu, která byla zcela zaplněná, sedělo se i na schodech. Ovšem také jediná projekce, při níž jsem se musel starat především o dovírání netěsnících vchodových dveří, neboť publikum, které přišlo na „nejnovější mistrův opus", zjevně netušilo, na co se chystá a houfně prchalo v průběhu celého snímku.

První recenze manifestující všeobecnou představu o tom, jak má filmové dílo vypadat a nakolik se tomu Godard zpronevěřuje, na sebe nenechaly čekat. Kromě omezené představy, že filmy mají sloužit jen a pouze k zábavě, je nejpikantnější, že texty, kterém nejsilněji křičely o ztrátě soudnosti, povýšenosti a snobském pokrytectví, jsou na rozdíl od Godardova snímku ukázkou přesně těchto nešvarů.

Foto: Kultura

Na neochotě se snímkem jakkoli vážně zabývat a nepokoře k minoritnímu tvůrčímu přístupu je nejhorší, že vytváří zcela neadekvátní představu o tom, jak k podobným dílům přistupovat; bez ohledu na to, zda se nám líbí či nikoli. Čteme-li věty o tom, že dílo není ani filmem, ani esejem, a dokonce ani experimentem, přičemž se nedozvíme, čím tedy vlastně je, nesvědčí to pouze o nedostatečné erudici a ochotě se zesměšňovat. Právě tito kritici ohánějící se větami o násilí páchaném na divákovi páchají to největší násilí na svých čtenářích.

Dělá to tak už od 70. let

Jde-li člověk na nejnovější film autora několik dekád spojovaného s formálním experimentováním, vynalézáním jiných způsobů vyprávění a především se snahou osvobodit obraz ze závislosti na jazyce v jakékoli podobě, měl by mít jiná očekávání než při návštěvě popcornového blockbusteru i oscarového dramatu. To neznamená, že se nemůže královsky bavit či být pohnut, jen jsou humor a emoce spouštěny pomocí jiných mechanismů.

Foto: Kultura

Je v pravdě komické dočíst se, že autor definitivně ztratil soudnost a kašle na diváky. Pokud se tak stalo, pak k tomu došlo zhruba na začátku 70. let - v době, kdy se Godardova tvorba stala silně angažovaná, maoistická, místy opravdu agresivní. Poté následovala období video experimentů;Godard byl jeden z mála režisérů staré školy, který experimentoval s tímto formátem. Od 80. let dál naopak točil opět podle trochu tradičnějších receptur, v posledních dvou dekádách navíc jeho filmy oplývají dříve nevídanou formální krásou.

Už jeho debut U konce s dechem se - stejně jako díla dalších tvůrců rodící se nové vlny - vymezoval vůči pravidlům běžného filmového vyprávění. Přes poměrně jasnou žánrovou zápletku se tu vyskytovaly prostředky, pomocí nichž režisér přepracovával konvence a kladl nezvykle velké množství otázek. A už tady to činil pomocí rafinovaného humoru.

Rozpojení vazeb mezi obrazem a zvukem

Socialismus má, podobně jako mnohá Godardova díla poslední doby, strukturu spíše hudební než filmovou. Nejde pouze o to, že sestává po vzoru symfonií ze tří částí, že postrádá celistvý příběh a že se jednotlivé motivy objevují, mizí, zesilují se a ztrácejí na důraze podle principů hudební kompozice. Hlavně však díky rozpojení vazeb mezi obrazem a slovem/zvukem a jejich vyvázání z područí pravidel klasického vyprávění dochází k tomu, že jednotlivé věty či scény postrádají jasné klíče k interpretaci. To však neznamená, že jde o libovůli. Godardovi šlo vždy především o svobodu.

Foto: Kultura

A svoboda je tentokrát přímo tématem. Socialismus se zabývá osudem a stavem Evropy a zkoumáním ideálů volnosti, rovnosti a bratrství. Ruku v ruce s tím koexistují veškeré promluvy i obrazy vedle sebe, postavy hovoří různými jazyky, citují desítky filosofů; nejde o dialogy a příběh, ale o série výpovědí a scén stojících volně, bratrsky pospolu. Propracovanost hudební kompozice se potkává s náhodností a libovolností výtvarné koláže ve svébytném filmovém tvaru.

Přemoudřelost, nebo ironie?

I upovídanost Godardových filmů vlastně jen maskuje, že jejich cílem je právě snaha vysvobodit obraz se sepětí s řečí, se zvyklostmi literárního vyprávění. Nechat ho promlouvat vlastním jazykem, s vlastní citlivostí. A podobně je třeba vnímat  výroky týkající se například povahy antických kořenů Evropy, Husserlova textu o geometrii, Balzaca či osudů zlata určeného kominterně. Není je možné všechny vstřebat, není v lidských silách si vybavit původ všech citací, natož zasadit je do příslušných kontextů - a především není jisté, v jakém duchu jsou pronášeny, k čemu se vztahují.

U takto vystavěného snímku s novým zhlédnutím nabývají na důraze věci dříve nepovšimnuté či vnímané marginálně; z přemoudřelé věty se může stát ironický vtip. Povaha obrazu se pak liší podle toho, odhalíme-li jeho zdroj, neboť mnohé scény jsou tu převzaté z jiných filmů i materiálů, jejichž původ je nejistý. Detailní promyšlenost a libovolnost si též podávají ruku podle zmíněných ideálů francouzské revoluce. Je obtížné si s tím poradit, lidský mozek není s paradoxy zvyklý pracovat, ale otřesy, které mu ta práce přivodí, mohou být osvěžující, zábavné i cenné.

Foto: Kultura

Například v záběrech konzumních forem diskotékové zábavy natočených mobilem, s přepáleným obrazem a pochroumaným zvukem, lze spatřovat vcelku banální kritiku kapitalismu. Anebo je vnímat samy o sobě, kdy nám mohou přivodit bolest i rozkoš. Záleží na orientaci v současné audiovizuální tvorbě, která z podobných hlukových experimentů dávno učinila normu, záleží i na ochotě, zda přistoupíme na požadavek vnímat každý moment naplno, hledat kontexty a nespokojit se s tím, který je první po ruce.

Vyberme si

Godard v jednom rozhovoru říká, že film by se klidně mohl jmenovat Kapitalismus a nic by se nestalo. Jinde se naopak ošívá, když tazatel snímku říká Socialismus, a nikoli Film Socialismus (či Socialistický film), jak se v originále jmenuje. Může za tím být umíněnost tvůrce, nebo další forma znejišťování přesahující samo dílo. Anebo obojí. Vyberme si.

Jedinými pozůstatky klasického vyprávění ve snímku jsou dvě prostředí (loď plavící se mezi Afrikou a Evropou; okolí čerpací stanice ve Francii) a těch pár postav, které na plátně pobývají déle než v jedné či dvou scénách. Avšak i v tomto torzu lze cítit Godardův dvojznačný vztah k Hollywoodu a příběhům.

Kritika hollywoodských postupů je sice konstantou jeho díla, zároveň se jeho filmy neustále točí kolem kriminálních zápletek a dalších žánrových zvyklostí. I v Socialismu lze cítit jeho schopnost vytvořit silnou dějovou situaci na minimu prostoru. Z pár vět a náznaků lze vyčíst špionážní zápletku, s níž se však dále nepracuje, nedořešená zůstává i v různých podobách i se vracející otázka o osudu zlata zmíněného vezeného kominterně.

Není celý Godardův film třeba číst jako detektivku? Vnímat promluvy a otázky jako napínavé problémy, nikoli jako nudné akademické teoretizování? I při nejintenzivnější snaze dopátrat se, kdo je vrahem dřívější podoby Evropy, onoho kontinentu vzešlého z antického snoubení demokracie s tragédií, neuspějeme. Přesto může být při nepředpojatosti a správném naladění zábavné i vzrušující tak činit.

Socialismus
Film socialisme
Žánr: Experimentální
Režie: Jean-Luc Godard
Obsazení: Élisabeth Vitali, Louma Sanbar
Délka: 102 minut
Premiéra ČR: 04.11.2010
 

Právě se děje

před 10 hodinami

Prezidentem lékařské komory se stal její dosavadní šéf Kubek

Českou lékařskou komoru (ČLK) povede dalších pět let její dosavadní šéf Milan Kubek. Na sobotním sjezdu v Praze získal post prezidenta již počtvrté. Kubek ve volbě porazil současného viceprezidenta stavovské organizace lékařů Zdeňka Mrozka.

Kubek získal 176 hlasů, Mrozek 108. Nikdo další nekandidoval. Volba trvala téměř tři hodiny, delegáti si nového šéfa odhlasovali až ve třetím kole.

Staronový prezident ČLK stojí v čele komory 15 let, organizaci vede od roku 2006, Předtím byl Kubek, který má angiologickou ambulanci na poliklinice v Praze 9, předsedou Lékařského odborového klubu. Podle Kubka by ČLK měla poskytovat svým členům co nejlepší servis.

Zdroj: ČTK
Další zprávy