Fila: Belmondo byl největší hvězda evropského filmu, suploval nám Hollywood

Kamil Fila Kamil Fila
7. 9. 2021 15:26
Byl nejspíš největší evropskou filmovou hvězdou všech dob. Co do počtu snímků, množství hlavních rolí i mezinárodní obliby. Připadal nám až nesmrtelný. Snad také proto, že jeho filmy pořád běžely v televizi, i když posledních zhruba 30 let skoro nikde neúčinkoval.

Hvězdnou slávu zažíval od pozdních dvaceti do pozdních padesáti. V nich prošel proměnou od bezstarostného hejska po lehce zachmuřeného tvrďáka. Prakticky vždy hrál sám sebe, s nenapodobitelnou lehkostí a bezprostředností. Milovali ho muži i ženy, děti i dospělí.

Jean-Paul Belmondo zemřel včera v Paříži ve věku 88 let z přirozených příčin, obklopený blízkými. Poslední léta už si pomáhal vozíkem pro seniory. Naposledy roku 2008, zotavující se po mozkové mrtvici, ve snímku Muž a jeho pes ztvárnil starého pána, jenž pomalu odchází ze světa. Sledovat ho, jak se pohybuje pomalu a mluví s námahou, bylo srdcervoucí.

Před šesti lety s ním jeho syn Paul natočil dokument Belmondo o Belmondovi, kde spolu probrali celou fascinující kariéru i naplněný život; zbylé jiskřičky energie v osmdesátiletém muži stále ještě probleskovaly.

Jedna z věcí, které na něm byly sympatické: o letních prázdninách, kdy zásadně nenatáčel, se dokázal věnovat svým čtyřem dětem. Vařil jim a trávil s nimi veškerý čas, aby vynahradil většinu roku, kdy naopak pracoval. Velkou ranou pro něj bylo, když nejstarší ze tří dcer, Patricie, v roce 1994 zemřela při požáru ve svém bytě. O pět let později sám Belmondo dostal infarkt na jevišti.

Bylo těžké plakat

Jeho domovy byly většinou hotely, kde spolubydlícím i personálu od mládí prováděl kanadské žertíky. Běžně se po chodbách a ve výtahu pohyboval nahý, ve vaně choval malé krokodýly, které pak roznášel do pokojů jiným členům štábu. Tu a tam byly večírky tak bujaré, že po odjezdu musel vypsat tučný šek za zdemolované zařízení.

Své partnerky na place jako Claudii Cardinalovou, Ursulu Andressovou, Jacqueline Bissetovou, Raquel Welchovou, Marie Laforêtovou či Sophie Marceauovou okouzloval, s některými měl i aférky či delší vztahy. Všichni vždy zmiňovali jeho schopnost rozesmávat druhé. V životopise k tomu napsal: „Přiznávám, že jsem opravdu nikdy nebyl nadaný pro tragédii. Bylo pro mne těžké rozplakat se ve filmu. Život se mi zdál snadný a zářivý i přes všechna dramata a kruté ztráty, po nichž se člověku zdá, že mu byl kus těla amputován.“

Claudia Cardinalová a Jean-Paul Belmondo v roce 1960.
Claudia Cardinalová a Jean-Paul Belmondo v roce 1960. | Foto: ČTK/AP

A skutečně: na plátně plakal jen jednou, ve snímku Clauda Lelouche Cesta zhýčkaného dítěte o bývalém cirkusovém artistovi. Filmem z roku 1988, za nějž dostal svou jedinou francouzskou cenu César, se také symbolicky rozloučil s érou velké hvězdy. Od té doby už hrál jen vedlejší role nebo v menších filmech.

Poslední roky pak sbíral ocenění za celoživotní dílo, ačkoli jednotlivé snímky většinu jeho kariéry nepatřily k tomu druhu produkce, jenž vyhrává umělecké ceny.

Pozoruhodné na tom je, že Belmondovu slávu zažehly právě umělecky novátorské filmy Jeana-Luca Godarda ze začátku 60. let minulého století jako U konce s dechem, Žena je žena a Bláznivý Petříček. Do této kategorie ale patří také Horalka od Vittoria De Sicy, Kněz Léon Morin nebo Práskač od Jeana-Pierra Melvilla, případně Muž jménem La Rocca od Jeana Beckera. Vskutku, onen uvolněný klaun se zpočátku profiloval v dramatických rolích intelektuálů a pouličních grázlíků.

Málem hrál v Tenkrát na Západě

Přerod v krále komedie a neohroženého dobrodruha nastal ve snímku Cartouche z roku 1962, kde se potkal se svým dvorním režisérem Philippem de Brocou - s ním pak vyrobil Muže z Ria, Muže z Hongkongu, Muže z Acapulca nebo v polovině 70. let Nenapravitelného.

Často ale Belmondo točil také s Henrim Verneuilem (100 000 dolarů na Slunci, Strach nad městem, Mrchožrouti), Georgesem Lautnerem (Policajt nebo rošťák, Profesionál, Veselé Velikonoce) a Jacquesem Derayem (Dobrodruh, Samotář).

Překvapivě jeden z jeho nejoblíbenějších filmů, Zvíře z roku 1977, byl jedinou spoluprací s Claudem Zidim, který více točil se skupinou Bažanti a Pierrem Richardem.

Jean-Paul Belmondo ve Zvířeti hrál kaskadéra a zženštilého herce Bruna Ferrariho v jednom. | Video: AMLF

Belmondovy občasné návraty k umělecké kinematografii končily komerční katastrofou, ať už to byla Siréna od Mississippi režiséra Françoise Truffauta, či životopisný Stavisky od Alaina Resnaise, do jehož produkce herec sám vložil velké peníze.

Mohl mít na kontě i jiné klasiky: původně měl v Posledním tangu v Paříži hrát místo Marlona Branda, ale odmítl, protože mu snímek připadal „pornografický“. Jen zvláštním řízením osudu nebyl Harmonikou ve westernu Tenkrát na Západě, a tak role připadla Charlesi Bronsonovi.

Víc jako člověk než herec

Co Belmonda činilo výjimečným? Jednak intuitivní přístup. Sám říkal, že „autor scénáře nemyslel nic víc, než napsal“, takže své postavy do hloubky nezkoumal a speciálně se na ně nepřipravoval. Přitom není možné říct, že by k nim nic nepřidával. Naopak, často průměrně napsané figury vysloveně rozsvítil.

Belmondo byl nesmírně fyzický typ, hrál celým tělem a to zdaleka neplatilo jen ve chvílích, kdy odmítl kaskadéra. Jeho diskutabilní „ošklivost“ znamenala průlom do světa krásných filmových lidí, těch, kteří kráčeli důstojně. Belmondo běhal nebo se ploužil u konce s dechem, v Bláznivém Petříčkovi hopkal jako srnka.

Jean-Paul Belmondo v Bláznivém Petříčkovi hopkal jako srnka. | Video: Le Monde des Avengers

Uměl mluvit téměř nesrozumitelnou pouliční hantýrkou, ale také si pohrávat s tónem hlasu. Vymezil se vůči klasickému filmovému postupu, kdy je herec položen do role a slouží příběhu. Jeho rané role v sobě mají mladistvou modernost: nevystupuje přímo z role, ale z příběhu - jeho promluvy jsou zdánlivě zbytečné a neposunují děj, o to ale působí autentičtěji. Víc jako skutečný člověk, ne herec.

Krátce však Belmondo přešel rovnou do postmoderního modu - začal mírně pomrkávat na diváky. Vidíte, co dokážu? Teď si trochu zapřeháním. Nesledujete postavu, sledujete hvězdu. Možná jsem trochu náfuka a frajer, ale nejsem pohlcený sám sebou, odstup mám i od sebe.

V evropském kontextu překlenul typ rolí, jaké ztvárňovali Steve McQueen či Paul Newman, k tomu, jak na plátně působil Harrison Ford a dnes třeba bývalý wrestler The Rock. Byl jakýmsi Chuckem Norrisem, který vypráví vtipy o Chucku Norrisovi. Vyplnil mezeru či absenci typu, jaký ztělesňovali představitelé Jamese Bonda - byl fyzicky zdatnější než Sean Connery a sebeironičtější než Roger Moore.

To vše se roku 1973 zkoncentrovalo v Muži z Acapulca. Belmondo zde různými způsoby narušuje iluzivnost fikce, kdy zjišťujeme, že dobrodružné vyprávění někdo píše, že vzniká z něčí hlavy jako druh kompenzačního mechanismu. O nuzném spisovateli a jeho brakových románech hodlá studentka rovnou psát odbornou práci, a tak se stává předmětem výsměchu jeho samého i akademických kolegů.

Muž z Acapulca je výrazem sebeuvědomělosti braku, kdy tvůrci i publikum chápou přehnanost zápletek, postav i rekvizit, a přesto se jich drží. Nejde pouze o parodii, kdy je nadsazená samotná fikce, zpochybňuje se i způsob její produkce.

Chlapík odvedle

Jean-Paul Belmondo uměl hrát hvězdu, vytvořit kolem sebe auru supermana, který uniká smrti, prochází se po římsách výškových budov a balancuje na křídle letadla. Především ale působil jako nejlepší kamarád, který se rád sází a vždy je s ním legrace.

Zatímco jiní herci jsou v našich očích lidé, kteří hrají nadživotní role, Belmondo byl nadživotní figurou představující normálního chlapíka odvedle, co čirou náhodou umí boxovat, plavat, skákat, jezdit na koni a šermovat.

Jean-Paul Belmondo a Laura Antonelliová v roce 1974.
Jean-Paul Belmondo a Laura Antonelliová v roce 1974. | Foto: ČTK/AP

V reálu kaskadérské kousky odskákal mnoha zraněními - zlomenou nohou, vyvrtnutým kotníkem, pořezaným stehnem od skleněných střepů, prokousnutým uchem od tygra a tak dále. Zároveň není pravda, že by vše dělal sám - minimálně zpočátku mu pomáhal, zaskakoval za něj a trénoval ho proslulý kaskadér Gil Delamare.

Obecně platí, že dodnes mnozí herci dokážou za přísně dodržovaných podmínek předvést velmi efektní kousek, u mnoha drobností jako řízení auta nebo naskakování na koně je ale dublují kaskadéři.

To však legendě neubírá na lesku. Belmonda nesráží ani to, že se z nerozvážného mladíka postupně dostal do role poněkud nerudných mužů středního věku, kteří se chovají dost nevybíravě k ženám.

Pro Evropany suploval Hollywood, který chtěl překonávat právě fyzickými výkony. Přitom jako by se publiku omlouval: Vím, že mířím na vaše přízemní pudy.

Pořád to byla spíše klukovská hra než plnohodnotné naplnění něčího snu. V zásadě neexistoval vzor, který by Belmondo parodoval. Sám stvořil svůj typ a sám si ho shazoval. Jistěže tu byl o něco starší Fanfán Tulipán, ale ten byl jenom jeden.

Jean-Paul Belmondo v roce 2015.
Jean-Paul Belmondo v roce 2015. | Foto: ČTK/AP

V bývalém Československu měl Belmondo ještě unikátnější postavení. Publikum ho tu nemohlo porovnávat s bondovkami nebo Brucem Leem, byl největší z největších. Největší akční hvězda i největší rošťák, který nehraje podle pravidel a jehož každé gesto je tak ležérní, že provokuje k nápodobě.

Mentálně nestárl a dával naději obyčejným stárnoucím mužům, že si mohou uchovat mládí a výkonnost. Příběhy, v nichž se objevoval, obsahovaly základní poselství, že z každého problému se dá vysekat, že jde uniknout zodpovědnosti. Jeho filmy v zásadě neměly politický náboj, představovaly čiré dobrodružství bez přívlastků. Je pravda, že Sovětský svaz sice Profesionála z roku 1981 nejprve koupil do distribuce a pak zakázal, protože kritizoval režimy takzvaného třetího světa, v Československu ale tento motiv nevadil.

Nelze opomenout, že Belmondo měl u Čechů štěstí na dabéry. Stejně jako Louis de Funès byl neodlučitelně spjat s hlasem Františka Filipovského, je Belmondo určen hlasy Jana Třísky (do roku 1977) a Jiřího Krampola (po Třískově emigraci).

Naprosto nelze zpochybnit, že oba úžasně vystihli Belmondovu náturu, energii a esprit. Možná ale nejlepší poctou, kterou teď můžeme udělat, je pustit si dva tři filmy, kde Belmondo mluví francouzsky. Beztak je známe nazpaměť.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 3 hodinami

Volejbalisté Itálie po 16 letech vyhráli mistrovství Evropy

V Katovicích italští volejbalisté udolali Slovince v pětisetové bitvě a celkově slaví sedmé zlato. Mladý italský celek na šampionátu neprohrál jediný zápas, suverénně prošel i ostravskou základní skupinou, v níž přehrál i českou reprezentaci (3:1) a také své dnešní soupeře. Tehdy 3:0, dnes 3:2. Dva týdny po ženské reprezentaci slaví Itálie zlatý volejbalový double.

Slovinci hráli již třetí finále za poslední čtyři Eura, ale opět se museli spokojit jen se stříbrem. Nad Italy vedli 1:0 a 2:1 na sety, ale rozhodující zkrácenou sadu ztratili 11:15. Jejich cesta za druhým místem přitom začala nečekanou porážkou v Ostravar Aréně s Čechy. Ti obsadili na turnaji osmou příčku.

Finálovou bitvu začali lépe Slovinci, dařil se jim servis i příjem, a byť Italové sedmibodovou ztrátu stáhli na minimum, víc už nedokázali. Karta se však záhy obrátila, mladý italský výběr se dostal do tempa a naboural sebevědomí soupeře. Koncovku třetí sady si vzal do své režie slovinský univerzál Tončen Štern, servisem ji rozhodl a přiblížil slovinský celek k vytouženému titulu. Dařilo se i jeho spoluhráčům blokařům, kteří často nacházeli mezery v italské obraně.

Kouč Ferdinando de Giorgi měl nicméně po další změně stran šťastnou ruku a střídáním univerzála Romana za Pinaliho zastavil nápor slovinských volejbalistů. Ti ještě začali rozhodující dějství tříbodovou šňůrou, ale druhá polovina tie-breaku patřila Italům pod vedením teprve devatenáctiletého smečaře Michieletta a nahrávače Giannelliho.

Bronzové medaile získali volejbalisté Polska. Úřadující dvojnásobní mistři světa si po semifinálové porážce se Slovinskem spravili chuť a před domácím publikem v Katovicích porazili šampiona z roku 2019 Srbsko 3:0.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

PSG zažilo proti Lyonu obrat. V nastavení rozhodl Icardi

Fotbalisté Paris St. Germain otočili utkání 6. kola francouzské ligy s Lyonem a po vítězství 2:1 zůstali v nejvyšší soutěži nadále stoprocentní. O třech bodech pro domácí rozhodl ve druhé minutě nastaveného času Mauro Icardi. Lionel Messi hrál od začátku duelu, ale v 76. minutě střídal.

Tým z hlavního města tak drží v čele soutěže pětibodový náskok před druhým Marseille, které porazilo 2:0 Rennes.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

Poslední debatu kandidátů na kancléře SRN provázely spory o sociální témata

Spory o sociální témata, ochranu klimatu a také budoucí německou vládu provázely třetí televizní debatu kancléřských kandidátů konzervativní unie CDU/CSU Armina Lascheta, sociální demokracie SPD Olafa Scholze a Zelených Annaleny Baerbockové. Dnešní společné vystoupení trojice kandidátů bylo před nadcházejícími parlamentními volbami poslední. Vybírat nové složení Spolkového sněmu budou Němci za týden, tedy v neděli 26. září.

Další zprávy