Zdeněk Troška a jeho zastánci razí jednoduchou teorii: „Komu se to nelíbí, ať na to nekouká.“ Na první pohled dává tahle připomínka dokonalý smysl. Špatné filmy mají právo vznikat, pokud mají diváky. A kdo nechce, jejich divákem být nemusí.
Dílo Zdeňka Trošky však nejsou jen „bezelstné filmy“. Jde o společensky a politicky angažované projekty, jež svému tvůrci i jeho divákům dávají jakýsi pevný bod, skrze nějž definují sami sebe, své životní postoje a roli ve společnosti. Troška sám se tomu vehementně brání a označuje je „jenom za legraci“, ale scénář zatěžkaný politikou a další agendou tomu neodpovídá.
Z principu na tom není nic špatného. Umění může mít názor. Jenže když tu máme dílo ujišťující sebe sama a všechny okolo o správnosti jimi sdíleného životního postoje, už je rozhodně na místě podivovat se nad tím, že se chce tolik lidí sžít s něčím, co nesplňuje nejmenší estetické (či jakékoliv jiné) nároky a „spokojený“ divák to o nich mnohdy dokonce ví.
Chci to mít rád
Na filmech Zdeňka Trošky, Strašidla nevyjímaje, fascinuje právě to, že jejich obhájci mnohdy začnou frází typu „Bylo to vlastně nudné“, „Nebylo to vlastně moc vtipné“ nebo „Nedávalo to vlastně moc smysl“, ale stejně sami sebe dotlačí k tomu, aby nakonec Trošku ocenili. Protože mají pocit, že je to od nich na místě. Že ocenit Trošku je to, co musí udělat, aby byli sami sebou. Počet těch kteří k podobné kalkulaci dojdou v podvědomí, aniž by si ji uvědomili, bude nejspíš ještě mnohem větší.
Ať se nám to líbí nebo ne, a ať to Troška zamýšlel nebo ne, staly se tedy jeho filmy životním stylem, filozofií, k níž lidé utíkají, aby se skrze ni vyjádřili.
A proč? Zastánci mluví nejčastěji o pověstném právu na vypnutí mozku po práci, o právu na nepřemýšlení a odpočinek. Jenže to nejsou prvky, které by Troškovy filmy přímo obsahovaly – naopak všechny postavy v nich vždy šíleně kalkulují a neustále se za něčím pachtí, nikdo se ani na okamžik nezastaví. My musíme „vypnout mozek“ a ignorovat nesmyslnou zápletku, pokud si třeba zrovna Strašidla chceme „užít“, ale žádná z postav mozek nevypíná (neřešme teď, jak logicky onen zapnutý mozek funguje) a neodpočívá.
Na Strašidlech ještě o kus lépe než na jakémkoliv Troškově filmu odhalíme pravou podstatu jejich atraktivity: Vystavují odpustku vůči jakkoliv amorálnímu, sobeckému, hloupému a někdy vyloženě zlému chování. Říkají, že jakkoliv se chováme, je správně, pokud nám to přinese užitek. A cokoliv se děje jiným, není důležité. Byla znásilněna moje teta? Sranda! Dorážel na mě chtivý muž? Zločin! Nemluvíme tu pak o vypnutém mozku coby relaxu, ale vypnutém mozku coby možnosti nepřemýšlet nad následky své činnosti či nečinnosti a nepřemýšlet o ničem a nikom než o sobě.
Konzervativní anarchista
Troška bývá označován za konzervativního člověka, jenže konzervativci většinou stojí za nějakými hodnotami. Troška všechny historické i systémové autority od politiky přes úřady a církev až po umění ve svých dílech aktivně pošlapává. Ve Strašidlech jako směšně nefunkční zobrazuje jak buržoazní existenci strašidel a „staré uspořádání“, tak i současný establishment a „nový svět“. A nahrazuje je... ničím.
Hodnotu nemá ve Strašidlech ani lidský život. Když se vodník přizná, že před nějakou dobou utopil muže své nápadnice, protože už tenkrát se mu líbila, ukáže se, že to není žádný problém, protože ho nemilovala. Vlastně je ráda.
Jediný důvod, proč hrdinové nezabijí záporáka, je, že by tím ohrozili svou divadelní premiéru. Ani hejkalova žena se k manželovi nevrátí proto, že by ho milovala, ale protože se s novým milencem začala nudit. A dítka své problémy ve škole vyřeší tak, že si dohodnou protekci u ředitele, jemuž budou dodávat lektvary na oklamávání žen.
Mohlo by jít o tvrdou společenskou satiru, v níž Troška odhaluje sobectví a zlobu skrytou v nás, ale opravdová rána je, když jsou všechny tyto věci prezentovány jako happy end. Kdy se ukáže, že tohle brutální pošlapání lidské slušnosti a morálky má být adekvátní řešení životních situací. Pro porovnání, vodníci v Jak utopit doktora Mráčka rovněž zabíjejí lidi – ale tvůrci to zobrazují jako metaforu vykořisťování, jako odsouzeníhodné. Ne jako cestu ke štěstí.
Pokud je Troška v něčem opravdu konzervativní, tak leda ve vykreslení ženských postav a obecně vztahů k nim. Pracuje výlučně s třemi typy vyprázdněných odosobněných figur – starou pannou, zoufale vilnou lovkyní a andělsky čistou kráskou. Drtivě převažuje prostřední typ žen, co se chtějí automaticky vrhnout na každého muže, kterého potkají, a jsou tím směšné, protože pánové o ně nestojí. Zbylé dva typy jsou naopak zcela oproštěny od vlastní sexuality. V prvním případě jen pronášejí ironické věty, v druhém stojí na místě (v případě Strašidel poskakují okolo mužů) a jsou krásnými objekty bez jakékoliv další vlastnosti. Jsou zdrojem tužeb všech mužů, ale samy si to neuvědomují.
Mužské charaktery jsou na tom o něco lépe, alespoň procházejí nějakým vývojem a mají třeba i víc než jednu vlastnost. Sice i oni jsou většinou motivováni pudovou touhou, ale většinou mají i nějaký životní cíl. Čistý milenec se každopádně odlišuje od chlípníka výhradně tím, že se ženy nepokouší fyzicky dotknout. Sice je ženou stejně poblouzněn na první pohled, nepokouší se ji poznat jako osobnost nebo s ní komunikovat, ale nechce s ní mít sex – chce s ní prostě být. Vrchol lidského soužití i ve Strašidlech je, aby si dva krásní mladí lidé, kteří se neznají, ale jsou si souzeni, dali hubičku za úplňku. O tom je život podle Trošky.
Děti nechte doma
A příběh Strašidel sám o sobě? Děj ukrutně nudí a nedává sebemenší smysl, vybavovat si ho zpětně je utrpení.
Není nijak vysvětleno, jak vlastně funguje svět nadpřirozena. Lidé o něm na jednu stranu mluví a strašidla se mezi smrtelníky pohybují a čarují, přesto se však zdá, že v ně zároveň nikdo nevěří. A když hrdinové opakovaně předvádějí ta samá kouzla, ti samí lidé jsou z nich buď zcela nevyvedeni z míry, nebo naopak po několikáté omdlévají a nechápou, co se děje. Například vílu přijmou jako tanečnici, protože se umí přemisťovat a létat. Část lidí to nechává chladnou, zatímco druzí znovu a znovu panikaří. A proč pracovat v prádelně či v divadle, když existuje tolik způsobů, jak by mohly nadpřirozené bytosti své schopnosti zpeněžit? Odpověď nečekejte.
Scéna následuje scénu a vždy ve chvíli, kdy se začínáme ptát po její pointě, se najednou přestřihne jinam. Nejde o to, že by byly pointy špatně prezentovány – mnohé scény nenesou žádnou informaci, postavy zkrátka mluví o věcech nesouvisejících s dějem a najednou přestanou.
Humoru najdeme ve filmu velmi málo. Ani pitvořivé přehrávání přítomných není gradováno natolik, aby jejich kreace mohly být považovány za pokusy o vtip.
A pokud jste uvěřili reklamní kampani propagující Strašidla jako rodinný film, tak vzhledem k množství oplzlých sexuálních dvojsmyslů ve scénáři a zjevné odtrženosti Trošky od toho, jak dnešní děti vypadají, mluví a přemýšlí (scény ve škole jsou skoro sci-fi), nejde o snímek, na který by šlo doporučit vzít dítě. Ostatně první věta ve filmu je „Prachy v hajzlu“.
Strašidla jsou zkrátka další dílo svého tvůrce, v tomto ohledu bezchybné. Pokud bylo Troškovým záměrem natočit „další film Zdeňka Trošky“, dokonale uspěl. Jeho příznivci se s ním opět mohou ztotožnit jako s dílem určeným pro ně, jeho odpůrci mohou opět demonstrovat svou nelibost. Pokud bylo jeho cílem natočit zábavný a smysluplný příběh pro celou rodinu, tak nemohl selhat víc. Jako vždy.
