Britský režisér a spoluscenárista Ol Parker se rád vrací k věcem, které pohřbila minulost. Před čtyřmi lety na plátno opět povolal hity švédské skupiny ABBA v pokračování filmu Mamma Mia! s podtitulem Here We Go Again.
Podobné zvolání se hodí také u romantické komedie Vstupenka do ráje. Už jsme zase zpátky. V 90. letech, kdy se Hollywood rochnil v nánosech romantických klišé a nikomu to nevadilo. Robertsová ani Clooney sice nehrají hrdiny, kterým zákruty žánru přinesou lásku na celý život, ale po zhruba třech minutách je více než zřejmé, že se vzájemnou animozitou bývalých partnerů, kteří vedle sebe nedokážou ani sedět na dceřině promoci, to nebude tak horké.
Už když vyrážejí za dcerou, jež na Bali našla prázdninovou exotiku a životní lásku, takže je na spadnutí tradiční místní svatba, divák vidí, že dostal spíše vstupenku do pravěku než do ráje. I v romantických komediích dnes obvykle vystupují hrdinové, kteří mají běžné problémy, nešvary a nedostatky, s nimiž se může ztotožnit kdokoli. Princové s princeznami zůstali v pohádkách a k protagonistům moderních "romkomů" obvykle netřeba vzhlížet a snít, jaké by bylo chodit v jejich botách, neboť je většina z nás dávno obula.
Hrdinové takových snímků bývají sympatičtí právě proto, že mají své chyby. A nějak se je snaží překonat. Ve Vstupence do ráje však nikdo takový neúčinkuje. Zápletka se točí okolo dcery, která se zamilovala do místního pěstitele řas, ale o mladé tu vůbec nejde. Ti jsou dokonalí a uvědomělí. Pozornost se tak stáčí k rodičům.
O jejich minulosti či povaze se však nic nedozvíme. Pět let po svatbě přišel rozvod. A údajně neproběhl klidně. Co se stalo? Proč jim to nevyšlo? Proč se nyní nesnáší? Snímek přináší jedinou odpověď: aby se v rámci řídké, předvídatelné zápletky mohli zase udobřit. A nechat se poučit, že nikoli jejich dcera, ale oni sami udělali životní chybu.
Jinak se v příběhu nic nestane. Což bývalo a stále bývá v romancích běžné, není důležité, kam hrdinové dojdou, vždy do náruče či k oltáři. Zásadní je, kudy se tam vydají. Tady však nejde o trnitou cestu plnou zábavných, emotivních či napínavých karambolů, ale o nevzrušivé potulování tropickou krajinou.
Rodiče se sice pokouší házet dceři klacky pod nohy, ale těch několik neškodných kousků je tu jen pro pobavení nad tím, jací jsou protagonisté ňoumové. Ani jeden nemá charakter či povahové vlastnosti, Clooney i Robertsová dovedou diváky zaujmout prostě tím, že jsou Clooney a Robertsová, charisma mají i v rolích, jež lze uhrát na autopilota. K tomu je třeba přičíst exotické "pohlednicové" lokace. Toť vše.
Když je podobným způsobem vystavěný animovaný snímek pro nejmenší, je namístě se pohoršit, zda drobotina předškolního či školního věku potřebuje tak šablonovité příběhy. V případě filmu pro dospělé je to už prakticky urážlivé.
Proč musí Julia Robertsová hrát ženu, která se chtěla osamostatnit, mít kariéru a sebevědomí, ale přitom prožívá románek s idiotem v podání Lucase Brava, jenž má být parodií na všechny ty "prince" z romantických filmů? A ani si toho nevšimla? To není důkaz, že láska je slepá, to je jen důkaz, že tvůrci jsou líní.
A když už je tento pilot s chováním panáčka Kena z hračkářské kolekce firmy Mattel natolik neodbytný, že svou lásku nejen pronásleduje a neustále překvapuje, ale nadvakrát ji požádá o ruku, tvůrci s tímto motivem pracují pouze jako s jalově komickou vložkou. Proč nechat hrdinku reagovat, když se to dá vyřešit epizodou jako z druhořadého sitcomu? Hned dvakrát.
Vstupenka do ráje je jako konejšivé pohlazení. I postavám tak nemožným, že by jinde byly k politování, se tu dostává lásky a pochopení. A stejně jako ve filmech pro mládež jsou to nakonec mladí a naivní, kdo otevřou oči starším a rádoby zkušenějším. Ještěže voda na Bali je modrá a horká, palmy zelené, slunce svítí jako široký úsměv Julie Robertsové.
Podobným pohlazením může být cokoli. Třeba první dávka heroinu. Ale některých zlozvyků - ať už to jsou úmorná klišé romantických filmů 90. let, nebo opiátová závislost - je lepší se co nejrychleji zbavit.
Film
Vstupenka do ráje
Režie: Ol Parker
CinemArt, česká premiéra 15. září.
